32 Cdo 2343/2008
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně A. L. J.H. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému
Ing. T. M., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 107 718,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13
Cm 728/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
22. ledna 2008, č.j. 2 Cmo 243/2007 – 121, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č.j. 2 Cmo 243/2007 –
121, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 2007,
č.j. 13 Cm 728/2003-99, ve vyhovujícím výroku I. a v závislém výroku II. o
náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č.j. 2 Cmo 243/2007 – 121,
potvrdil ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
10. dubna 2007, č.j. 13 Cm 728/2003-99, ve vyhovujícím výroku I., kterým bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 107 718,90 Kč spolu s 3% úrokem z
prodlení p.a. od 10. 3. 2003 do zaplacení, poté co předešlým usnesením ze dne
31. května 2005, č.j. 2 Cmo 243/2004-75, se závazným právním názorem zrušil
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2004, č.j. 13
Cm 728/2003-50, kterým byla žaloba zamítnuta. Vrchní soud vyšel při posouzení
věci ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 2. 8. 2001 byla uzavřena mezi
vlastníkem vozidla L. J. a T. Š., jako provozovatelem autobazaru,
zprostředkovatatelská smlouva, jejíž předmětem bylo zprostředkování prodeje,
nikoliv přímý prodej, avšak ze skutkových okolností zároveň vyplynulo, že
úmyslem stran byla realizace prodeje. Vrchní soud z uvedeného dovodil, že T. Š.
mohl nabýt důvodně dojmu, že je jako provozovatel bazaru oprávněn s vozidlem
vlastníka nakládat, tedy ho i prodat, proto dospěl ke stejnému závěru jako soud
prvního stupně, že pokud vozidlo následně týž den prodal na základě kupní
smlouvy žalobkyni, byla tato v dobré víře, že nabyla vlastnické právo k vozidlu
ve smyslu § 446 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Při aplikaci
tohoto ustanovení přihlédl vrchní soud k tomu, že žalobkyně sice věděla, že T.
Š. není vlastníkem vozidla, ale vzhledem k jeho postavení provozovatele
autobazaru neměla důvod pochybovat o jeho oprávnění uzavřít kupní smlouvu.
Jestliže poté žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 2. 8. 2001 leasingovou
smlouvu, je podle závěru odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně,
tato smlouva platná a oprávněný je žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení
plnění žalovaným ve výši 107 718,90 Kč v souvislosti s předčasným ukončením
leasingové smlouvy. Protože žalovaný neuhradil dlužnou částku včas, přiznaly
oba soudy žalobkyni i požadované úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aplikovaly-li
oba soudy při posouzení dané věci ustanovení § 446 obch. zák. Domnívá se, že
žalobkyně, která se specializovala na nákup, prodej a pronájem vozidel, nemohla
být v dobré víře ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť bylo možno důvodně
předpokládat její povědomí o tom, že ze závazku zprostředkovatele
(provozovatele autobazaru) vyplývá pouze povinnost zajistit pro zájemce
uzavření kupní smlouvy, ale nikoliv oprávnění svým jménem vozidlo prodat.
Poukazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 112/01, publikované ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, podle něhož existují-
li o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující
prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že
prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že
tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. Navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu a soudu
prvního stupně ve výroku I. a II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho zamítnutí, neboť se
domnívá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, rozhodl správně.
Připomíná časové souvislosti uzavírání jednotlivých smluv a skutečnost, že
žalovaný nikdy vlastnické právo žalobkyně k předmětnému vozidlu nezpochybňoval
a leasingovou smlouvu považoval za platně uzavřenou. Poukazuje na to, že s
provozovatelem autobazaru i v mnoha dalších předešlých případech postupovala
při nákupu vozidel stejně jako v tomto případě, tudíž si nemohla být vědoma, že
provozovatel autobazaru není oprávněn vlastnictví k vozidlu převést.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 107 718,90 Kč
spolu s 3% úrokem z prodlení p.a. od 10. 3. 2003 do zaplacení, přičemž soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak, než v dřívějším
rozsudku o zamítnutí žaloby, protože byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Dovolání splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo
podáno včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátkou (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možného dovolacího důvodů
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Dovoláním uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního
předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně
určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně
podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně
aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolatel nesprávné právní posouzení spatřuje v aplikaci § 446 obch. zák. na
zjištěný skutkový stav. Podle uvedeného ustanovení nabývá kupující vlastnické
právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v
době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že
prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem
jeho prodeje.
V dané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně,
jako kupující, v době uzavření kupní smlouvy s prodávajícím T. Š. věděla o
existenci zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi vlastníkem vozidla L. J. a
zprostředkovatelem T. Š., jako provozovatelem autobazaru, z níž vyplývalo, že
předmětem smlouvy je závazek zprostředkovatele svojí činností zajistit pro
vlastníka příležitost uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou.
Zprostředkovatelskou smlouvou nebyl provozovatel autobazaru zmocněn vlastníkem
vozidla k přímému prodeji vozu. Údaje o vlastnictví k předmětnému vozidlu byly
známy žalobkyni i z technického průkazu vozidla. Přesto při této vědomosti, že
provozovatel autobazaru není vlastníkem vozidla, uzavřela s ním žalobkyně dne
2. 8. 2001 kupní smlouvu. Není rozhodující, že žalobkyně, jako kupující, se
zavázala předmět kupní smlouvy převzít prostřednictvím příjemce, resp. nájemce,
leasingu podle s ním uzavřené leasingové smlouvy. Jestliže tedy žalobkyně
věděla, že prodávající není vlastníkem vozidla a není ani zmocněn uzavřít za
vlastníka vozidla kupní smlouvu, není možno dospět k závěru, že byla na místě
aplikace ustanovení § 446 obch. zák., protože žalobkyně nemohla být v dobré
víře o nabytí věci od vlastníka. Za jedinou platně uzavřenou kupní smlouvu,
týkající se předmětného vozidla, je nutno považovat smlouvu o prodeji a koupi
osobního vozu uzavřenou dne 2. 8. 2001 mezi vlastníkem vozidla L. J. a Ing. T.
M., jako leasingovým nájemcem (viz čl. 36 spisu). Nenabyla-li žalobkyně k
vozidlu, jenž se stalo předmětem leasingu, vlastnické právo, nemohla s takovým
vozidlem platně nakládat, tedy jej nemohla ani, jako poskytovatel leasingu
podle leasingové smlouvy přenechat do užívání příjemci leasingu – žalovanému a
oprávněně se domáhat po příjemci leasingu plnění na základě uvedené leasingové
smlouvy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
byl uplatněn důvodně a rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 o.
s. ř. zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu