U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce Mgr. P. S., jako správce konkursní podstaty úpadkyně VITKA
Brněnec a. s., identifikační číslo osoby 00 17 41 31, zastoupeného Mgr. MUDr.
Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti žalované
Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78,
identifikační číslo osoby 49 24 09 01, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kloučkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, o zaplacení částky 55,000.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C
195/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
listopadu 2009, č. j. 20 Co 370/2009-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce.
Žalobce se po žalované domáhá náhrady škody, kterou měla žalovaná způsobit
společnosti VITKA Brněnec a. s. tím, že pohledávky ze smluv o úvěru postoupila
jinému. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. února 2009, č. j. 56 C
195/2008-66, zamítl žalobu o zaplacení částky 55,000.000,- Kč s příslušenstvím
a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalovanou a společností VITKA Brněnec a. s. (dále jen „dlužník“) byla uzavřena 17. června 2002 rámcová smlouva o
poskytování úvěru na předexportní a exportní financování do výše úvěrového
rámce 25,000.000,- Kč (dále jen „I. rámcová smlouva“), ve znění dodatků č. 1 až
7, ke které byla uzavřena 9. října 2002 smlouva o úvěru č. 01/02, změněná
dodatky č. 1 až 12, v níž se žalovaná zavázala poskytnout dlužníkovi úvěr do
výše 7,500.000,- Kč a dlužník se zavázal úvěr vrátit do 7. července 2004. Dne
17. června 2002 byla mezi týmiž účastníky uzavřena rovněž rámcová smlouva o
poskytování úvěrů a ostatních bankovních produktů (dále jen „II. rámcová
smlouva“), následně změněná dodatky č. 1 až 4, podle níž mohl dlužník čerpat
úvěr k provoznímu financování do výše 25,000.000,- Kč a byl povinen úvěr vrátit
v dohodnutých splátkách, přičemž pátá a šestá splátka, obě ve výši 500.000,-
Kč, byly splatné k poslednímu dni měsíce května a června roku 2004 a poslední
splátka ve výši 21,200.000,- Kč byla splatná 31. července 2004. Dlužník se ve
II. rámcové smlouvě zavázal, že zajistí dohodou o přistoupení k závazku
uzavřenou ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti přistoupení
společnosti UNIFIN-CZ spol. s r. o. k závazku z této smlouvy. Finanční závazky
dlužníka z těchto smluv byly podle ujednání v rámcových smlouvách spláceny
zatížením běžného nebo inkasního účtu dlužníka, což bylo upřesněno v obecných
úvěrových podmínkách tak, že dlužník je povinen zajistit dostatek peněžních
prostředků k provedení úhrady, a nebude-li tomu tak, je banka oprávněna zatížit
jiný účet dlužníka, a to i do debetu. Podle čl. 11 bodu 1 a 3 úvěrových
podmínek byla banka oprávněna prohlásit vyčerpané částky úvěru, včetně úroků a
ostatních finančních závazků dlužníka, za okamžitě splatné při porušení smlouvy
o úvěru ze strany dlužníka, spočívajícím mimo jiné v prodlení dlužníka s
jakoukoliv splátkou nebo jiným splatným závazkem, v nedodržení závazků dlužníka
nebo ujištění, uvedených ve smlouvě o úvěru, nebo nastanou-li v poměrech
dlužníka takové změny, které podle názoru banky znamenají nepříznivé ovlivnění
kvality poskytnutého úvěru nebo schopnosti dlužníka splácet úvěr. Žalovaná uzavřela 21. května 2004 se společností Českomoravský len a. s. (dále
jen „postupník“) smlouvu o postoupení pohledávek za dlužníkem ze smlouvy o
úvěru č. 01/02 a z II. rámcové smlouvy. Smlouva o postoupení pohledávek nabyla
účinnosti úhradou smluvené úplaty 31. května 2004. Žalovaná písemně oznámila
dlužníkovi postoupení pohledávky dopisem z 1. června 2004, doručeným téhož dne. Postupník oznámil 10.
června 2004 dlužníkovi, že všechny jeho závazky z
uvedených smluv byly okamžitě zesplatněny z důvodu prodlení s úhradou splátky
splatné 31. května 2004, kterou uhradil 7. června 2004, a z důvodu trvajícího
prodlení s úhradou úroku, dále pro nesplnění závazku zajištění přistoupením
společnosti UNIFIN-CZ s. r. o. k dluhu a z důvodu špatné hospodářské situace
dlužníka a snížení schopnosti splácet závazky. Následně postupník podal 17. června 2004 návrh na nařízení exekuce na majetek dlužníka na základě notářského
zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti zn. N 51/2004, NZ 42/2004 z 28. ledna
2004 (pro pohledávku ve výši 21,700.000,- Kč). Exekuční příkaz na provedení
exekuce prodejem podniku dlužníka byl vydán 8. července 2004, exekuční příkaz
na přikázání pohledávky z účtu dlužníka byl vydán 1. září 2004 a téhož dne byl
k návrhu dlužníka na jeho majetek prohlášen konkurs. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož
postoupením pohledávky ze smluv o úvěru ke dni splatnosti splátky žalovaná
porušila nejméně prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť jí muselo být zřejmé, že dlužník nebude
mít v důsledku tohoto jejího úkonu možnost dodržet termín splatnosti a že může
dojít k zesplatnění celého dluhu. Žalované nic nebránilo sjednat účinnost
postoupení pohledávky na dobu před nebo po lhůtě splatnosti splátky a její
jednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §
265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) i s dobrými mravy podle
ustanovení § 39 obč. zák. Přisvědčil rovněž názoru soudu prvního stupně, že nezaplacení splátky ve
stanoveném termínu nebylo jediným důvodem zesplatnění všech závazků dlužníka ze
smluv o úvěru, jak je postupník provedl v oznámení z 10. června 2004. Byť tato
okolnost byla zjevně použita jako zásadní důvod k zesplatnění všech závazků,
přestože dlužník splátku uhradil 7. června 2004, tedy bezprostředně po oznámení
o postoupení pohledávky, a výši úroku neznal, nelze vycházet z předpokladu, že
by k němu postupník nepřistoupil i bez ní s ohledem na nesplnění závazku
dlužníka zajistit přistoupení společnosti UNIFIN-CZ s. r. o. k dluhu nebo na
hospodářskou situaci dlužníka, když úvěrové podmínky mu takový postup
umožňovaly. Odvolací soud považoval za důvodnou námitku žalobce, že závazek zajistit
přistoupení společnosti UNIFIN-CZ s. r. o. k závazku nebyl splatný podle
ustanovení § 563 obč. zák., když lhůta k plnění nebyla ve smlouvě určena. Postupník použil nesplnění tohoto závazku jako jeden z důvodů zesplatnění
celého dluhu a dlužník se tomuto úkonu nijak nebránil, ačkoliv bylo možné s
ohledem na načasování uzavření postupní smlouvy dovozovat neplatnost této
smlouvy i navazujících úkonů postupníka pro rozpor s dobrými mravy podle
ustanovení § 39 obč. zák. S ohledem na to, že postupník téměř okamžitě
přistoupil k exekučnímu vymáhání dluhu, měl k tomu dlužník minimální časový
prostor, mohl tak však učinit i po zahájení exekučního řízení s návrhem na
odklad provedení exekuce.
Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že vstup dlužníka do konkursu byl
„důsledkem nařízené exekuce v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním
žalované“. Nařízení exekuce 29. června 2004 nemělo za následek blokaci účtů
dlužníka a nemožnost provozování jeho běžné obchodní činnosti (§ 44 odst. 7
zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 1. listopadu 2009). Takový následek
nemohl ze zákona vyvolat ani exekuční příkaz z 8. srpna 2004 o provedení
exekuce prodejem podniku. Případné paralyzování činnosti dlužníka po jeho
vydání může jít jen na vrub „insolvenčního správce“ (správně správce podniku),
který je povinen vykonávat svou činnost s odbornou péčí a odpovídá za škodu
způsobenou zaviněným porušením povinností. Exekuční příkaz na provedení exekuce
přikázáním pohledávky z účtu povinného byl vydán 1. září 2004, tedy ve stejný
den, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Odvolací soud dospěl k závěru, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka k
jeho vlastnímu návrhu nemohlo být důsledkem exekuce, ani protiprávního jednání
žalované, které tak není s případnou škodou na majetku dlužníka, jež měla být
způsobena konkursem, v příčinné souvislosti podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Samotnou „konstrukci“ škody dovozovanou žalobcem z rozdílu mezi hodnotou
majetku dlužníka před vstupem do konkursu a v konkursním řízení již zpeněženého
majetku považoval odvolací soud za vadnou s tím, že účelem konkursního řízení
je zpeněžení majetku úpadce za účelem uspokojení jeho věřitelů a z této
skutečnosti nelze současně dovozovat vznik škody na majetku úpadce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem
škody úpadci. Dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů správně zjistily skutečnosti významné pro
posouzení příčinné souvislosti, ale nesprávně posoudily vztah mezi nimi,
zejména nesprávně posoudily vliv některých skutečností a na základě tohoto
nesprávného posouzení vyloučily příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním
žalované a vznikem škody. Vyjadřuje přesvědčení, že myšlenkové úvahy soudů obou
stupňů postrádají vazbu na znalost běžného hospodářského života a obchodních
vztahů, neboť v situaci, kdy jakémukoliv subjektu vznikne náhle vysoký splatný
vykonatelný finanční závazek, se kterým nepočítal, a je omezena možnost jeho
obrany v důsledku existence vykonatelného notářského zápisu, je tato situace
způsobilá vyvolat vážné hospodářské následky s destruktivním dopadem na
hospodářskou činnost a může vést i k úpadku. Vnikla-li tato situace
protiprávním jednáním žalované, měla by to být ona, kdo ponese odpovědnost. Podle závěru odvolacího soudu žalovaná porušila právní povinnost tím, že
uzavřela smlouvu o postoupení pohledávek způsobem, kterým znemožnila dlužníku
uhradit řádně a včas splátku úvěru, a neuhrazení splátky bylo zásadním důvodem
zesplatnění pohledávek postupníkem. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že pro
zesplatnění pohledávek byly i jiné důvody s tím, že je třeba posuzovat, zda
tyto důvody byly rovněž příčinou dalších řetězících se skutkových událostí,
zejména nařízení exekuce. Z návrhu na nařízení exekuce a z usnesení, jímž bylo
rozhodnuto o odvolání proti návrhu na nařízení exekuce vyplývá, že tyto další
důvody (údajné nedodržení povinnosti dlužníka zajistit přistoupení jiné
společnosti k závazku a údajně nepříznivá hospodářská situace dlužníka) nebyly
důvodem dalších řetězících se následků, nebyly příčinou nařízení exekuce,
jedinou příčinou nařízení exekuce bylo nesplacení splátky úvěru. Tyto další
důvody proto nemají žádný vztah ke vzniklé škodě, nepodílely se na jejím
vzniku, a proto ani nemohou být důvodem vyloučení příčinné souvislosti. Dovolatel nepovažuje za správnou ani argumentaci odvolacího soudu, podle níž
není vyloučeno, že by k zesplatnění nedošlo i jinak, když příčinná souvislost
je vztah mezi skutečnostmi, které nastaly a byly zjištěny, nikoliv skutečnostmi
hypotetickými. V takovém případě by kauzální vztah nebyl prokázán nikdy,
protože nikdy není vyloučeno, že by ke škodě nemohlo dojít za jiných okolností. Podstatné je, že protiprávní jednání žalované vedlo k tomu, že dlužník nebyl
schopen včas uhradit splátku úvěru a nastaly i účinky, které mají na tuto
skutečnost zjevnou vazbu v podobě zesplatnění pohledávky, nařízení exekuce a
prohlášení konkursu.
Dovolatel oponuje rovněž názoru odvolacího soudu, že dlužník se mohl bránit
postoupení pohledávky a navazujícím úkonům všemi možnými prostředky a namítá,
že jde o nesprávné posouzení této skutečnosti ve vztahu k příčinné souvislosti. Pokud by dlužník skutečně zanedbal některou z možností ubránit se vzniku škody,
jde o skutečnost relevantní pro stanovení povinnosti k náhradě škody ve smyslu
ustanovení § 441 obč. zák. o spoluodpovědnosti poškozeného. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr, podle něhož nařízení exekuce a
exekuční příkaz prodejem podniku nemohl omezit dispozici dlužníka s účty. S
odkazem na ustanovení § 338h odst. 1 písm. c) o. s. ř. namítá, že z tohoto
ustanovení je zřejmé, že nařízením exekuce prodejem podniku dochází k omezení
práva dlužníka nakládat se zůstatky na účtech, resp. že k tomu se vyžaduje
souhlas správce podniku. Přitom činnost správce podniku je třeba vykládat se
zřetelem k účelu nařízené exekuce, jímž je uspokojit pohledávku oprávněného,
nikoli zajistit povinnému bezproblémovou činnost na úkor uspokojení pohledávky
oprávněného. Byla-li exekuce nařízena pro pohledávku ve výši 21,700.000,- Kč s
příslušenstvím, nelze se divit správci podniku, že nedal souhlas k běžným
platbám ostatním věřitelům. Rovněž podání návrhu dlužníkem na prohlášení
konkursu nemá vliv na příčinnou souvislost. S ohledem na ustanovení § 3 odst. 1
ZKV dlužník neměl na výběr, zda podá návrh na prohlášení konkursu či nikoliv. Dovolatel uzavírá, že protiprávní jednání žalované bylo takového charakteru, že
bylo způsobilé dostat dlužníka do vážné hospodářské situace až úpadku. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod
založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když
dovolatel žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně významným, neformuluje a takovou otázku nelze dovodit ani z
uplatněných dovolacích námitek. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné
souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované a vzniklou škodou, žádnou
otázku zásadního právního významu neotvírá. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zastává názor, že příčinná
souvislost je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení
zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení,
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např.
usnesení uveřejněné pod číslem 109/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/ 2007,
jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
V projednávané věci odvolací soud řešil otázku příčinné souvislosti v souladu s
judikaturou dovolacího soudu, dovodil-li, že k zesplatnění dluhu došlo i z
jiných příčin, jak vyplývá z oznámení postupníka dlužníkovi z 10. června 2004,
než jen z důvodu neuhrazení splátky úvěru v den splatnosti splátky, a že v
příčinné souvislosti se škodou, která měla vzniknout dlužníkovi, není ani
žalobcem tvrzený následný řetězec událostí v podobě zesplatnění dluhu z úvěru,
nařízení exekuce a prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Odvolací soud při posuzování příčinné souvislosti vycházel z porušení prevenční
povinnosti žalované spočívající v tom, že pohledávky z úvěrů postoupila
postupníku v nevhodnou dobu - v den splatnosti jedné ze splátek úvěru - nikoliv
v tom, že v den splatnosti splátky (31. května 2004) neprovedla inkaso z účtu
dlužníka, jak mylně namítá dovolatel.
Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné uvést, že smlouvou o postoupení
pohledávky uzavřenou podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. dochází jen ke
změně v osobě věřitele, která se nedotýká práv a povinností dlužníka ze
závazkového vztahu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení postoupením přechází
na postupníka pohledávka s příslušenstvím a veškerými právy s ní spojenými, a
to v tom stavu, v jakém se nacházela v době postoupení (tj. v okamžiku
účinnosti smlouvy o postoupení). Doba a místo plnění, splátky i sjednaná ztráta
výhody splátek zůstávají beze změny (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta
Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009,
1570 s.).
Z uvedeného vyplývá, že s postoupenou pohledávkou přešla na postupníka i
všechna práva s ní spojená, tedy nejen právo požadovat zaplacení celé
pohledávky pro nesplnění některé splátky, ale i právo inkasovat splatné splátky
jistiny a splatné úroky. Postoupení pohledávky tak, bez ohledu na dobu nabytí
účinnosti postupní smlouvy, nemohlo samo o sobě způsobit prodlení dlužníka a
ani nemohlo být příčinou škody následně vzniklé dlužníku.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení
občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího
řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,-
Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a
celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu