32 Cdo 2529/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany
Gajdziokové v právní věci žalobce: Č. a. s. proti žalovanému: J & M P., spol. s
r. o. zastoupenému JUDr. A. B., advokátkou, o zaplacení částky 1,142.011,08 s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12
Cm 70/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 10. května 2007, č. j. 12 Cmo 434/2006 – 325, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 14. března
2006, č. j. 12 Cm 470/2000 – 276, že řízení se zčásti zastavuje, pokud jde
o částku 213.790,- Kč (výrok I.), žalovanému se ukládá, aby zaplatil žalobci
částku 296.170,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení (výrok
II.), ve zbývající části ohledně zaplacení částky 632.051,08 Kč návrh zamítl
(výrok III.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému polovinu nákladů řízení ve
výši 28.669,50 Kč (výrok IV.).
Předmětem řízení byla náhrada škody, původně ve výši 1,249.466,86 Kč vzniklé v
souvislosti s havárií vozidla, přepravujícího sýry výrobce P. spol. s r. o. z
P. do H., při níž došlo k poškození kontejneru a přepravovaného zboží (sýrů).
Žalobce jako mezinárodní zasílatel obstaral přepravu pro poškozeného
odesílatele společnost I. při zapojení zasílatele M. a. s., obě společnosti
postoupily svá práva z přepravní smlouvy a z objednávky přepravy na žalobce.
Sporným zůstal rozsah a výše škody, jejíž náhrada se řídí ustanoveními vyhl. č.
11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní
dopravě (dále jen „Úmluva CMR“).
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že v důsledku dopravní nehody
zaviněné žalovaným došlo k poškození části přepravovaných sýrů po proražení
plechových obalů. Kontrolující I., sepisující zápis o škodě, měla k dispozici
jen 319 ks obalů z 900 ks celkového množství, takže konkrétní výše škody za
znehodnocené sýry nebyla prokázána. Soud přiznal žalobci vůči žalovanému jen
částku 296.170,- Kč spolu s 5% úrokem z prodlení podle Úmluvy CMR.
K odvolání obou účastníků rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví
označeným, že rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku se potvrzuje
(výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku se mění tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci 210.680,- Kč a ve zbývající části se bod
III. výroku potvrzuje (výrok II.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů a o svědečném (výroky III. až V.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 212 a 214
odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a konstatoval, že soud
prvního stupně dospěl ke správnému skutkovému závěru, pokud jde o škodu na
kontejneru a na obalech poškozených sýrů. pokud však jde o rozsah škody na
sýrech, rozhodl soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nesprávně.
Odvolací soud dovodil, že žalobci je možno přiznat náhradu škody na
kontejneru ve výši 506.864,- Kč, odsouhlasenou vyjádřením žalovaného,
žalobcem i společností M., v souladu s § 136 o. s. ř. a § 373 an. obchodního
zákoníku ( dále též „obch. zák.“), jako tzv. jinou škodu, než na přepravované
zásilce. Rovněž s posouzením výše škody, připadající na poškození obalů v
částce 3.114,- Kč z celkem žalobcem osvědčené částky 12.456,- Kč, se odvolací
soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Proto odvolací soud shodně jako
soud prvního stupně pokládal za oprávněnou náhradu škody za poškozený kontejner
a poškozené obaly ve výši 296.170,- Kč. V tomto rozsahu odvolací soud tudíž bod
II. výroku rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Pokud jde o škodu na přepravovaných sýrech, odvolací soud stejně jako soud
prvního stupě vyšel ze zjištění a závěru, že žalobci vzniklo právo na náhradu
škody v souladu s ustanovením čl. 17 Úmluvy CMR, kterou je třeba ve smyslu §
756 obch. zák. na daný nárok použít. Škoda na zásilce vznikla při přepravě
prováděné žalovaným v důsledku dopravní havárie zaviněné žalovaným.
Výsledkem jednání výrobce – společnosti P., odesílatele zásilky společnosti I.
a dopravce – žalovaného, zachyceném v zápise ze dne 9. 6. 1999, tj. následující
den po havárii, bylo zjištění, že „zboží, týkající se obalů i plechovek, je
znehodnoceno“. Zároveň bylo dohodnuto, že přetřídění poškozených výrobků
provede P. jako výrobce, po rozbalení všech 900 ks plechovek sýrů. O provedené
kontrole celého množství zboží nebyla vyhotovena žádná dokumentace. Nebyly tak
zajištěny důkazy o výši vzniklé škody. Posudek o škodě na sýrech vypracovaný
nestrannou osobou – kontrolní společností I. dne 16. 7. 1999 (více jak měsíc po
vzniku škody), vychází z kontroly pouze 319 ks plechovek a nevypovídá proto
úplně a věrohodně o výši škody. Navíc škoda se mohla zvýšit, když po dobu více
jak měsíce byly plechovky se sýrem uskladněny při vyšší, než doporučené teplotě
5˚C. Tento důkaz je tudíž pro prokázání skutečné výše škody na zboží
nepoužitelný. Odvolací soud tudíž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že
rozsah skutečné škody žalobce hodnověrně neprokázal.
Odvolací soud za uvedené situace výši škody určil svou úvahou ve smyslu §
136 o. s. ř., přičemž vyšel zejména ze zápisu ze dne 9. 6. 1999 a z
údaje v dopise výrobce z 3. 7. 1999, adresovaného odesílateli I., že kontrolou
zboží bylo zjištěno, že „více jak polovina plechovek byla nárazem poškozena
tak, že vytéká nálev“. Výši škody soud stanovil v rozsahu poloviny ceny
poškozených výrobků, snížené na třetinu, s přihlédnutím k tomu, že se žalobce
nepřičinil o zajištění důkazů k prokázání výše škody na sýrech.
Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 o. s. ř. rozsudek soudu prvního
stupně v bodu III. výroku, v němž byla žaloba v rozsahu 632.051,08 Kč
zamítnuta, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu škody
na sýrech částku 210.670,- Kč. Ve zbytku tohoto nároku zamítavý výrok soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti jeho výrokům II. a III.,
podal žalovaný dovolání s odkazem na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a na důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný má za to, „že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení věci“ (dovolatel má zřejmě na mysli rozhodnutí soudu
odvolacího), že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že řízení
před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel zdůrazňuje, že v průběhu řízení popíral, že by ve smyslu čl. 17 odst.
1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR vůbec došlo ke škodě na sýrech
samotných a pokud žalobce nepředložil objektivní důkazy o škodě, je nutno mít
za to, že příjemce obdržel zásilku samotných sýrů ve stavu bezvadném.
Pokud jde o výši škody na sýrech, její určení není, podle názoru dovolatele,
věcí volné úvahy soudu nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle § 136 o.
s. ř. je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu o
celkovém kvantitativním posouzení právních souvislostí (viz Bureš, J., Drápal,
L., Krčmář, Z., Mazanec: Občanský soudní řád, I. díl, C. H. Beck, 6. vydání, s.
513).
Dovolatel odkazuje též na judikaturu k § 136 o. s. ř., zvláště na rozhodnutí NS
ze dne 4. 9. 2000 sp. zn. 30 Cdo 1994/99, judikující, že při určení výše škody
podle § 136 o. s. ř. musí mít soud k dispozici důkazy umožňující škodu
kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah škody. V daném případě soud neměl
důvěryhodné důkazy o skutečném rozsahu škody a proto nesprávně aplikoval co do
výše škody na sýrech ustanovení § 136 o. s. ř. Oba soudy rovněž podle názoru
dovolatele nesprávně právně hodnotily odpovědnost dopravce za škodu na sýrech
podle čl. 17 odst. 1 a čl. 30 Úmluvy CMR.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vysvětluje, že pokud při nehodě došlo k
poškození plechovky, ať již s únikem nálevu nebo bez něj ( tj. pouze k
deformaci plechovky), došlo k poškození zboží, tj. sýru A. s nálevem, nejen
plechovky a kartonu (obalů). Žalobce pouze uváděl zvlášť cenu sýra, kartonů a
etiket při vyčíslení škody a ohledně škody na plechovkách vzal žalobu zpět.
Všichni zúčastnění protokol ze dne 9. 6. 1999 podepsali, zboží viděli, protože
kontejner musel být na místě havárie vyložen a dohodli se, že rozsah poškození
zjistí pracovníci výrobce P., zda je všech 900 ks nepoužitelných a ti posléze
zjistili, že více jak polovina plechovek je poškozena a nálev vytéká.
Žalobce je proto toho názoru, že rozsah škody byl zjištěn a dopravce při
poškození hradí částku, o kterou se hodnota zásilky snížila (čl. 25 Úmluvy
CMR). Celá poškozená zásilka byla prodejná pouze výrobci a mlékárna (P.) tak
poškozené zboží odebrala a zaplatila částku odpovídající znehodnocení zásilky.
Odvolací soud pouze snížil povinnost žalovaného k náhradě škody na zboží na
jednu třetinu. Žalobce přikládá fotodokumentaci a závěr znaleckého posudku o
příčinách škody.
Žalovaný k vyjádření žalobce zaslal stanovisko, že poškozením plechovek
nemuselo dojít k poškození sýra a kdyby poškozená zásilka nebyla nevhodně
skladována (bez chlazení), nemusela po době více jak jednoho měsíce vzniknout
tak vysoká škoda na zboží (sýrech). Poškozené zboží mohlo být rychle přebaleno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně
zastoupeným a ve stanovené zákonné dvouměsíční lhůtě, konstatoval, že dovolání
je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje ve věci samé
do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok v bodu
III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit
žalobci 210.680,- Kč (ve zbývající části byl zamítavý bod III. výroku rozsudku
soudu prvního stupně potvrzen).
Předmětem dovolání ve věci samé je tak částka 210.670,- Kč, která představuje
náhradu škody na zboží, tj. na sýrech (nikoli škodu další). Jádrem sporu je
rozsah a výše škody, způsobené na sýrech (ostatní předpoklady k náhradě škody
podle čl. 17 a čl. 30 Úmluvy CMR předmětem sporu nejsou).
K této sporné otázce dovolatel vztahuje všechny tři dovolací důvody, jak jsou
shora uvedeny.
Dovolatel však nikterak nespecifikuje, v čem v daném případě spočívá vada
řízení, kterou údajně odvolací soud řízení zatížil, a jež by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Rovněž další uplatněný dovolací důvod, který dle § 241a odst. 3 o. s. ř. záleží
v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatel
nekonkretizuje, pokud jde o otázku rozsahu a výše škody na zboží (sýrech).
Dovolací soud tudíž žádný z obou uvedených dovolacích důvodů v posuzovaném
případě neshledal.
Třetím důvodem dovolání, který dovolatel uplatnil, je důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. V tomto směru dovolatel konkrétně vytýká, že odvolací soud
nesprávně aplikoval ustanovení § 136 o. s. ř., podle něhož lze-li výši nároků
zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud
podle své úvahy.
Dovolatel má pravdu v tom, že určení výše nároku není záležitostí volné úvahy,
nepodléhající hodnocení. V právní literatuře se dovozuje, že „základem úvahy
podle § 136 je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu
na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí“ (viz Bureš, J. –
Drápal, L. – Krčmář, Z. a kolektiv: Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání,
I. díl, Praha, C. H. Beck, 2006, s. 627). V judikatuře bylo zejména judikováno,
že „jestliže poškozený prokáže v občanském soudním řízení vznik škody, ale
neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, přizná soud náhradu škody ve výši, jež
byla prokázána; ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud s přihlédnutím k
výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení § 136 o. s. ř.“ (viz R
13/85).
V těchto intencích odvolací soud v předmětném případě postupoval. Vyšel z
hodnocení těch důkazů, které měl ve vztahu k výši škody k dispozici, jmenovitě
ze zápisu (protokolu) ze dne 9. 6. 1999 a přípisu výrobce z 3. 7. 1999, že
kontrolou zboží bylo zjištěno, že „více jak polovina plechovek byla nárazem
poškozena tak, že vytéká nálev“. Je logické, že při proražení plechovky a
vytékání obsahu je sýr znehodnocen a námitkám žalovaného o jakémsi přebalení
zboží, popř.. dalších opatřeních podobného rázu, lze sotva přiznat relevanci,
když sýry v poškozených plechovkách mohly být současně znečištěny
(kontaminovány). Pokud za této situace odvolací soud rozsah a výši škody na
sýrech stanovil a přiznal, jak shora uvedeno, nelze jeho úvaze v rámci § 136 o.
s. ř. vytknout pochybení.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl
v tomto případě naplněn a nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl
(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel neměl v řízení úspěch a
žalobci žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nemá opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc..
předseda senátu