32 Cdo 2592/2008

32 Cdo 2592/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany

Gajdziokové v právní věci žalobkyně P. spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. F.,

advokátem proti žalovaným 1) Ing. B. Č. a 2) Ing. J. Č. oběma zastoupeným

JUDr. L. D., advokátem o 384 165,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 263/2004, o dovolání

žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.

ledna 2008, č. j. 8 Co 2398/2007-560, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2008,

č. j. 8 Co 2398/2007-560, se v měnícím výroku ve věci samé a ve všech výrocích

o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu

k dalšímu řízení.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze

dne 25. července 2007, č. j. 18 C 263/2004-493 (stejně jako předchozím

rozsudkem ze dne 13. ledna 2006, č. j. 18 C 263/2004-227, který Krajský soud

v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. října 2006, č. j. 8 Co

931/2006-282, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem a pokyny k

doplnění dokazování k dalšímu řízení), zamítl žalobu o zaplacení částky 384

165,40 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a uložil žalobkyni zaplatit náklady

řízení žalovaným a České republice (body II. a III. výroku). Doplňujícím

rozsudkem ze dne 31. srpna 2007, č. j. 18 C 263/2004-521, Okresní soud v

Českých Budějovicích rozhodl o povinnosti obou stran sporu uhradit náklady

řízení České republice. Podle posouzení soudu, vázáného právním názorem

odvolacího soudu o faktickém předání a převzetí díla, žalovaní z titulu

smluvního plnění žalobkyni nic nedluží, neboť jí fakticky zaplatili za práce,

které byly předmětem uzavřené smlouvy o dílo v cenách dle rozpočtu a byly

provedeny a vyúčtovány v plném rozsahu. Žalovaná částka představuje podle

názoru soudu účtované vícepráce, jejichž celková cena (v cenách v čase a místě

obvyklých) činila podle znaleckého posudku 503 212 Kč. Tyto vícepráce si však

žalovaní neobjednali a ani neschválili, přičemž jejich pouhý konkludentní

souhlas s těmito pracemi a jejich faktické přijetí neznamená současně možnost

zhotovitele tyto práce fakturovat. To má ten důsledek, že byť žalobkyně ve

prospěch žalovaných vícepráce v uvedené hodnotě provedla, žalovaní se v tomto

rozsahu na úkor žalobkyně neobohatili. Proto žalobu za aplikace § 635 odst. 1

občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) zamítl se zdůvodněním, že

zhotoviteli nevzniklo právo na zaplacení víceprací pro absenci jejich písemného

schválení či dodatečné objednávky žalovaných a absenci písemné dohody o změně

díla.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným

rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé

tak, že uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 181 028,40 Kč

s 2% úrokem z prodlení p. a. od 20. listopadu 2003 do zaplacení a potvrdil ho

ve zbytku zamítavého výroku. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů za

řízení před soudy obou stupňů oběma účastníkům a uložil každé z obou stran

sporu zaplatit České republice na znalečné 8 204,75 Kč.

Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení účastníci řízení

uzavřeli dne 11. listopadu 2002 platně podle obchodního zákoníku (dále též

jen „obch. zák.“) smlouvu o dílo, na základě které měla žalobkyně pro žalované

zhotovit dohodnuté dílo – hrubou stavbu rodinného domu včetně přípojek podle

projektové dokumentace dodané žalovanými – za dohodnutou cenu 5 849 626 Kč

včetně daně z přidané hodnoty. K předání a převzetí dokončeného díla ve smlouvě

dohodnutým způsobem nedošlo. Žalovaný 2) se přejímky díla od žalobkyně dne 14.

října 2003 zúčastnil, odmítl však podepsat předávací protokol z důvodu

tvrzených vad a nedodělků díla. Žalobkyně mu proto poslala předávací protokol

poštou, dílo považovala uvedeným dnem za předané a žalovaným zaslala závěrečnou

fakturu ve výši 384 165,40 Kč. Pakliže ji žalovaní neuhradili, žalobkyně se

domáhá jejího zaplacení soudní cestou v tomto řízení. Dále bylo prokázáno, že

žalovaní u žalobkyně zhotovené dílo reklamovali, žalobkyně však reklamaci

neuznala a žalovaným oznámila, že dílo jim bylo předáno dne 14. října 2003 bez

vad a nedodělků. Na tomto stanovisku žalobkyně setrvala i v průběhu

řízení, kdy ji žalovaní vyzvali k předání hrubé stavby s vytčením nedodělků,

žádali o doplnění vad do předávacího protokolu a zároveň vyčíslili vzniklé

škody v důsledku nekvalitní práce žalobkyně.

Odvolací soud setrval i v novém odvolacím řízení na závěru o faktickém

předání a převzetí díla, k němuž došlo tím, že žalovaní svým faktickým jednáním

– odstraněním většiny vad a nedodělků a pokračováním v díle a tím faktickým

znemožněním, aby dílo po odstranění vad a nedodělků předal původní zhotovitel –

dílo převzali. Toto posouzení založil na skutkových závěrech soudu prvního

stupně, podle nichž žalobkyně dílo po opakovaných neshodách ve fázi těsně před

dokončením hrubé stavby opustila, aniž ho protokolárně (jak bylo dohodnuto ve

smlouvě) předala. Žalovaní v provádění díla pokračovali včetně odstraňování

prokázaných vad a nedodělků resp. včetně dokončení hrubé stavby a dovedli dílo

až ke kolaudaci již s jinými zhotoviteli. K předání díla tedy může dojít podle

odvolacího soudu i jinak než protokolárně, neboli absence protokolárního

předání ještě neznamená, že nemůže být hleděno na dílo jako na předané.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby

za použití § 635 odst. 1 obč. zák. Uvedl, že toto ustanovení se váže na rozsah

a kvalitu díla, jež si objednatel dohodl se zhotovitelem ve smlouvě o dílo, na

niž navazoval zhotovitelem vytvořený závazný rozpočet. Nelze ho proto použít na

práce provedené mimo rámec rozsahu díla podle smlouvy, tedy na práce, které

nebyly do rozpočtu zahrnuty. Jinak řečeno, uvedená norma brání zhotoviteli,

který se zavázal provést dílo podle předem stanoveného rozpočtu, aby v průběhu

provádění díla jednostranně navyšoval cenu (zvyšoval rozpočet). Aplikace

uvedeného ustanovení nepřichází v úvahu v případě, kdy se smluvní strany mimo

rámec písemně uzavřené smlouvy o dílo, z níž také vycházel závazný rozpočet,

dohodnou ústně o provedení dalších prací (víceprací) nebo dodání jiných

kvalitnějších materiálů než ve smlouvě a rozpočtu sjednaných. Nelze je

tedy použít v situaci, kdy je fakticky plněno na základě ústní dohody

smluvních stran a jejich vzájemné důvěry mimo smlouvu o dílo. To má podle

odvolacího soudu ten důsledek, že plnění stojící mimo písemnou smlouvu o dílo

je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., kterého se

žalovaným dostalo. Zamítnutí žaloby s odkazem na § 635 odst. 1 obč. zák. proto

nemůže obstát, když výklad tohoto ustanovení učiněný soudem prvního stupně by

umožňoval účelové a šikanózní jednání objednatele na úkor zhotovitele, který by

v případě faktického plnění, které poskytl na základě vzájemné důvěry mimo

rámec dohodnuté smlouvy a mimo rámec rozpočtu, neměl žádný právní prostředek k

tomu, aby za takové plnění dostal zaplaceno. Za tohoto stavu se odvolací soud

zabýval důvodností uplatněného nároku z věcného hlediska s přihlédnutím k

obraně žalovaných.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně z

dodatku ke znaleckému posudku Ing. K., který nechal v novém řízení zpracovat v

intencích pokynu odvolacího soudu k doplnění dokazování za účelem zjištění ceny

díla provedeného žalobkyní podle uzavřené smlouvy a ceny tzv. víceprací. Podle

nich žalobkyně provedla ve prospěch žalovaných nad rámec dohodnutého

rozsahu ve smlouvě o dílo vícepráce za 503 212 Kč, žalovaní zaplatili žalobkyni

celkem 3 874 990 Kč (správně má být zřejmě 3 874 999 Kč) na cenu díla, která

činila podle nabídkového rozpočtu 3 755 953 Kč včetně daně z přidané hodnoty,

uhradili tedy o 119 076 Kč (správně má být zřejmě 119 046 Kč) více. Odečtení

této částky od hodnoty poskytnutých víceprací dává žalovanou částku 384

165,40 Kč, která podle odvolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení na

straně žalovaných a proti níž stojí nároky, které žalovaní uplatnili v rámci

své obrany. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně (s jedinou výjimkou)

zcela správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi body obrany

žalovaných v odůvodnění rozsudku, na které pro stručnost odkázal. Kromě soudem

prvního stupně posouzené důvodné obrany žalovaných v celkové výši 132 345 Kč

shledal odvolací soud jako opodstatněný i nárok žalovaných na náhradu škody ve

výši 70 772 Kč představující částku, kterou žalovaní vynaložili v souvislosti s

odstraněním nerovností stropů zhotovených žalobkyní. Proto rozsudek soudu

prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu 203 137 Kč jako věcně

správný potvrdil a ve zbytku zamítavého výroku ho změnil tak, že žalobě vyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé a

výroků o nákladech řízení napadli žalovaní společným dovoláním, jehož

přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu

(dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedli, že řízení je postiženo

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř.], napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§

241a odst. 3 o. s. ř.].

Podle dovolatelů zatížil závažnou vadou odvolací soud již předchozí řízení, kdy

zrušil první rozsudek soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování k

novým nepřípustným tvrzením, která žalobkyně, ač soudem prvního stupně řádně

poučena podle § 119a o. s. ř., uvedla až v odvolání. Zrušovací usnesení

odvolacího soudu je proto podle dovolatelů vadné, jelikož v rozporu se zákonem

umožnilo žalobkyni doplňovat skutková tvrzení a navrhnout k nim důkazy, čímž

došlo k porušení principu rovnosti účastníků a zásady spravedlivého procesu.

Vytýkaná vada odstraněna nebyla a stanovisko, které zaujal odvolací soud v

napadeném rozsudku, podle jejich názoru neobstojí.

Další vady řízení se podle mínění dovolatelů dopustil odvolací soud tím, že za

situace, kdy nesouhlasil se zamítnutím žaloby soudem prvního stupně za aplikace

§ 635 odst. 1 obč. zák., se nevypořádal s námitkami žalovaných, zda nárok

žalobkyně neodporuje zásadám poctivého obchodního styku, dobrým mravům či není

zneužíváním práva. Tento názor staví na argumentaci, že to byla právě

žalobkyně, která podstatným způsobem porušila řadu ujednání uzavřené smlouvy o

dílo a odmítla přistoupit na návrh žalovaných na vypořádání nároků, což bylo v

řízení prokázáno. Za stavu, kdy žalobkyně tvrdila, že dílo je bez vad a

nedodělků a domáhala se zaplacení žalované částky, aniž byla ochotna přistoupit

na slevu za existující vady a nedodělky, podle jejich názoru nemůže obstát

závěr odvolacího soudu o tom, že poměr úspěchu a neúspěchu stran je stejný.

Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s jejich

argumentací, podle níž se žalobkyně domáhala splnění závazků žalovaných ze

smlouvy, aniž však splnila své závazky či je byla připravena splnit; tím podle

nich postupovala v rozporu s § 325 obch. zák. Uvádějí, že žalobkyně vystavila

fakturu, jejíhož zaplacení se žalobou domáhá, předčasně, aniž v ní odečetla

sjednanou pozastávku, která měla být uvolněna až po odstranění vad a nedodělků.

Výše pozastávky přitom přesahuje žalovanou částku a vady a nedodělky nebyly

žalobkyní odstraněny dosud.

Podle dovolatelů odvolací soud rovněž právně pochybil, jestliže za situace, kdy

dílo nebylo formálně správně předáno a nebyla předána jakákoliv dokumentace, ho

považoval za předané faktickým ukončením jeho provádění žalobkyní. Dále mu

vytýkají, že se nijak nevypořádal s otázkou, k jakému datu či okamžiku by mělo

být dílo považováno za dokončené.

Dovolatelé namítají, že žalobkyně dílo řádně neukončila a nepředala, čímž

nesplnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. Rovněž

uvádějí, že jim žalobkyně neumožnila s dílem nakládat, jak má na mysli § 555

obch. zák., neboť část potřebných dokumentů jim zaslala na opakované výzvy až

20. září 2006 a projektovou dokumentaci se zakreslenými změnami jim nepředala

dosud.

Podle dovolatelů není rovněž zřejmé, na základě jakého právního titulu se

žalobkyně domáhala zaplacení ceny díla. Ze zrušovacího usnesení odvolacího

soudu se podává, že žalobkyně by měla mít nárok na zaplacení fakticky

provedených prací. K tomu, co fakticky provedla, však chybí z její strany

dostatek skutkových tvrzení. Jasno v rozsahu a ceně či hodnotě provedených

prací nepřinesl podle dovolatelů ani dodatek znaleckého posudku Ing. K., který

dle jejich názoru neprovedl položkové odsouhlasení provedených prací a jejich

ocenění, jakož i odpočet neprovedených prací a jejich ocenění tak, aby mohl

ocenit bezdůvodné obohacení, jehož se jim mělo dle posouzení odvolacího soudu

dostat. Podle dovolatelů nemá žalobkyně na zaplacení prací podle § 635 odst. 1

obč. zák. ve spojení s § 262 odst. 4 obch. zák. nárok, neboť zhotovitel nemůže

o cenu těchto prací jednostranně zvýšit cenu díla bez ohledu na objednatele.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek v měnícím výroku

ve věci samé a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť

směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé (a do souvisejících výroků o nákladech

řízení), a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu

(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně

toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242 odst. 3 větu první o.

s. ř.). Dovolací soud se proto nejprve zabýval správností právního

posouzení věci zpochybňovaného dovolateli [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného

skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež

vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu

sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu

správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu z pohledu dovolacích námitek

nejprve závěr odvolacího soudu o provedení díla.

Přestože odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) ve zrušovacím

usnesení ze dne 26. října 2006 dovodil, že nedokončená tzv. „zelená střecha“ je

vadou, která bránila předání díla podle smlouvy, setrval i v napadeném

rozhodnutí na závěru, že žalobkyně dílo žalovaným fakticky předala. S tímto

právním posouzením se dovolací soud neztotožňuje.

Podle ustanovení § 554 odst. 1 věty první obch. zák., které má dispozivní

charakter a od něhož se podle zjištěného skutkového stavu účastníci ve smlouvě

neodchýlili, zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením

a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě

stanoveném tímto zákonem.

Aby došlo ze strany zhotovitele ke splnění povinnosti provést dílo, musí tak

být splněny současně dvě podmínky – řádné ukončení díla a předání předmětu

díla. Pakliže podle posouzení odvolacího soudu (viz již jeho cit. zrušovací

usnesení) dílo nebylo řádně ukončeno, nebylo možné již z tohoto důvodu učinit

závěr o splnění povinnosti provést dílo. Kromě toho je třeba odvolacímu soudu

vytknout, že byť měl (ve shodě se soudem prvního stupně) za prokázané, že

žalovaní nepřevzali dílo od žalobkyně postupem dohodnutým ve smlouvě o dílo,

při posouzení otázky, zda dílo bylo předané, od tohoto ujednání, kterým si

účastníci ve smlouvě sjednali způsob a postup pro předání díla, nesprávně

odhlédl a přijal závěr o „faktickém“ předání díla, nemající jakoukoli oporu v

právních předpisech. Sjednají-li si totiž smluvní strany způsob a postup pro

předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž

obchodní zákoník v ustanovení § 548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny

díla, mohlo dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě,

nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (ukončením provádění díla

ze strany žalobkyně), jak dovodil odvolací soud. Ke stejnému závěru dospěl

Nejvyšší soud například i v jiné obdobné věci v rozsudku ze dne 25. února 2009,

sp. zn. 32 Cdo 5187/2007.

Nebyla-li povinnost provést dílo ze strany zhotovitele splněna, je otázka

případné aplikace § 635 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 262 odst. 4 obch. zák.

bezpředmětná.

Namítli-li tedy dovolatelé, že žalobkyně dílo řádně neukončila a nepředala,

čímž nesplnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák.,

je tato jejich výhrada opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního

posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.

Nejde však o jediné právní pochybení, jehož se odvolací soud dopustil. Odvolací

soud nesprávně posoudil i otázku vzniku bezdůvodného obohacení na straně

žalovaných na úkor zhotovitele (žalobkyně), dovodil-li, že žalovaní získali

bezdůvodné obohacení plněním víceprací zhotovitele nad rámec dohodnutého

rozsahu ve smlouvě o dílo. S tímto posouzením však nelze souhlasit, neboť

nerespektuje ustanovení § 546 odst. 1 a 549 obch. zák.

Podle § 546 odst. 1 obch. zák. objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu

dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena

takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§ 536 odst. 3), je

objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v

době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.

Podle § 549 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení

rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen

zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na

rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou

(odstavec 1). Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a

nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu

zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v

účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla (odstavec 2).

Z uvedeného vyplývá, že objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než

ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve

smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v

ustanovení § 549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný

rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle § 549 obch. zák. pro vznik

povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže

zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného

obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat

bezdůvodného obohacení upravených v § 451 a 454 obč. zák. V takovém případě

totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o

dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (shodně srov.

rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005). Z tohoto

pohledu však odvolací soud otázku bezdůvodného obohacení neposuzoval. Lze tedy

uzavřít, že ani právní posouzení odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného

obohacení na straně žalovaných na úkor žalobkyně není správné a dovolací důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl i v této otázce naplněn.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.

s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a

ve všech souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů)

zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto

rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). S

ohledem na důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, se již

dovolací soud nemusel zabývat ostatními dovolacími námitkami, které budou mít

dovolatelé možnost uplatit v dalším řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě

nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2009

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu