32 Cdo 2312/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse
v právní věci žalobkyně U. a. s., zast. JUDr. D. D., advokátem, proti žalované
S. s.r.o., zast. JUDr. J. H., advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 193/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2007, č.j. 8 Cmo 8/2007-126,
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února
2007, č.j. 8 Cmo 8/2007-126, a rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, se zrušují a věc
se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného
dne 5. srpna 2003 rozhodcem JUDr. L. L., PhD., pod sp. zn. S/2003/01, ve věci
S. s. r. o., proti U. a. s., o zaplacení 249.372,84 EUR (výrok I.). Ve výroku
II. soud rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a společností F. a.s. byla
sjednána smlouva ze dne 30.6.2000 o zřízení konsignačního skladu (dále též jen:
„Smlouva“) a dne 15.1.2003 k ní byl sjednán dodatek č. 3, v němž byla mezi
účastníky této smlouvy sjednána rozhodčí doložka, podle níž měl spory
rozhodovat jediný rozhodce (tři rozhodci), jmenovaný správcem ze seznamu
rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a. s. (dále jen:
„Společnost“) podle jednacího řádu Společnosti. Žalovaná (v rozhodčím řízení
žalobkyně) získala předmětné pohledávky na základě smluv o postoupení
pohledávek, jež byly specifikovány v rozhodčím nálezu v žalované výši. Žalovaná
(v rozhodčím řízení žalobkyně) podala dne 18.7.2003 u Společnosti žalobu o
zaplacení předmětných částek a příslušenství, žalobkyni (v rozhodčím řízení
žalované) byla doručena výzva rozhodce k vyjádření ve lhůtě 7 dnů, přičemž
žalobkyně namítla neplatnost rozhodčí doložky, rozhodce však vzápětí ve věci
rozhodl, aniž nařídil jednání. Soud prvního stupně uzavřel, že bylo prokázáno,
že dodatek č. 3 obsahující rozhodčí smlouvu byl za žalobkyni učiněn osobou ve
funkci ředitele nákupu, tedy osobou k tomu oprávněnou ve smyslu § 13 a 15
obchodního zákoníku (dále jen: „obch. zák.“). Rozhodčí smlouvu shledal soud
platně uzavřenou i z hlediska jejího obsahu, neboť odkazem na účastníkům známý
jednací řád Společnosti byl jednoznačně stanoven způsob určení rozhodce i
průběh rozhodčího řízení. Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalobkyně nebyla
zkrácena na možnosti věc před rozhodci projednat, když byla vyzvána k podání
vyjádření ve lhůtě v souladu s jednacím řádem Společnosti a v souladu s tímto
jednacím řádem proběhlo řízení bez nařízení jednání. Podle soudu prvního stupně
žalobkyně podpisem dodatku č. 3 potvrdila, že se seznámila s jednacím řádem
Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. Pokud šlo o vlastní projednání žaloby a
rozhodnutí o ní soud uzavřel, že rozhodce při přípravě a projednání sporu a při
projednání sporu, jehož výsledkem bylo vydání rozhodčího nálezu, postupoval
zcela v souladu s Jednacím řádem Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. Případný
nedostatek odůvodnění rozhodčího nálezu v části nákladů řízení podle soudu není
důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu a odkázal na znění jednacího řádu
Společnosti. Soud prvního stupně rovněž neshledal důvodnou námitku žalobkyně,
že žalované se rozhodčí smlouva netýká a v této souvislosti odkázal na § 524
občanského zákoníku. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud po opakování dokazování dodatkem č. 3 ze dne 15.1.2003 dospěl k
závěru, že v projednávané věci účastníci platně uzavřeli rozhodčí smlouvu,
která je určitá a srozumitelná, a ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.,
o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen: „ZRŘ“), účastníci
dohodli způsob určení počtu osob rozhodců, když podřídili toto určení výběru,
učiněnému správcem seznamu rozhodců, přičemž uvedli, kdo tento seznam vede a
stejně tak se podřídili pravidlům tohoto výběru, určujícím počet rozhodců,
která jsou uvedena v jednacím řádu Společnosti. Odvolací soud dále uzavřel, že
účastníci si dohodli obsah rozhodčí smlouvy v souladu se zákonem odkazem na v
ní uvedená pravidla a je bez významu, kým byla tato pravidla vytvořena, protože
na tato pravidla je třeba pohlížet tak, jako kdyby byla výslovně dohodnuta
samotnými účastníky. Stejně jako se účastníci podřídili režimu rozhodčího
řízení, daného jednacím řádem Společnosti, podřídili se i pravidlům pro úhradu
rozhodčího poplatku, resp. si taková pravidla dohodli, a to včetně toho, že
bude rozhodcem rozhodnuto bez jednání. Odvolací soud konečně dovodil, že
skutečnost, že rozhodčí nález neobsahuje odůvodnění rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení, nemůže vést ke zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud
neshledal důvody pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 ZRŘ,
proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního
stupně) podala žalobkyně dne 23.4.2007 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne
12.10.2007 (doručené dovolacímu soudu dne 15.10.2007). Dovolatelka opírá
dovolání co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a zároveň vytýká, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly legálností
vydávání řádů a pravidel Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., stejně jako tím,
zda jednotlivé řády a pravidla byly součástí rozhodčí smlouvy, když v této bylo
pouze konstatováno, že strany s nimi byly seznámeny. Navíc podle dovolatelky
není v rozhodčí smlouvě uvedeno, jakého data byly tyto řády vydány, problémem
je i to, že jsou vydávány soukromoprávní společností bez existence pravidel pro
jejich vydávání, podle dovolatelky takový postup odporuje § 13 ZRŘ. Dovolatelka
dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že si účastníci dohodli obsah rozhodčí
smlouvy v souladu se zákonem a odkazem na v ní uvedená pravidla a namítá, že
nelze platně uzavřít rozhodčí smlouvu odkazem na soukromoprávní arbitrážní
centrum, jehož zaměstnanec určí konkrétní osobu rozhodce pro konkrétní spor.
Dovolatelka rovněž vytýká, že rozhodčí doložka nebyla platně smluvena, neboť
byla ze strany žalobkyně sjednána ředitelem nákupu, který k jejímu uzavření
nebyl oprávněn, když podle dovolatelky nešlo o úkon, k němuž při činnosti
ředitele nákupu obvykle dochází ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. Podle
dovolatelky je forma rozhodčí doložky neurčitá, jelikož „Pravidla o nákladech
rozhodčího řízení a.s.“, jak je uvádí rozhodčí doložka, neexistují.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně
a věc vrátit posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za
správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
dovolání lze podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud je
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dána přípustnost dovolání jen podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu, přičemž potvrzené rozhodnutí bylo prvním rozsudkem soudu
prvního stupně ve věci, a tohoto ustanovení se také dovolatelka dovolává. Podle
citovaného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledal právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst.
3 o. s. ř. právní otázku, zda je možné, aby arbitrážní společnost, která není
stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 ZRŘ, vydávala svůj jednací a poplatkový
řád, který by se v případě, že je na něj odkázáno rozhodčí smlouvou či
doložkou, aplikoval na příslušné rozhodčí řízení. Dovolací soud tedy dovodil,
že dovolání je přípustné.
Dovolání je i důvodné.
Dovolací soud shledal důvodnou námitku dovolatelky napadající závěr odvolacího
soudu, že účastníci si dohodli obsah rozhodčí smlouvy v souladu se zákonem
odkazem na v ní uvedená pravidla, přičemž je bez významu, kým byla tato
pravidla vytvořena, protože na tato pravidla je třeba pohlížet tak, jako kdyby
byla výslovně dohodnuta samotnými účastníky. Tento závěr odvolacího soudu je
nesprávný zejména proto, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezkoumal,
zda vůle stran uzavírajících rozhodčí smlouvu, směřovala k dohodě předpokládané
ustanovením § 19 odst. 1 ZRŘ, tedy zda skutečně mezi stranami došlo k dohodě o
postupu, kterým mají rozhodci řízení vést, a dále zda mezi účastníky došlo k
dohodě předpokládané ustanovením § 19 odst. 3 ZRŘ, podle kterého platí, že
rozhodčí řízení je ústní, nedohodnou-li se strany jinak. Jestliže tedy odvolací
soud bez dalšího uzavřel, že účastníci si dohodli obsah rozhodčí smlouvy v
souladu se zákonem odkazem na v ní uvedená pravidla, aniž by zkoumal, zda
projevy vůle účastníků skutečně směřovaly k dohodě o postupu, jakým má být
rozhodčí řízení vedeno, včetně dohody o tom, že bude v rozhodčím řízení
rozhodnuto bez jednání, je tento jeho závěr nesprávný.
Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah
rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí
řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), pak se toto ujednání jeví
přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení
ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů
stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním
věstníku. V tomto směru je tedy důvodná námitka dovolatelky, že na rozdíl od
stálých rozhodčích soudů neexistují pravidla pro vydávání řádů rozhodců ad hoc,
takže takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce či rozhodčího soudu
libovolně měněno. Z ustanovení předmětné rozhodčí smlouvy, že strany byly s
Jednacím řádem pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a. s.
„seznámeny“, jasně nevyplývá, zda projevy vůle stran rozhodčí smlouvy v daném
případě směřovaly k dohodě o postupu, jakým způsobem se má rozhodčí řízení
vést, ani zjištění, co bylo obsahem této dohody, tzn. zda si např. strany
sjednaly, že řízení nebude ústní. Obdobně lze též přisvědčit námitce
dovolatelky, že je nejasný obsah ujednání týkajícího se výše a způsobu úhrady
rozhodčího poplatku, která podle dodatku č. 3 měla být upravena v „Pravidlech o
nákladech rozhodčího řízení a.s.“, se kterým byly smluvní strany seznámeny. Z
obsahu rozhodčí smlouvy není jasné, o jaký dokument se má jednat, a pokud tento
nebyl součástí či přílohou rozhodčí smlouvy, jakým způsobem lze zjistit jeho
obsah, a ke kterému datu je rozhodné jeho znění. Z obsahu napadeného
rozhodnutí, jakož i z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, že by
se odvolací soud zabýval otázkou, zda projevy vůle účastníků rozhodčí smlouvy
směřovaly ke stanovení pravidel postupu, jakým se má řízení vést ve smyslu § 19
odst. 1 a 3 ZRŘ. Jestliže však soud bez tohoto zkoumání uzavřel, že ujednání o
pravidlech, podle kterých se má řízení vést a honorovat, bylo účastníky platně
ujednáno, je jeho právní posouzení předmětné právní otázky ze shora uvedených
důvodů nesprávné.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že dodatek č. 3 ze dne 15. 1. 2003 ke smlouvě,
obsahující rozhodčí doložku, sjednala osoba ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák.
neoprávněná, dovolací soud se ztotožňuje se závěry obou soudů, že ředitel
nákupu, který podepsal „základní“ smlouvu o zřízení konsignačního skladu (aniž
byla vůči tomu vznesena výhrada), byl oprávněn i k uzavření dodatku; i kdyby
zákonné zmocnění v daném případě ředitel nákupu překročil, druhá strana o tomto
překročení nevěděla a s přihlédnutím k uvedeným konkrétním okolnostem ani
nemohla vědět (§ 15 odst. 2 obch. zák.)
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2
in fine o. s. ř.) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude třeba zkoumat projevy vůle účastníků rozhodčí smlouvy z
pohledu, zda mezi nimi došlo k dohodě o postupu, kterým se má řízení vést,
včetně dohody stran o tom, že řízení nebude ústní, a dohody o úhradě nákladů
rozhodčího řízení. Pokud by k této dohodě mezi účastníky nedošlo, byl by důvod
ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) a f) ZRŘ.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, dovolání přípustné není.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 18. srpna 2006, č.j. 52 Cm 193/2003-90, který byl dovoláním ve výrocích I.
a II. výslovně napaden, však rozhodnutím odvolacího soudu není. Jde o
rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatelka v dovolání
nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je
zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější
fázi řízení rovněž podáno. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2
Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 112, sv. 14, roč.
1997). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního
stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu