32 Cdo 2536/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové
v právní věci žalobkyně H., a.s., proti žalované Č. L., a.s., o zaplacení
268.445,- Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14
Cm 89/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
6. února 2007, č.j. 2 Cmo 269/2006-78, t a k t o:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 22.982,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení doplatku kupní ceny ve výši
268.445,- Kč za zboží (oplenový přívěs), které žalovaná obdržela od žalobkyně
na základě kupní smlouvy uzavřené dne 7. 6. 2000 (dále též jen „smlouva“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2006, č.j. 14 Cm 89/2004-54,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že předmět koupě
byl určen pro leasingového nájemce – společnost E., s.r.o. Smlouva v článku
III. odstavci 5. obsahovala ujednání o nevyvratitelné právní domněnce
spočívající v tom, že odečte-li prodávající na daňovém dokladu, jímž vyúčtuje
kupní cenu, zálohu, kterou přímo jemu má uhradit leasingový nájemce, má se za
to, že částku odpovídající odečtené záloze prodávající skutečně v plné výši
přijal. Žalobkyně fakturou č. 009489 žalované vyúčtovala sjednanou kupní cenu
793.000,- Kč, od níž odečetla zálohu ve výši 268.445,- Kč. Soud prvého stupně
dospěl k závěru, že „obsahovala-li kupní smlouva ujednání o nevyvratitelné
právní domněnce, neobstojí tvrzení žalobce o tom, že daňový doklad, který
obsahoval odpočet zálohové platby, byl vystaven omylem“.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že uložil
žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku s 0,05% úrokem z prodlení denně od
26. října 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
včetně zjištění, že smlouva v článku III, bodu 5 obsahovala ujednání o tom, že
„je-li na daňovém dokladu prodávajícího, na jehož základě má být hrazena kupní
cena, proveden odpočet zálohové platby, a má-li tuto platbu v zastoupení
kupujícího provést leasingový nájemce u dodavatele, platí nevyvratitelná právní
domněnka, že tuto platbu prodávající skutečně v plné výši přijal“. Na rozdíl od
soudu prvého stupně odvolací soud toto ujednání označil za neplatné pro rozpor
se zákonem ( § 39 obč. zák. ). Dovodil, že právní domněnku nelze založit
dohodou stran, neboť jde o „zákonnou konstrukci existence něčeho, o čem není
jisté, zda skutečně je.“ Sporné ujednání, ani vystavená faktura s příslušným
odpočtem zálohové platby nemají dle odvolacího soudu charakter kvitance ve
smyslu ust. § 569 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu
řízení netvrdila, ani neprokazovala, že by celou sjednanou kupní cenu žalobkyni
zaplatila, odvolací soud jí svým rozsudkem tuto povinnost uložil vycházeje z
toho, že právo na zaplacení kupní ceny ve smyslu § 450 odst. 1 obch. zák.
žalobkyni vzniklo, neboť nesporně umožnila žalované nakládat se zbožím. Samotný
fakt, že ve faktuře, jíž kupní cenu vyúčtovala, žalobkyně odečetla zálohovou
platbu, nemůže žalovanou zbavit povinnosti zaplatit kupní cenu sjednanou ve
smlouvě. Smluvní ujednání mezi žalovanou jako leasingovým nájemcem a
společností E., s.r.o. jako leasingovým pronajimatelem jsou ve vztahu k
předmětu kupní smlouvy bez významu.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dle jejího názoru
spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ( §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ) a skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vychází,
nemají oporu v provedeném dokazování ( § 241a odst. 3 o.s.ř. ). Dovolatelka je
přesvědčena, že ujednání obsažené v článku III., odstavci 5. smlouvy je třeba
chápat dle jeho obsahu jako ujednání smluvních stran o způsobu úhrady kupní
ceny. Ujednání pro ni mělo být jistou formou záruky, že budoucí leasingový
nájemce zálohu na kupní cenu dodavateli předmětu leasingu (žalobkyni) skutečně
uhradil a že je tedy solventní. Dovolatelka by, jak tvrdí, předmět leasingu
(pro leasingového nájemce) nepořizovala, dokud by jí žalobkyně – ve smlouvě
sjednaným způsobem - nepotvrdila, že záloha byla leasingovým nájemcem skutečně
uhrazena. Postup žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť tím, že
potvrdila platbu zálohy, si zajistila koupi zboží, k níž by bez takového
potvrzení nedošlo. Odpočet zálohy na faktuře, kterou byla vyúčtována kupní
cena, považuje dovolatelka za „potvrzení přijetí části kupní ceny předem
dohodnutým způsobem“ podle § 569 odst. 1 obč. zák. Dle dovolatelky vyplynulo
zaplacení zálohy z výpovědi jednatelky společnosti E.v, s.r.o. učiněné před
soudem I. stupně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil.
Žalobkyně považovala rozsudek odvolacího soudu za věcně správný.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé, přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu v mezích důvodů dovoláním uplatněných (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř. ) a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání
obsaženého v článku III, bodu 5 smlouvy, na němž odvolací soud založil své
rozhodnutí, stejně tak jako závěr odvolacího soudu o charakteru kvitance (
potvrzení přijetí platby ).
Dovolací soud tyto pochybnosti nesdílí. Shodně se soudem odvolacím vychází
totiž z toho, že právní domněnka je konstrukce, která může být založena pouze
zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených nutnost
„bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládal existenci něčeho, o čem není jisté,
že je, nebo dokonce je jisté, že není“. (viz Prof. Viktor Knapp a kolektiv,
Občanské právo hmotné, sv. I, str. 121, Codex, Praha 1997). Právní domněnku
nelze založit dohodou stran. Dovolací soud se se soudem odvolacím ztotožňuje,
že sporný odstavec 5., článku III. smlouvy, obsahující dohodu o tom, že pouhý
způsob vyúčtování kupní ceny v budoucnu zcela vylučuje možnost domáhat se její
faktické úhrady, je pro rozpor se zákonem neplatný.
Dovolací soud je zajedno se soudem odvolacím též v tom, že obsah účetního
dokladu (faktury), v němž je od celkové ceny odečtena záloha, nemá náležitosti
tzv. kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák., tedy náležitosti písemného
potvrzení věřitele vystaveného dlužníku na jeho žádost o tom, že dluh byl zcela
nebo zčásti splněn. Výslovné prohlášení věřitele o splnění dluhu v určité výši
se z faktury obecně dovodit nedá, nevyplývá ani ze skutkových zjištění
učiněných odvolacím soudem v tomto konkrétním případě. Takové potvrzení navíc
by v rámci sporného řízení mělo význam pouze jako důkaz (soukromá listina )
prokazující tvrzení, že platba uvedená na potvrzení byla skutečně uhrazena.
Žalovaná se však v řízení před soudem prvého stupně bránila pouze tvrzením o
existenci sjednané nevyvratitelné právní domněnky, netvrdila, že by žalobou
uplatněná částka byla žalobkyni skutečně zaplacena, ať již žalovanou samotnou,
či jiným subjektem.
Dovolací důvod ( § 241a odst. 3 o.s.ř. ) spočívající v námitce, že skutková
zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, není dán. Z
důkazu, k němuž jedině se tato námitka může vztahovat ( výpověď jednatelky
společnosti E., s.r.o. ), totiž odvolací soud žádná zjištění neučinil. Své
rozhodnutí založil, jak již uvedeno, pouze na řešení právní otázky platnosti
sporného ujednání obsaženého ve smlouvě, a to vzhledem k absenci jiných právně
významných tvrzení.
V dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy ( § 241a odst. 4
o.s.ř.), dovolací soud se proto nezabýval tvrzeními, která se poprvé objevila
až v dovolání, tedy tvrzením o tom, že žalovaná částka byla uhrazena
společností E., s.r.o. a tvrzeními o okolnostech, za nichž byla uzavřena
smlouva.
Rozsudek odvolacího soudu, jímž tento soud uložil žalované povinnost doplatit
žalobkyni sjednanou kupní cenu, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni vznikly
náklady za právní zastoupení, jejich výše byla stanovena dle § 3 bodu 6
vyhlášky č. 484/2000Sb., ve znění pozdějších předpisů ve výši 38.530,- Kč, s
přihlédnutím k § 18 odst. 1 věta prvá citované vyhlášky. Zástupce žalobkyně
učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon, přísluší mu proto 50% odměny, tedy
částka 19.265,- Kč + režijní paušál 300,- Kč. Náklady řízení včetně 19% DPH
činí celkem 22.982,- Kč
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu