32 Cdo 2480/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse ve věci žalobkyně R., s. r. o., zastoupené advokátem proti žalovanému
B. d. Ž., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 748.137,- Kč s přísl. a
smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 2/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007,
č.j. 1 Cmo 288/2006-175, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2006, č. j. 1 Cm
2/2004-131, přiznal ve výroku I. žalobkyni částku 748.137,- Kč spolu s 8,5%
úrokem z prodlení ročně od 6.11. 2001 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši
1,500.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně rozhodoval v uvedené věci opakovaně poté, co
mu byla vrácena odvolacím soudem, který vyhověl odvolání žalovaného. Vzhledem k
pravomocné části předchozího rozsudku zůstala nadále předmětem řízení částka
748.137,- Kč představující podle žalobních tvrzení nezaplacený doplatek ceny za
dílo, úrok z prodlení 14% z částky 250.000,- Kč ročně od 5. 11. 2001, úrok z
prodlení 8,5% z částky 498.137,- Kč ročně od 6. 11. 2001 a část smluvní pokuty
ve výši 1,500.000,- Kč.
Vzhledem k žalobním tvrzením a námitkám žalovaného a vzhledem k
závaznému právnímu názoru odvolacího soudu, zabýval se soud prvního stupně
především otázkami, kdy vznikl žalobkyni nárok na zaplacení ceny, zda se s
jejím zaplacením žalovaný ocitl v prodlení, zda žalobkyni vznikl nárok na
zaplacení úroku z prodlení a v jaké výši, zda byla smluvní pokuta platně
sjednána a zda nejsou uplatněné nároky promlčeny.
Soud prvního stupně zjistil ze smlouvy o dílo, že cena byla v čl.
IV smlouvy sjednána jako cena smluvní ve výši 4,768.137,- Kč včetně DPH. V čl.
V smlouvy byly sjednány celkem čtyři zálohy ve výši 2,220.000,- Kč, 1,
050.000,- Kč, 500.000,- Kč a 500.000,- Kč, s termíny, v nichž mají být
vystaveny faktury na tyto zálohy a ujednáno, že zálohy budou propláceny „v
souladu s prostavěností“, kterou potvrdí stavební dozor investora. Konečná
faktura měla být zpracována do 15 dnů po dokončení díla, měly v ní být
zúčtovány zálohy dosud poskytnuté s tím, že jak konečná, tak i zálohové faktury
budou splatné do 15 dnů ode dne jejich doručení zhotovitelem objednateli.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že cena byla dohodou stran
stanovena pevnou částkou, objednatel byl tedy při splnění požadavků stanovených
zákonem pro vznik nároku na zaplacení ceny povinen takto dohodnutou cenu
zaplatit. Cena byla ostatně v této výši uvedena též v protokole o odevzdání a
převzetí díla. I tato skutečnost svědčí podle soudu prvního stupně o úmyslu
stran ujednat cenu pevnou částkou bez ohledu na množství provedených prací. Co
se splatnosti ceny týká, účastníci se písemně dohodli na tom, že konečná
faktura bude vystavena až poté, kdy bude žalovanému poskytnuta účelová dotace
ze státního rozpočtu – dne 15. 12. 1998 byl v tomto smyslu vyhotoven zápis a
upraven čl. V smlouvy o dílo. Splatnost ceny měla s ohledem na změněnou smlouvu
nastat poté, kdy bude žalovanému poskytnuta dotace. K poskytnutí dotace došlo
koncem roku 2000, ještě 10. 1. 2001 žalovaný tuto dotaci evidoval jako
poskytnutou. Žalobkyně vystavila proto fakturu v souladu se změněnou smlouvou o
dílo dne 22. 10. 2001 a splatnost faktury nastala podle smluvního ujednání
patnáctým dnem po jejím doručení, tj. 5. 11. 2001. Vzhledem k tomu, že žaloba
byla podána 5. 1. 2004, uzavřel soud prvního stupně, že námitka promlčení není
důvodná, neboť žaloba byla podána v průběhu čtyřleté promlčecí doby běžící od
okamžiku, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu poprvé.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaný svůj závazek, který odpovídal
nároku žalobkyně, nesplnil, soud prvního stupně mu proto zaplacení doplatku
ceny díla uložil svým rozhodnutím.
Vzhledem ke shora uvedenému není též pochyb o tom, že žalovaný
porušil svůj závazek, který byl zajištěn smluvní pokutou, a že vznikl nárok na
zaplacení smluvní pokuty. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,5% denně z
fakturované částky a byla takto požadována za dobu od 6. 11. 2001 do 8. 6.
2004. Ve vztahu k žalovanému byla řádně uplatněna dne 18. 10. 2005 a tímto dnem
se též stala splatnou. Soud prvního stupně dospěl ohledně smluvní pokuty k
názoru, že pohledávka, kterou tato smluvní pokuta zajišťuje, není promlčena, a
přiznal proto žalobkyni smluvní pokutu v rozsahu, o němž dosud nebylo
pravomocně rozhodnuto, tedy ve výši 1,500.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním, jemuž
odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 25. ledna 2007, č.j. 1 Cmo 288/2006-175,
vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně zaplacení
částky 748.137 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. z této částky a
ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 798.836,- Kč zamítl. Odvolací soud, na
rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně,
podle nějž nedošlo k promlčení nezaplaceného zbytku ceny za dílo, není
správný. Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu a zabýval se
nejprve splatností sjednaných záloh na cenu díla. Z celkem požadované
částky 748.137,- Kč je 250.000,- Kč částí zálohy, kterou žalovaný
neuhradil. Splatnost této zálohy byla sjednána ve smlouvě k 15. 8. 1998, když
smluvní strany dohodly, že „zhotovitel má právo vystavovat objednateli zálohové
faktury ve sjednaných termínech“. Právo fakturovat bylo proto vázáno jen na
sjednané termíny, platební povinnost žalovaného byla spojena s
„prostavěností“. Žalovaný tuto zálohu z poloviny uhradil, souhlasil proto s
její výší i splatností ke dni 15. 8. 1998. Znamená to tedy, že právo žalobkyně
na zaplacení zmíněných 250.000,- Kč se promlčelo 15. 8. 2002.
Pokud jde o doplatek ceny díla, vyšel soud prvního stupně z úmyslu
účastníků posunout termín splatnosti a ze změny smlouvy, kterou účastníci
skutečně učinili zápisem ze dne 15. 12. 1998. Podle názoru odvolacího soudu
však nebyl splněn požadavek určitosti právního úkonu. V daném případě šlo o
smluvní určení času – toto určení se děje v naprosté většině případů buď přímo
datem nebo určitou lhůtou počítanou od konkrétního data. Nelze sice vyloučit
ani případ vázání určení času pro splnění závazku na událost, o níž není známo,
kdy přesně nastane, avšak to lze jen tehdy, je-li známo alespoň přibližně, kdy
nastane, a především u níž je jisté, že nastane. Tak tomu ale není u poskytnutí
dotace. Nezáleží na vůli účastníků smlouvy, zda bude dotace poskytnuta, nelze
ani přibližně určit, kdy bude poskytnuta, ale ani to, zda vůbec bude
poskytnuta. Za této situace považoval odvolací soud ujednání o změně smlouvy za
neurčité, a tudíž neplatné. V platnosti zůstalo proto původní ujednání o
splatnosti ceny díla – 1. 1. 1999, kdy mohlo být též právo uplatněno poprvé.
Jestliže bylo uplatněno žalobou až 5. 1. 2004 , stalo se tak po uplynutí obecné
čtyřleté promlčecí lhůty.
Posouzení námitky promlčení u nároku na smluvní pokutu vychází z
charakteru smluvní pokuty jako akcesorického nároku. Výše tohoto nároku je
vymezena v konkrétním případě jednak objektivně – prodlením dlužníka se
splněním nároku věřitele, jednak subjektivně v návaznosti na to, jak byl
věřitelem uplatněn. Žalobkyně uplatnila smluvní pokutu za prodlení žalovaného s
úhradou doplatku ceny díla za období od 5. 11. 2001 do 8. 6. 2004, promlčen byl
však nárok na doplatek dne 1. 1. 2003, resp. u částky zálohy 250.000,- Kč dne
16. 8. 2002. Žalovaná mohla podle odvolacího soudu uplatňovat smluvní pokutu
pouze do okamžiku promlčení jistiny, proto jí byla odvolacím soudem přiznána
smluvní pokuta z celé částky 748.137,- Kč od 5. 11. 2001 do 15. 8. 2002 a z
částky 498.137,- Kč od 16. 8. 2002 do 31. 12. 2002. Celkem by představoval
tento nárok žalobkyně 1, 402.328,38 Kč. Tuto částku považoval odvolací soud za
nepřiměřeně a neodůvodněně vysokou (roční úhrn této sankce by činil 182,5%),
užil proto svého moderačního práva a rozhodl o moderaci na sazbu 0,25 %, kterou
považoval i tak za dostatečně vysokou. Změnil proto napadený rozsudek tak, že
žalobkyni přiznal právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 701.164,-- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc
jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.). Svým dovoláním napadá pouze tu část rozsudku odvolacího soudu, v níž jí
byl zamítnuta její žaloba ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 798.836,-
Kč. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že promlčením nezaniká právo.
Uvádí, že je jistě správný závěr, že smluvní pokutu jako akcesorický nárok lze
požadovat jen do zániku zajištěného závazku, současně však upozorňuje na to, že
promlčením právo nezaniká. Promlčením zajišťovaného závazku nepřestává být
ohledně tohoto nároku dlužník v prodlení, prodlení by skončilo jen zánikem
závazku, k čemuž však promlčením nedochází. Dovolatelka se tedy domnívá, že
odvolací soud pochybil, pokud nárok na smluvní pokutu omezil promlčením
jistiny. Protože k zániku zajišťované pohledávky dosud nedošlo, nedošlo podle
dovolatelky ani k zániku nároku na zaplacení smluvní pokuty tento závazek
zajišťující. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací
zrušil část rozsudku odvolacího soudu ve výroku I/2, která byla napadena
dovoláním, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud
dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatelky
po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní
posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového
stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Námitky žalovaného uplatněné v dovolání zpochybňují správnost
závěrů odvolacího soudu při hodnocení otázky dopadu promlčení hlavního
obligačního závazku na závazek zajišťovací, konkrétně na povinnost platit
smluvní pokutu. Dovolatelka správně připomíná, že promlčení nemá za následek
zánik závazku, dále však již jeho závěry správné nejsou. Podle ust. § 388
odst. 1obch. zák. promlčecí právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká,
nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne
promlčení po uplynutí promlčecí doby. Dovolatelka si především dostatečně
neuvědomila, jakou funkci plní konstrukce promlčecí lhůty. Po jejím marném
uplynutí vzniká povinnému právo námitky promlčení, pokud námitku v soudním
řízení vznese, nelze právo přiznat soudním rozhodnutím. Právo se mění na tzv.
naturální obligaci, u níž záleží na rozhodnutí povinného, zda bude dobrovolně
plnit nebo nikoli. Zánikem nároku po vznesení námitky promlčení v soudním
řízení tedy zaniká i subjektivní právo věřitele, které přestává být soudně
vynutitelné. Zůstává jen existující dluh, u něhož sice nic nebrání dlužníkovi v
tom, aby věřiteli plnil, jde však jen o plnění dobrovolné.
Promlčení tak chrání dlužníka tím, že jej nenutí, aby po neúměrně
dlouhou dobu setrvával v nejistotě, zda bude přinucen dluh zaplatit nebo
nikoli. Na druhé straně však chrání i zájmy věřitele, protože jej nutí dbát
zásady „vigilantibus iura scripta sunt“ a aktivně se snažit o přinucení
dlužníka k úhradě dluhu i s pomocí donucení. Pokud se tak v průběhu zákonem
vymezené lhůty nestalo, zůstává dluh po vznesení námitky promlčení v rovině
čistě dobrovolné.
Na základě výše uvedeného lze tedy dospět k závěru, že marným
uplynutím promlčecí lhůty a vznesením námitky promlčení v soudním řízení zaniká
vymáhatelná povinnost dlužníka plnit dluh. spojená s možností státem
garantovaného donucení. Tím končí i důsledky prodlení dlužníka. Nemůže-li být v
důsledku promlčení právo na plnění soudem přiznáno, nemůže rovněž porušení
tohoto promlčecího práva (resp. porušení jemu odpovídající povinnosti) založit
nároky vymahatelné u soudu. I když smluvní pokuta je samostatným majetkovým
nárokem, jde o akcesorický zajišťovací právní vztah ze smluvní pokuty, jehož
existence je závislá na existenci platného hlavního závazkového vztahu, smluvní
pokutou zajišťovaného. Dojde-li k promlčení práva z hlavního závazkového
vztahu, nemůže se takový právní následek marného uplynutí času nevztahovat k
závazku vedlejšímu. Zajišťovací institut charakteru smluvní pokuty nemůže proto
dále dlužníka zavazovat k plnění sankcí, jestliže neexistuje vymahatelná
povinnost touto sankcí zajištěná. Vymahatelné právo na zaplacení sjednané
smluvní pokuty tak okamžikem uplynutí promlčecí lhůty nemůže dále trvat, ovšem
za předpokladu, že povinný vznesl v soudním řízení námitku promlčení. Pokud
bychom připustili opak, vznikl by absurdní stav, který by zavazoval dlužníka k
placení sankcí v situaci, kdy dlužník již nemá povinnost, jejíž neplnění má
sankce stíhat. Odvolací soud proto posoudil vztah promlčení hlavního závazku a
smluvní pokuty jako závazku akcesorického správně a dovolatelka se mýlí, pokud
argumentuje, že dlužník promlčením zajišťovaného práva nepřestává být ohledně
tohoto práva v naturální podobě v prodlení, a je tudíž povinen smluvní pokutu
platit. Dojde-li k promlčení zajišťovaného práva, nemůže se již věřitel úspěšně
domáhat splnění povinnosti ze zajišťovacího závazku (smluvní pokuty).
Jen pro vypořádání všech námitek dovolatelky poznamenává Nejvyšší
soud, že příklad z odborné literatury citovaný dovolatelkou v dovolání se
nevztahuje k účinkům promlčení, ale demonstruje význam a účinky prekluzivní
lhůty, vztah promlčení hlavního závazku k závazku akcesorickému neřeší.
Nejvyšší soud dospěl proto v dovolacím řízení k závěru, že právní
názor odvolacího soudu odpovídá platné právní úpravě, odvolací soud zjištěný
skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil
i aplikoval. Posoudil proto věc z hlediska právního správně a dovolání
žalovaného není důvodné, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci nebyl v souzené věci naplněn.
Za situace, kdy dovolatelka netvrdila a kdy dovolací soud z obsahu spisu
neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je
dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání přihlížet z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2,,
část věty před středníkem, o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
142 odst. 1, § 224 odst. 1 a §§ 243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v
dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu