32 Cdo 2450/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně HOOPER, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Petrovická 244/4,
PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 27441440, zastoupené JUDr. Karlem
Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti
žalované J. O., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem
v Praze 2, Jugoslávská 12, o 2 199 317 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 78/2002, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č. j. 64 Co 309/2010-191,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č. j. 64 Co
309/2010-191, v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech za řízení
před soudy obou stupňů se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. září 2009, č. j. 27 C
78/2002-147, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (a předtím její právní
předchůdkyně Stavitelství Č. CH. M., a.s., poté správce její konkursní podstaty
Mgr. K. T. a dále GORDON GEKKO, a.s.) domáhala po žalované (a předtím i po
jejím manželu Ing. Z. O., který v průběhu řízení zemřel) z titulu smlouvy o
dílo (po částečném zastavení řízení v důsledku omezení žaloby) zaplacení částky
2 199 317 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z této částky denně
od 25. ledna 2001 do zaplacení. Dále uložil žalobkyni nahradit žalované náklady
řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. listopadu 1999 uzavřeli
manželé J. a Ing. Z. O. jako objednatelé a společnost Vestap Pardubice s.r.o. jako zhotovitelka smlouvu o dílo č. 6/2000, jejímž předmětem bylo zhotovení
rodinného domu za dohodnutou cenu 6 028 357 Kč. Na tuto částku objednatelé
uhradili postupně bezhotovostně na základě zhotovitelkou vystavených zálohových
faktur 2 000 000 Kč a dále zaplatili v hotovosti Ing. J. Č. 2 500 000 Kč. Jmenovaný byl předsedou představenstva Stavitelství Č. CH. M., a.s., která
fakticky stavbu prováděla, a to na základě smlouvy o dílo č. 41/99-166 ze dne
8. listopadu 1999 uzavřené se společností Vestap Pardubice s.r.o. jako
objednatelkou. Dne 24. října 2000 manželé O. od smlouvy o dílo č. 6/2000
odstoupili, s čímž společnost Vestap Pardubice s.r.o. vyslovila souhlas a
vystavila fakturu na částku 3 341 336 Kč jako vyúčtování vzájemných práv a
závazků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť
manželé O. zaplatili ve prospěch zhotovitelky více než činila cena
nedokončeného díla stanovená znaleckým posudkem. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 2 199
317 Kč s 10% úrokem z prodlení od 25. ledna 2001 do zaplacení a potvrdil ho ve
zbytku zamítavého výroku. Dále rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o dílo č. 41/99-166, rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2003, sp. zn. 6 To 494/2003,
znaleckým posudkem Ing. M. K. ze dne 23. listopadu 2000 a výpisy z obchodního
rejstříku společností Vestap Pardubice s.r.o. a Stavitelství Č. CH. M., a.s. Uvedl, že původní žalobkyně Stavitelství Č. CH. M., a.s. nabyla pohledávku za
původně oběma manželi O. na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s
postupitelem Vestap Pardubice s.r.o., kterou došlo k postoupení pohledávky za
Ing. Z. O. ve výši 3 341 336 Kč. Žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku
postoupením od společnosti GORDON GEKKO, a.s., která ji vydražila v rámci
konkursního řízení vedeného na majetek Stavitelství Č. CH. M., a.s. Ve shodě se
soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována,
přičemž pasivně legitimována je žalovaná, s níž soud prvního stupně v řízení
pokračoval i s jako nástupkyní žalovaného Ing. Z. O., který v průběhu řízení
zemřel.
Odvolací soud dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky
řízení nebylo pochyb o tom, že původní žalovaní J. a Ing. Z. O.uhradili v
průběhu výstavby rodinného domu společnosti Vestap Pardubice s.r.o. tři
zálohové faktury v celkové výši 2 000 000 Kč. Základem sporu bylo posouzení
otázky, zda Ing. J. Č. převzal od Ing. Z. O. částku 2 500 000 Kč jménem
společnosti Vestap Pardubice s.r.o. a zda za tuto společnost byl oprávněn takto
jednat. Ze shora cit. rozsudku Městského soudu v Praze odvolací soud zjistil,
že Ing. J. Č. byl shledán vinným, že od manželů O. převzal v hotovosti 2 500
000 Kč na další financování stavby jejich rodinného domu a určenou pro firmu
Vestap Pardubice s.r.o., které však tuto částku nepředal a ponechal si ji pro
svou potřebu, čímž se dopustil trestného činu zpronevěry; manželé O. byli
odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Odvolací
soud, vycházeje z doplněného zjištěného skutkového stavu, dospěl k závěru, že
Ing. J. Č. převzal částku 2 500 000 Kč od manželů O. vlastním jménem, tedy
nikoli jako zástupce či jednatel firmy Vestap Pardubice s.r.o., neboť za ni
nebyl oprávněn takto jednat a nedisponoval ani plnou mocí, kterou by mu udělil
jednatel této společnosti. To ve svém důsledku znamená, že Ing. J. Č. nezpronevěřil finanční prostředky uvedené společnosti, nýbrž peníze manželů O.. Odvolací soud na základě uvedených skutečnosti dovodil, že žalovaní, resp. žalovaná dosud nesplnila své závazky vůči zhotoviteli stavby rodinného domu
vyplývající ze smlouvy o dílo, která na základě platného odstoupení žalovaných
zanikla. Pakliže se jednalo mezi účastníky o obchodní vztah, došlo podle
odvolacího soudu k zániku smlouvy ex nunc, tedy ke dni účinnosti odstoupení od
smlouvy, a nikoli ex tunc, jak tvrdí žalovaná. Za tohoto stavu bylo třeba
provést k uvedenému dni vzájemné vypořádání podle § 544 odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť ke zhotovované věci má vlastnické
právo objednatelka (žalovaná) a zhotovitelce (žalobkyni) vzniklo právo na
vzájemné vypořádání. Při jeho posuzování odvolací soud vyšel z ceny díla ve
výši 4 199 317 Kč, kterou stanovil znalec Ing. M. K. ve svém posudku ze dne 23. listopadu 2000. Za situace, kdy manželé O. uhradili žalobkyni na zálohách
celkem 2 000 000 Kč, zbývá žalované uhradit žalobkyni částku 2 199 317 Kč,
která je předmětem žalobního nároku. Odvolací soud proto změnil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadla
žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka odvolacímu
soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že věc nesprávně právně posoudil a že jeho rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, že ze žádného z provedených důkazů
nevyplynulo oprávnění Ing. J. Č.
jednat jménem společnosti Vestap Pardubice
s.r.o. Opak lze podle dovolatelky dovodit z trestního rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 6, ze smlouvy o dílo uzavřené mezi společnostmi Vestap Pardubice s. r. o. a Stavitelství Č. CH. M., a.s., jakož i ze skutečnosti, že Ing. Č. jí a
jejímu manželovi předával faktury společnosti Vestap Pardubice s.r.o. Za této
situace byla proto s manželem přesvědčena o tom, že Ing. Č. je oprávněn jménem
uvedené společnosti požadovanou zálohu převzít. Dovolatelka poukazuje na to, že
i podle názoru odvolacího soudu byl jmenovaný oprávněn jednat jménem
společnosti Vestap Pardubice s.r.o., nikoli však v tom směru, aby jejím jménem
přebíral plnění včetně záloh na provedené práce. V této souvislosti odvolacímu
soudu vytýká, že se opomenul vypořádat s otázkou, jaké důsledky mělo překročení
jednatelského oprávnění Ing. Č. a zda společnost Vestap Pardubice s.r.o. nebyla
tímto překročením vázána, tedy zda plnění ve výši 2 500 000 Kč nebylo
poskytnuto ve prospěch této společnosti. Dovolatelka dále tvrdí, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. ledna
2001 došlo pouze k postoupení pohledávky za Ing. Z. O., a nikoli též za
žalovanou. Z toho dovozuje, že v řízení byl pasivně legitimován pouze její
manžel, zatímco na její straně by bylo možné odvodit pasivní legitimaci jen z
právního nástupnictví po manželovi. Ačkoli by v takovém případě jako dědička
odpovídala podle § 470 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)
za zůstavitelovy dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví, odvolací soud se
otázkou tohoto případného omezení její odpovědnosti za tvrzený dluh Ing. O. vůbec nezabýval. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že v souvislosti s odstoupením od smlouvy
mohl vzniknout právní předchůdkyni žalobkyně pouze nárok na vydání bezdůvodného
obohacení. Odvolacímu soudu vytýká, že žalobkyni z tohoto titulu nárok na
zaplacení žalované částky přiznal, ačkoli se v žalobě na základě skutkových
tvrzení domáhala její úhrady z titulu smluvního plnění jako nedoplatku ceny
díla, přičemž nárok na zaplacení části ceny díla dle uzavřené smlouvy o dílo
byl také předmětem fakturace a posléze i předmětem uzavřených postupních smluv. Z uvedených skutečností dovozuje, že žalobkyně nemůže mít ve sporu aktivní
věcnou legitimaci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu,
že Ing. J. Č. převzal částku 2 500 000 Kč vlastním jménem, kterou následně
zpronevěřil. Akcentuje, že odvolací soud se nedopustil ani tvrzeného opomenutí
při posuzování věcné pasivní a věcné aktivní legitimace a ohrazuje se i proti
námitkám, že odvolací soud jí přiznal nárok na zaplacení žalované částky z
titulu bezdůvodného obohacení, ačkoli ho žalovala jako plnění ze smlouvy. Rovněž tak poukazuje na absenci tvrzení žalované, že by pohledávka, která je
předmětem řízení, převyšovala cenu dědictví, které nabyla po svém manželovi. Navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud postupoval nesprávně, přiznal-li
žalobkyni nárok na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení,
je důvodná. Odvolací soud totiž zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodl o jejím nároku na základě
jiného skutkového stavu, než který žalobkyně vylíčila v žalobě, aniž došlo ke
změně žaloby dle § 95 o. s. ř. Žalobou se původní žalobkyně domáhala po
žalovaných zaplacení nedoplatku ceny díla dle smlouvy o dílo č. 6/2000 ze dne
8. listopadu 1999 s tím, že v průběhu výstavby přestali žalovaní platit.
Odvolací soud však napadeným rozhodnutím přiznal žalobkyni nárok vzniklý v
důsledku odstoupení žalovaných od smlouvy podle § 544 obch. zák. Uplatnění
takového nároku však předpokládá vylíčení jiných rozhodných skutečností, než na
kterých původní žalobkyně založila v žalobě svůj nárok, čehož lze dosáhnout
pouze změnou návrhu dle § 95 o. s. ř., kterou se rozumí též případ, kdy žalobce
sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který
vylíčil v žalobě (srov. shodně právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
například jeho rozsudek ze dne 10. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 182/2010).
Odlišné předpoklady a právní důvody vzniku obou pohledávek (pohledávka na
zaplacení ceny díla oproti pohledávce vzniklé v důsledku odstoupení od
smlouvy), jakož i jejich rozdílný skutkový základ je třeba mít na zřeteli při
posouzení, zda právě ta pohledávka, kterou žalobkyni přiznal odvolací soud,
byla předmětem postupních smluv, přičemž od řešení této otázky se bude odvíjet
závěr o věcné legitimaci účastníků řízení. Odvolacímu soudu je třeba vytknout,
že řešení těchto otázek zcela pominul.
Řešení zbývajících dovolacích námitek dovolatelky, týkajících se jednatelského
oprávnění Ing. J. Č. a právního nástupnictví žalované, bude mít význam pouze v
případě, že věcnou legitimaci účastníků vyřeší soud ve prospěch žalobkyně. I v
obou těchto otázkách lze však odvolacímu soudu vytknout, že své závěry ohledně
jednatelského oprávnění Ing. J. Č.a právního nástupnictví žalované neopřel o
žádnou hmotněprávní či procesní normu a tudíž nezvažoval veškeré právním
předpisem stanovené předpoklady (včetně důsledků překročení jednatelského
oprávnění a odpovědnosti dědice za zůstavitelovy dluhy), což mu dovolatelka v
dovolání právem vytýká.
Lze proto uzavřít, že v důsledku shora popsaných pochybení a opomenutí
odvolacího soudu nemůže jeho právní závěr o přiznání žalované částky z titulu
odstoupení žalovaných od smlouvy obstát.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím
výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech za řízení před soudy
obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu