32 Cdo 2406/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně PROTES PRAHA s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem,
Drážďanská 455/37, PSČ 400 07, identifikační číslo osoby 48113883, zastoupené
JUD. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 2.134.330,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 193/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2010,
č. j. 1 Cmo 196/2009-296, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 1 Cmo
196/2009-296, v potvrzujícím výroku ve věci samé a o nákladech řízení před
soudem prvního stupně pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod
bodem III, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2009, č. j. 49
Cm 193/2004-277, v části výroku ve věci samé pod bodem I, pokud jím byla
zamítnuta žaloba co do částky 1.402.038,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 19.
července 2002 do zaplacení a co do úroků z prodlení z částky 732.292,- Kč ve
výši 5,5% od 19. července 2002 do 19. dubna 2004 a ve výši 3% od 20. dubna 2004
do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II, se zrušují a věc se
v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 49 Cm 193/2004-277, opětovně zamítl žalobu o zaplacení částky 2.134.330 Kč s
úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod
bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a Fondem národního majetku České
republiky (dále též jen „FNM“ či „Fond“), jehož je žalovaná podle zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku, právním nástupcem, byla dne
12. července 1995 uzavřena mandátní smlouva, v níž se žalobkyně jako mandatář
zavázala pro FNM jako mandanta zajistit a realizovat obchodní veřejnou soutěž
na prodej privatizovaného majetku státního podniku Strojírny Kolín s. p. a FNM
se zavázal (v článku II/2) za provedení této činnosti zaplatit žalobkyni úplatu
ve výši 1,1 % ze zaplacené kupní ceny. V článku II/3 mandátní smlouvy bylo
dohodnuto, že nárok na zaplacení úplaty žalobkyni vznikne poté, co bude FNM
jako prodávajícímu uhrazena celá kupní cena, a bude-li ve smlouvě o prodeji
privatizovaného majetku sjednáno zaplacení kupní ceny ve splátkách, vznikne
žalobkyni nárok na zaplacení příslušné části úplaty vždy poté, co bude FNM
uhrazena příslušná část kupní ceny. Jednalo se o standardní smlouvu uzavíranou
podle vzoru schváleného výkonným výborem FNM pro všechny podobné prodeje. Žalobkyně splnila své závazky ze smlouvy a výsledkem její činnosti bylo, že FNM
uzavřel dne 1. září 1997 smlouvu, jíž převedl privatizovaný majetek na ČKD
Dukla a. s. Dne 15. září 1997 byla mezi FNM a ČKD Dukla a. s. uzavřena smlouva o zřízení
zástavního práva k nemovitostem k zajištění závazku nabyvatele privatizovaného
majetku ve výši 127.458.000,- Kč vůči FNM podle uvedené kupní smlouvy. Dne 22. března 1999 podal FNM žalobu proti ČKD Dukla a. s. o zaplacení částky
127.458.000,- Kč s příslušenstvím; řízení bylo přerušeno z důvodu prohlášení
konkursu na majetek této společnosti. Přihláškou ze dne 21. prosince 2000 FNM
přihlásil do konkursu na majetek úpadce ČKD Dukla a. s. pohledávku ve výši
127.458.000,- Kč, představující nedoplatek kupní ceny; celkovou výši pohledávky
vyčíslil částkou 253.088.556,50 Kč. Následně byla mezi FNM jako postupitelem a
ČKD Praha Holding a. s. jako postupníkem uzavřena smlouva o postoupení
pohledávky FNM za dlužníkem ČKD Dukla a. s. v celkové výši 253.216.014,50 Kč,
vzniklé z titulu nezaplacení kupní ceny za privatizovaný majetek, a to za
úplatu ve výši 133.581.222,- Kč. Převáděná pohledávka byla zajištěna čtyřmi
směnkami vlastními, vydanými dne 2. září 1997 na řad FNM, „v nominální hodnotě“
31.864.500,- Kč, avalovanými ČKD Praha Holding a. s. Podáním ze dne 31. května
2001 FNM navrhl změnu v osobě konkursního věřitele na základě uvedené smlouvy o
postoupení pohledávky a soud tuto změnu usnesením ze dne 21. června 2001, č. j. 99 K 56/2000, připustil. Dne 3. července 2002 FNM upsal 24 517 309 kusů
kmenových akcií společnosti ČKD Praha Holding a. s. a potvrdil, že na jeho účet
byla připsána platba této společnosti ve výši 30 mil. Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že smluvní ujednání obsažené v článku II mandátní
smlouvy, podle něhož nárok na zaplacení úplaty vzniká až po uhrazení celé kupní
ceny, bylo srozumitelné pro obě strany a nejde o projev vůle připouštějící
různý výklad. Vyjádřil názor, že „vložením postoupené pohledávky do základního
kapitálu postupníka nelze považovat za doplacení kupní ceny, neboť jednou věcí
je postupovaná pohledávka a druhou věcí je úplata za její postoupení“, a
uzavřel, že jelikož kupní cena nebyla zaplacena, nevznikl žalobkyni podle
smlouvy nárok na úhradu odměny. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2010, č. j. 1 Cmo 196/2009-296, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé co do
částky 1.402.038,- Kč s příslušenstvím, co do úroků z prodlení od 19. července
2002 do 19. dubna 2004 a co do úroků z prodlení v sazbě 3% p. a. potvrdil
(první výrok pod bodem I.) a ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni částku 732.292,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5%
p. a. od 20. dubna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II.). Potvrdil výrok
rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (druhý výrok pod bodem I.) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
doplnil o zjištění, že nabyvatel privatizovaného majetku uhradil FNM na
sjednanou kupní cenu ve výši 212.458.000,- Kč dne 3. března 1997 zálohu ve výši
18.400.000,- Kč a dále zaplatil dne 14. srpna 1997 částku 37.000.000,- Kč a dne
19. srpna 1997 částku 29.572.000,- Kč. S úhradou zálohy ve výši 18.400.000,- Kč
byla spojena částečná úhrada úplaty poskytnutá Fondem mandatáři dne 23. července 1998 ve výši 202.400,- Kč. Také v důsledku prohlášení konkursu na
majetek ČKD Dukla a. s. zůstal zbytek kupní ceny ve výši 127.458.000,- Kč
neuhrazen. V článku III/2 smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 10. května 2001 se sice uvádí, že postoupení se sjednává jako úplatné, zároveň však
bylo ujednáno že „dohodnutá cena za postupovanou pohledávku nebude hrazena
peněžními prostředky a že postupitel vloží celou kupní cenu za postoupení
pohledávky do základního kapitálu postupníka v připravovaném vyrovnání
postupníka ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání“. Odvolací soud posoudil dohodu v článku II/3 mandátní smlouvy jednak jako
ujednání o době splatnosti úplaty, jednak jako odkládací podmínku ve smyslu
ustanovení § 36 odst. 2 věty první občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a dovodil, že uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky FNM jako
účastník, jemuž bylo nesplnění této podmínky na prospěch, její splnění zmařil a
právní úkon se tak stal vzhledem k ustanovení § 36 odst. 3 obč. zák. v
odpovídající části nepodmíněným. Odvolací soud zdůraznil, že splatnou se stává
jen část úplaty odpovídající zaplacené kupní ceně. Námitku promlčení ve vztahu
k této části odměny mandatáře neshledal důvodnou a přiznal žalobkyni nárok na
úplatu ve výši 1,1% z částek uhrazených Fondu nabyvatelem privatizovaného
majetku k 14. srpnu 1997 a 19. srpnu 1997.
Výrok, jímž ve zbytku potvrdil
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodnil argumentací, že i kdyby
bylo ve smlouvě z 10. května 2001 sjednáno úplatné postoupení dotčené
pohledávky za cenu rovnající se její nominální hodnotě a tato cena byla Fondu
uhrazena, nejednalo by se o platbu ceny privatizovaného majetku, nýbrž o platbu
realizovanou z jiného titulu a jiným subjektem. Přitom FNM z této smlouvy žádné
peněžité plnění neobdržel a stal se pouze držitelem akcií. Zcela
zprostředkovanou povahu, v tom smyslu, že ji nelze považovat za úhradu kupní
ceny, pak má podle jeho mínění žalobkyní tvrzená úhrada ve výši 30 mil. Kč,
uskutečněná v rámci řízení o vyrovnání, ani tu tedy nelze zahrnout do základu
pro výpočet odměny mandatáře. Odvolací soud uzavřel, že koncepce mandátní
smlouvy je poměrně jednoznačná v tom, že výše úplaty měla odpovídat tomu, co
FNM na cenu privatizovaného majetku od jeho nabyvatele skutečně obdrží, na čemž
nic nemění skutečnost, že touto koncepcí na sebe žalobkyně převzala dosti
značné podnikatelské riziko. Do základu pro výpočet úplaty tedy nemůže patřit
obnos 127.458.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé pod bodem I. napadla žalobkyně dovoláním, jež s poukazem (zcela zřejmě mylným) na
ustanovení § 237 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Zásadní právní význam zakládající přípustnost dovolání dovolatelka spatřovala v
řešení otázky, „zda svévolné, byť ekonomicky zdůvodnitelné, postoupení
pohledávky na kupní cenu s následnou kapitalizací, když žalovaný získal do
svého vlastnictví plnou hodnotu kupní ceny, je možno považovat ve vztahu k
dovolateli a jeho nároku na odměnu podle mandátní smlouvy za úhradu kupní
ceny“. Argumentovala, že akceptování právního názoru odvolacího soudu by vedlo
k tomu, že každý mandant by se mohl zbavit povinnosti zaplatit mandatáři
sjednanou odměnu, jejíž výplata by byla vázána na peněžité plnění třetí osoby z
obchodu uzavřeného činností mandatáře, tím, že svou pohledávku „včas“ úplatně
postoupí třetí osobě nebo místo peněžitého plnění dodatečně dohodne a přijme
jiné plnění v adekvátní hodnotě. To by v situaci, kdy se v obstaravatelských
smlouvách běžně sjednává, že provize je závislá na zaplacení ceny ze
zprostředkované smlouvy, vedlo k právní nejistotě osob obstarávajících pro jiné
obchodní záležitosti. Ty jsou ve vztahu k podnikatelům, pro které obstarávají
obchody, v roli slabších partnerů a proto ani nemohou ovlivnit podmínku
vázanosti své provize na zaplacení ceny z uzavřeného obchodu. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že je třeba vycházet ze zásady, že výkon
práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy a v obchodních věcech i
se zásadami poctivého obchodního styku a v souladu s nimi je třeba úhradou ceny
rozumět i skutečnost, že zájemce o obstarání obchodu obdrží na základě svého
úkonu nebo se svým souhlasem peněžní částku či nepeněžní plnění rovnající se
kupní ceně.
V daném případě FNM postoupením své pohledávky s následnou
kapitalizací získal majetek (akcie) v hodnotě rovnající se kupní ceně, čímž
došlo z jeho strany k naplnění účelu smlouvy o převodu. Dovolatel nemohl nijak
ovlivnit, jak FNM naloží se svou pohledávkou na kupní cenu. Plnění na cenu za
postoupení pohledávky by tak mělo být považováno jako plnění na kupní cenu.
Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním totiž lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání žalobkyně přípustné není, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly
v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně sice předcházelo
rozhodnutí, jež bylo zrušeno odvolacím soudem, soud prvního stupně však i
předchozím rozsudkem žalobu zamítl). Dovolání je však přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru
o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce (v intencích § 237
odst. 3 o. s. ř.) v otázce předpokladů pro vznik nároku dovolatelky na
zaplacení sjednané úplaty, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným
právem. S tímto závěrem se pak nutně pojí též posouzení dovolání jako důvodného. Především je třeba přisvědčit dovolatelce, že neobstojí závěr odvolacího soudu,
podle něhož nelze za platbu na kupní cenu (podmiňující v souzené věci podle
smlouvy vznik nároku dovolatelky na úplatu) považovat – za žádných okolností –
platbu uskutečněnou jinou osobou než kupujícím a z jiného právního důvodu než z
titulu závazku k zaplacení kupní ceny. V rozhodovací praxi soudů ani v právní
doktríně není pochyb, že plněním, jímž ručitel plní svůj závazek uspokojit
věřitele, jestliže dlužník vůči věřiteli nesplní svůj závazek (srov. § 303
obchodního zákoníku, dále též jen „obch. zák.“), dochází zároveň ke splnění
dlužníkova závazku (srov. § 308 obch. zák.). Přitom závazek ručitele, byť k
jeho splnění dochází cestou uspokojení pohledávky zajištěné ručením (splněním
dlužníkova závazku), je závazkem odlišným od závazku dlužníka (srov. reflexi
této skutečnosti v § 310 a též v § 311 obch. zák.). Závazkový vztah mezi
ručitelem a věřitelem vzniká z jiného právního důvodu, než z něhož pochází
zajištěný závazek, totiž z prohlášení ručitele podle ustanovení § 303 obch. zák., a od závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem se liší jak osobou
nositele závazku (neboť ručitelem musí být z povahy věci osoba odlišná od
dlužníka), tak jeho obsahem (zatímco dlužník je povinen splnit věřiteli svůj
závazek, závazek ručitele spočívá v povinnosti uspokojit věřitele splněním
dlužníkova závazku, jestliže jej nesplní dlužník). Kdyby tedy v souzené věci za
dlužníka (kupujícího) plnil Fondu dlužníkův ručitel, šlo by o plnění poskytnuté
jinou osobou než dlužníkem a z jiného právního důvodu, leč nebylo by pochyb, že
by jím byla zaplacena kupní cena.
Je pak otázkou, jak se od této standardní
situace z věcného hlediska (materiálně) liší skutkový děj zjištěný v souzené
věci. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů vyplývá, že
pohledávku z titulu práva na zaplacení kupní ceny v její kupujícím neuhrazené
části na základě smlouvy o postoupení pohledávky převzala společnost ČKD Praha
Holding a. s., a stalo se tak proto (jak se výslovně deklaruje v preambuli
smlouvy o postoupení), že tato pohledávka byla zajištěna čtyřmi vlastními
směnkami vystavenými kupujícím na řad FNM, znějícími (u každé z nich) na
směnečný peníz ve výši 31.864.500,- Kč a avalovanými právě společností ČKD
Praha Holding a. s., přičemž FNM uplatnil z tohoto důvodu vůči této společnosti
nárok na plnění. ČKD Praha Holding a. s. však nebyla schopna jako aval svůj
směnečný závazek splnit a proto se tyto strany rozhodly vyřešit uspokojení
pohledávek FNM vůči ČKD Praha Holding a. s. uzavřením smlouvy o postoupení
pohledávky za cenu odpovídající výši směnečných závazků postupníka a následným
„vkladem této ceny postupitelem do základního kapitálu“ postupníka (srov. čl. III odst. 2 a odst. 3 smlouvy o postoupení). Byť se tedy v souzené věci nestalo přímo to, že by věřiteli za kupujícího jako
dlužníka plnil na kupní cenu jeho ručitel, stalo se tak – vzhledem k okolnostem
případu – nepřímo, cestou plnění závazků ze zajišťovacích směnek, ze směnečného
rukojemství, a prostřednictvím sjednaného nestandardního mechanismu, jak byl
popsán. Plněním, jehož se mu touto cestou a v této formě dostalo, byl FNM v
jeho rozsahu - z hlediska ekonomického – uspokojen. Z hlediska právního pak byl
důsledkem popsané transakce stav, že FNM by již plnění na kupní cenu přijmout
nemohl, neboť nebyl již věřitelem příslušné pohledávky a přijetím plnění na
kupní cenu by se bezdůvodně obohatil.
Právní posouzení, podle něhož plnění, jehož se takto Fondu dostalo, nelze pro
účely posouzení vzniku nároku dovolatelky na sjednanou úplatu považovat za
plnění na kupní cenu, se tedy Nejvyššímu soudu jeví jako formalistické,
neslučitelné s principem ekvity, jenž se musí prosazovat v rozhodovací činnosti
soudů v materiálním právním státě, a tedy nesprávné.
Odvolací soud ostatně pochybil též v tom, že se nezabýval posouzením, zda
smlouva uzavřená mezi FNM a dovolatelkou a označená jako smlouva mandátní je
mandátní smlouvou též podle jejího obsahu (srov. § 269 odst. 1 obch. zák.),
popřípadě zda šlo pouze o smlouvu mandátní. Byť měla dovolatelka podle této
smlouvy zajistit a realizovat veřejnou obchodní soutěž a v rámci toho
uskutečnit celou řadu faktických činností, všechny její takto sjednané aktivity
měly směřovat k jedinému cíli, jímž bylo uzavření kupní smlouvy Fondem s třetí
osobou, a výše její úplaty byla sjednána podílem ze zaplacené kupní ceny, tedy
jako typická provize. Bylo tedy třeba vyhodnotit, zda nešlo ve skutečnosti o
smlouvu o zprostředkování podle ustanovení § 642 obch. zák., jíž se
zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby
zájemce měl možnost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se
zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi. V takovém případě by totiž bylo na
místě zvážit aplikaci ustanovení § 646 obch. zák., podle něhož jestliže podle
smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na provizi teprve splněním závazku třetí
osoby ze zprostředkovávané smlouvy, vzniká zprostředkovateli tento nárok rovněž
v případě, kdy závazek třetí osoby vůči zájemci zanikl nebo splnění závazku
třetí osoby se oddálilo z důvodů, za něž odpovídá zájemce, a je-li základem pro
určení výše provize rozsah splněného závazku třetí osoby, započítává se do
tohoto základu i plnění neuskutečněné z důvodů, za něž odpovídá zájemce.
Pro úplnost lze dodat, že úvaha odvolacího soudu o značném podnikatelském
riziku, které na sebe dovolatelka převzala koncepcí mandátní smlouvy, zcela
opomíjí skutečnost, že podle zjištěného skutkového stavu šlo o standardní
smlouvu podle vzoru schváleného výkonným výborem FNM, šlo tedy o koncepci
Fondu, na níž dovolatelka mohla sotva cokoliv změnit.
Protože právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé, není ze shora uvedených důvodů
správné, Nejvyšší soud toto rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech
řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3
věty druhé o. s. ř. zrušil v příslušné části i toto rozhodnutí a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V případném svém novém rozhodnutí odvolací soud tentokrát nepřehlédne
ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř., podle něhož změní-li odvolací soud
rozhodnutí (byť i jen zčásti), rozhodne (originárně) i o nákladech řízení u
soudu prvního stupně, nemůže tedy rozhodnout tak, že výrok soudu prvního stupně
o nákladech řízení potvrdí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu