32 Cdo 2528/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Apston Capital Limited, se sídlem 4th floor, Hanover
Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irská republika, registrační číslo 408579,
zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská
674/55, proti žalovaným 1) O. N., 2) Z. N., zastoupené JUDr. Ritou Kubicovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ruská 87/11, 3) A. H. a 4) J. H., o
zaplacení částky 531.515,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 304/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 15 Co 25/2009-314,
I. Dovolání proti třetímu výroku písm. b) a proti čtvrtému výroku
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 15 Co
25/2009-314, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Žalobou doručenou soudu 29. září 2003 se původní žalobkyně Komerční banka, a.
s. (dále jen „banka“) domáhala zaplacení žalované částky jako dluhu z úvěru
poskytnutého prvnímu žalovanému a druhé žalované podle smlouvy o úvěru č.
080098210288 uzavřené 24. listopadu 1998 (dále jen „smlouva o úvěru“). Závazek
dlužníků byl zajištěn ručitelskými závazky třetího žalovaného a čtvrté žalované
založenými ručitelskými prohlášeními z 18. listopadu 1998.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 15 C
304/2003-235, uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni částku 531.515,04 Kč s
13,20% úrokem z částky 363.116,36 Kč od 26. září 2003 do zaplacení, s 11,80%
úrokem z prodlení z částky 363.116,36 Kč od 26. září 2003 do zaplacení a s 25%
úrokem z prodlení z částky 157.291,82 Kč od 26. září 2003 do zaplacení s tím,
že plněním jednoho za žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost ostatních
žalovaných a první a druhá žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně
(I. výrok) a žalované zavázal k náhradě nákladů řízení (II. výrok).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni žalovaní odvolání. Za
odvolacího řízení vzala žalobkyně žalobu zcela zpět proti třetímu žalovanému a
čtvrté žalované a částečně zpět proti prvnímu žalovanému a druhé žalované.
Usnesením ze dne 31. července 2009, č. j. 15 Co 25/2009-297, Krajský soud v
Ostravě rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo třetímu
žalovanému a čtvrté žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 531.515,04 Kč s
příslušenstvím a v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení
mezi těmito žalovanými a žalobkyní, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
O odvolání prvního žalovaného a druhé žalované Krajský soud v Ostravě rozhodl v
záhlaví označeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. v části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti prvního žalovaného a druhé
žalované zaplatit žalobkyni 25% úrok z prodlení z částky 157.291,82 Kč od 26.
září 2003 do 21. července 2008 a 11,80% úrok z prodlení z částky 363.116,36 Kč
od 26. září 2003 do 24. června 2007, a v tomto rozsahu řízení zastavil (první
výrok), v další napadené části výrok I. ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil
[druhý výrok písm. a)], dále jej změnil ve vztahu ke druhé žalované tak, že
žalobu zamítl [druhý výrok písm. b)], a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (třetí až pátý výrok).
Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou o postoupení pohledávek ze 17.
června 2004 uzavřenou mezi bankou jako postupitelkou a Českou konsolidační
agenturou (dále též jen „ČKA“) jako postupnicí (dále též jen „první smlouva“) a
smlouvou o postoupení pohledávek ze 17. dubna 2007 uzavřenou mezi ČKA jako
postupitelkou a nynější žalobkyní jako postupnicí (dále jen „druhá smlouva“),
přičemž ze specifikace postupovaných pohledávek zjistil, že žalobou uplatněná
pohledávka byla první smlouvou postoupená jen ve vztahu k prvnímu žalovanému
jako dlužníkovi a nikoliv ve vztahu ke druhé žalované. Druhou smlouvou byla
postoupena pohledávka ze smlouvy o úvěru za prvním žalovaným i za druhou
žalovanou jako dlužníky.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala svou aktivní věcnou
legitimaci k tomu, aby mohla pohledávku uplatněnou žalobou vymáhat proti druhé
žalované. Žalobkyně dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci ze dvou smluv o
postoupení pohledávek, přičemž z obsahu první smlouvy je zřejmé, že České
konsolidační agentuře byla postoupena jen pohledávka ze smlouvy o úvěru za
prvním žalovaným, nikoliv také pohledávka z téže smlouvy za druhou žalovanou.
ČKA se tak stala jen věřitelkou prvního žalovaného, nebyla v době uzavření
druhé smlouvy s žalobkyní věřitelkou postupované pohledávky ve vztahu ke druhé
žalované. Druhá smlouva ve vztahu ke druhé žalované je proto absolutně
neplatným úkonem ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu ke
druhé žalované, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc (aniž by se zabývala
přípustností dovolání) co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka se domnívá, že vada, kterou bylo řízení postiženo, spočívá v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku
aktivní věcné legitimace ve vztahu k pohledávce za druhou žalovanou. Namítá, že
odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkaz listinou -
dodatkem č. 1 ze dne 31. ledna 2005 k první smlouvě (dále jen „dodatek“), který
je součástí spisu. Tímto dodatkem byl změněn obsah čl. I. odst. 1 první smlouvy
tak, že se do něj vkládá poslední věta, která zní „Postupitel postupuje
postupníkovi pohledávku za všemi dlužníky z výše uvedeného právního titulu.“
Dovolatelka dovozuje, že je ve sporu aktivně věcně legitimována i ve vztahu ke
druhé žalované, neboť jí na základě dodatku byla postoupena celá pohledávka za
všemi dlužníky, tedy i za druhou žalovanou.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu ke
druhé žalované zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním i ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi
žalobkyní a druhou žalovanou [třetí výrok písm. b)], a ve výroku o nákladech
odvolacího řízení mezi těmito účastnicemi (čtvrtý výrok). Dovolání proti těmto
výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle žádného ustanovení
občanského soudního řádu (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného
pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání proti třetímu výroku písm. b) a proti čtvrtému
výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu, jsa jím v zásadě vázán, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově
vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí
zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud z obsahu
spisu neshledal. Dovolací soud však neshledal ani vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzenou dovolatelkou. Nejvyšší soud předesílá, že skutečnost, že soud neprovedl některý z navržených
důkazů, neopodstatňuje bez dalšího závěr, že řízení je zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Podle ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. totiž soud
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ustanovení § 157 odst. 2 věty
první o. s. ř. pak soudu ukládá v odůvodnění rozsudku uvést, proč neprovedl i
další důkazy (což vzhledem k § 211 o. s. ř. platí též pro soud odvolací). To
znamená, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen
provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn (a též povinen) posoudit všechny
důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede. Neprovede
především takové důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke
zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných
skutkovou podstatou aplikované normy hmotného práva), jakož i důkazy navržené
ke skutečnostem, které pokládá za zjištěné již z těch důkazů, které byly
provedeny. V projednávané věci však nejde o situaci, že by odvolací soud neprovedl
navržený důkaz dodatkem. Z obsahu spisu se podává, že návrh na provedení důkazu
dodatkem č. 1 ze dne 31. ledna 2005 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne
17. června 2004 nebyl žalobkyní ani její právní předchůdkyní Českou
konsolidační agenturou, která se stala účastnicí řízení na základě usnesení
soudu prvního stupně ze dne 20. srpna 2004, č. j. 15 C 304/2003-74a), učiněn.
V
žalobě nebyl dodatek k první smlouvě označen jako důkaz (a ani nemohl být s
ohledem na tvrzenou dobu jeho uzavření), nebyl připojen ani označen jako důkaz
v podání České konsolidační agentury doručeném soudu 8. února 2006 (č. l. 100-103), v němž podrobně specifikovala svou pohledávku, nebyl označen ani v
žádném dalším podání České konsolidační agentury jako žalobkyně. K návrhu na
změnu účastníka řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř., který podala Česká
konsolidační agentura 7. května 2007 (č. l. 154-155), připojila jen smlouvu o
postoupení pohledávek uzavřenou 17. dubna 2007 a neoznačila žádné důkazy. Současná žalobkyně se stala účastnicí řízení na základě usnesení soudu prvního
stupně ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 15 C 304/2003-208. Při jednání konaném
před soudem prvního stupně dne 26. února 2008 byl proveden důkaz smlouvou o
postoupení pohledávek ze dne 17. června 2004 a ze dne 17. dubna 2007, zástupce
žalobkyně přítomný při jednání po provedení důkazu těmito listinami prohlásil,
že nemá žádný návrh na doplnění dokazování a stejně se vyjádřil i po poučení
soudu podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. Důkaz dodatkem nebyl do
rozhodnutí soudu prvního stupně navržen, dodatek nebyl připojen k první ani ke
druhé smlouvě a nebyl založen do spisu. Nejde přitom ani o situaci, v níž by se odvolací soud dopustil pochybení ve své
poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť v § 118a
o. s. ř. je upravena jen poučovací povinnost soudu při jednání. To znamená, že
účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o
odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř.,
jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s §
101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a
o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat
potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání
(srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 831-832 s.). Jak vyplývá z obsahu spisu zástupce žalobkyně, byl k jednání před odvolacím
soudem konanému 5. listopadu 2009 řádně předvolán, k jednání se nedostavil,
svou neúčast omluvil podáním ze dne 2. listopadu 2009 bez uvedení důvodu
neúčasti a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 309-310). Odvolací soud odvolání žalovaných proto projednal na tomto jediném jednání bez
účasti zástupce žalobkyně. Nedostavil-li se zástupce žalobkyně k jednání
odvolacího soudu, vzdal se i možnosti, aby mu při jednání bylo poskytnuto
poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Rozhodl-li odvolací soud
po zopakování části listinných důkazů měnícím rozsudkem, když neměl možnost
zástupce žalobkyně při jednání poučit podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že první smlouvou
byla postoupena i pohledávka za druhou žalovanou, žádného pochybení se
nedopustil.
Nelze proto dospět k závěru, že by odvolací soud zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co
přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku
ve věci samé ve vztahu ke druhé žalované, zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně
nebyla v dovolacím řízení úspěšná a druhé žalované podle obsahu spisu v
dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.