ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně STAVMONTA spol. s r.o., se sídlem v Plzni, Hřbitovní 33,
PSČ 312 00, identifikační číslo osoby 40525007, zastoupené JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti
žalované obci Šťáhlavy, se sídlem ve Šťáhlavech, Masarykova 169, identifikační
číslo osoby 00257290, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se
sídlem v Plzni, Pražská 45, o 5 052 290 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 177/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2010, č. j. 25 Co 329/2010-321, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím do prvního výroku
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2010, č. j. 25 Co
329/2010-321, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 51 966 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Miloslavy Wipplingerové.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení částky 5
052 290 Kč z titulu náhrady škody, která jí podle žalobních tvrzení vznikla
odstoupením žalované od smlouvy uzavřené mezi účastnicemi.
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 4 C
177/2007-286, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 435 174,20 Kč (bod I.
výroku), ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky 3 617 115,80 Kč) zamítl žalobu
(bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi navzájem (bod
III. výroku). O náhradě nákladů státu rozhodl samostatným usnesením ze dne 2. června 2010, č. j. 4 C 177/2007-292. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 5. listopadu 2001 byla mezi
účastnicemi uzavřena podle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných
zakázek, v tehdy platném znění (dále též jen „zákon o zadávání veřejných
zakázek“), smlouva o dílo č. 241/2001, v níž se žalobkyně zavázala provést pro
žalovanou realizaci stavby IV. etapy kanalizace v obci Šťáhlavy za dohodnutou
cenu 11 286 460 Kč bez daně z přidané hodnoty. Ke smlouvě byly uzavřeny dva
dodatky, v nichž byly zohledněny vícepráce za 300 216 Kč a dále došlo k
ponížení ceny díla o 1 930 732 Kč v důsledku omezení jeho rozsahu. Žalobkyně
přerušila provádění prací v době, kdy se žalované nedostávalo finančních
prostředků. V srpnu 2005 žalovaná oznámila žalobkyni, že neuvažuje o
pokračování ve stavbě a stavba bude zastavena. Po provedení části díla, kdy
bylo prostavěno 3 686 288 Kč, žalovaná od smlouvy odstoupila s poukazem na §
356 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně,
vycházeje ze znaleckého posudku, přiznal žalobkyni nárok na náhradu ušlého
zisku ve výši 1 435 174,20 Kč a zamítl žalobu ve zbývající části s tím, že
shledal důvodnou obranu žalované, že smluvní ujednání o 10% navyšování
ceny díla není v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Plzni ve výroku označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1 435 174,20 Kč (výrok I.), potvrdil ho
v zamítavém výroku ve věci samé (výrok II.), rozhodl o nákladech mezi
účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a uložil žalobkyni
zaplatit náklady řízení České republice (výrok IV.). Odvolací soud se po zopakování důkazu předmětnou smlouvou o dílo neztotožnil s
rozhodnutím soudu prvního stupně, uložil-li žalované povinnost uhradit
žalobkyni částku 1 435 174,20 Kč z titulu ušlého zisku. Učinil tak na základě
závěru, že smlouva o dílo č. 241/2001 ze dne 5. listopadu 2001 odporuje
kogentním ustanovením zákona č. 199/1994 Sb., a proto je neplatná. K tomuto
posouzení dospěl na základě zjištění, že smlouva neobsahuje ve smyslu § 40
odst. 2 cit. zákona ustanovení o tom, že nabídková cena uchazeče je stanovena
jako cena nejvýše přípustná a že může být překročena pouze za podmínek
stanovených zadavatelem při vyhlášení veřejné soutěže. V této souvislosti
akcentoval, že kromě tohoto nedostatku je ohledně stanovení ceny předpokládáno
ve smlouvě její možné navyšování, aniž by bylo v době uzavření smlouvy zřejmé,
v jakém rozsahu bude takto cena zvýšena. Podle posouzení odvolacího soudu
neobsahuje článek III. smlouvy ujednání o sankci, jak tvrdila žalobkyně, nýbrž
cenové ujednání, které popírá samotný smysl uvedeného zákona, jímž je získání
co nejnižší ceny. Odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o dílo je jako
celek neplatná, a to jak z důvodu neplatnosti cenového ujednání, které je ve
smyslu § 536 obch. zák.
podstatnou částí smlouvy o dílo, tak i pro
rozpor smlouvy s ustanovením § 40 ve spojení s § 70 zákona č. 199/1994 Sb. Podle názoru odvolacího soudu by žalobkyni nevznikl nárok uplatňovaný s
poukazem na § 356 a 357 obch. zák. ani v případě platně uzavřené smlouvy, neboť
ve skutečnosti označené žalovanou, že bude kanalizaci budovat v rámci sdružení
prostředků jiným způsobem, nelze spatřovat zmaření základního účelu smlouvy po
jejím uzavření ve smyslu ustanovení § 356 odst. 1 obch. zák. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a druhého výroku napadla
žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod
uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že absence ustanovení o tom,
že nabídková cena uchazeče je stanovena jako cena nejvýše přípustná, způsobuje
neplatnost celé smlouvy. Rovněž tak oponuje jeho závěru, že neplatnost smlouvy
způsobuje ujednání v jejím článku III., podle něhož „pro případ, že objednatel
nebude disponovat finančními prostředky na provedení díla v roce 2002, bude
postup výstavby etapizován dle jednotlivých oddílů (viz příloha č. 1) a tyto
práce budou prováděny za souhrnné ceny jednotlivých etap navýšené o 10 %
celkové ceny za každý započatý rok.“
Dovolatelka tvrdí, že předmětná smlouva neobsahuje žádné ujednání, z něhož by
vyplývalo, že při jejím uzavření došlo k překročení její nabídkové ceny. Citované ustanovení smlouvy není podle jejího mínění cenovým ujednáním, nýbrž
ujednáním sankčním, na základě něhož vznikla žalované povinnost uhradit jí
sjednanou sankci za každý započatý rok prodlení s dokončením díla z důvodů
ležících na straně žalované. V této souvislosti dále uvádí, že citované sankční
ujednání bylo do smlouvy doplněno na návrh žalované, která si byla vědoma
problémů s financováním dřívějších etap kanalizace, s nimiž zřejmě
počítala i při realizaci předmětné zakázky. Pokud by byla sjednána fixní cena
díla, vedly by případné problémy žalované s financováním ceny díla a s tím
spojené odložení realizace zakázky k finanční ztrátě žalobkyně. Podle
přesvědčení dovolatelky zmíněné ujednání smlouvy zákonu o zadávání veřejných
zakázek neodporuje, a tudíž není neplatné. Současně se domnívá, že ani jeho
případná neplatnost by nezpůsobovala neplatnost celé smlouvy, neboť jde o
ujednání, které je oddělitelné od ostatních částí smlouvy a není její
podstatnou částí. Dovolatelka rovněž oponuje odvolacímu soudu, naznačuje-li v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, že žalobkyně jako podnikatelka je odpovědná za
neplatnost smlouvy. Uvádí, že pokud žalovaná učinila výzvu k podání nabídky
zájemcům o veřejnou zakázku, odpovídá jako zadavatelka za to, že smlouva s
vybraným uchazečem byla uzavřena v souladu se zákonem o zadávání veřejných
zakázek. Je-li proto smlouva na veřejnou zakázku neplatná podle § 70 cit. zákona, odpovídá zadavatelka vybranému uchazeči za škodu způsobenou tím, že
porušila povinnost uzavřít smlouvu s cit. zákonem v souladu. Z uvedeného
dovolatelka dovozuje, že i v případě neplatnosti smlouvy podle § 70 cit. zákona
bylo třeba posoudit uplatněný nárok jako důvodný, neboť žalovanou by stíhala
odpovědnost za škodu ve formě ušlého zisku vzniklou žalobkyni tím, že s ní
žalovaná uzavřela smlouvu v rozporu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její nároky
uplatňované s poukazem na § 356 a 357 obch. zák. by nebyly dány ani v případě
platně uzavřené smlouvy. V této souvislosti mu vytýká, že jeho závěr o
neexistenci skutečnosti, která by znamenala zmaření základního účelu smlouvy po
jejím uzavření, nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje. Ve shodě s ním zastává názor, že předmětná smlouva o dílo je neplatná, neboť
obsahuje navyšování ceny díla v rozporu s § 40 odst. 2 zákona o zadávání
veřejných zakázek. Poukazuje na to, že konečné znění smlouvy vypracovala
žalobkyně, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (popř. dále jen R 74/2011) formuloval a odůvodnil
právní závěr, že smlouva, v níž byly podmínky změny nabídkové ceny uchazeče
sjednány v rozporu s podmínkami stanovenými zadavatelem při vyhlášení obchodní
veřejné soutěže podle zákona č. 199/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je
absolutně neplatná v plném rozsahu. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí vyšel
z povinnosti zadavatele dle § 40 odst. 1 cit. zákona uzavřít smlouvu s
uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější, jakož i zejména z
jeho kogentního ustanovení § 40 odst. 2, podle něhož musí uzavřená smlouva
obsahovat ustanovení, kterým je nabídková cena uchazeče stanovena jako cena
nejvýše přípustná, kterou je možné překročit jen za podmínek stanovených
zadavatelem při vyhlášení soutěže. Z uvedeného dovodil, že ujednání o nejvýše
přípustné ceně, kterou lze překročit jen za podmínek stanovených v zadávací
dokumentaci, je podstatnou částí smlouvy uzavřené s uchazečem, který předložil
nejvhodnější nabídku. Nastala-li proto situace, že ustanovení o překročení
nabídkové ceny ve smlouvě bylo sjednáno v rozporu s podmínkami uvedenými
zadavatelem při vyhlášení soutěže, uplatní se
ustanovení § 70 cit. zákona o neplatnosti smlouvy na
veřejnou zakázku, která byla uzavřená v rozporu s tímto zákonem. Nejvyšší soud
se ve zmíněném judikátu zabýval i otázkou, zda ustanovení o zvýšení nabídkové
ceny je ve smyslu § 41 občanského zákoníku ustanovením, které by bylo od
smlouvy oddělitelné a jehož platnost by se mohla posuzovat samostatně. Pokud by
tomu tak bylo, zůstala by smlouva jako celek platná a neplatným by bylo
shledáno pouze ujednání o podmínkách zvýšení nabídkové ceny. Při posuzování
vytčené otázky vyšel ze smyslu cit. zákona, za který označil realizaci veřejné
zakázky za rovných podmínek stanovených při vyhlášení veřejné soutěže a
uveřejněných v zadávací dokumentaci. Z toho dovodil, že ve smlouvě s vybraným
uchazečem nelze sjednat podmínky jiné, než které odpovídají zadávací
dokumentaci. Ustanovení o nabídkové ceně a jejím možném překročení je podle
Nejvyššího soudu ustanovením tak zásadní povahy v celé veřejné zakázce, že jej
nelze od zbytku smlouvy oddělit, když výše nabídkové ceny je základním
hodnotícím kritériem při výběru dodavatele.
Přistoupit na opačný názor by
znamenalo popření již uvedeného účelu a smyslu cit. zákona. Nejvyšší soud proto
přijal závěr, že případné smluvní ujednání o možném zvýšení nabídkové ceny,
které se odchyluje od znění zadávací dokumentace, nemá za následek částečnou
neplatnost smlouvy, nýbrž je nutné celou smlouvu posoudit jako neplatnou podle
§ 70 cit. zákona. Tuto neplatnost přitom považuje za absolutní, neboť nelze
dovodit, že by neplatnost smlouvy podle uvedeného ustanovení byla ve smyslu §
267 odst. 1 obch. zák. stanovena pouze na ochranu některého účastníka. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud
svůj závěr o neplatnosti smlouvy o dílo podle § 70 zák. č. 199/1994 Sb., o
zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, založil na dvou skutečnostech –
jednak na neplatnosti cenového ujednání v článku III. smlouvy, a dále na
rozporu s ustanovením § 40 odst. 2 cit. zákona. Ve světle právních závěrů
vyjádřených v R 74/2011, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit
ani v souzené věci, by každá z těchto skutečností samostatně vedla
k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. Zpochybňovala-li
dovolatelka proto existenci pouze jedné z těchto skutečností (odvolacím soudem
dovozenou neplatnost cenového ujednání v článku III. smlouvy), nemohla tím nic
změnit na správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Navíc nelze
souhlasit s názorem dovolatelky, že předmětné ujednání v článku III. smlouvy,
podle něhož „pro případ, že objednatel nebude disponovat finančními prostředky
na provedení díla v roce 2002, bude postup výstavby etapizován dle jednotlivých
oddílů (viz příloha č. 1) a tyto práce budou prováděny za souhrnné ceny
jednotlivých etap navýšené o 10 % celkové ceny za každý započatý rok“, není
ujednáním cenovým, ale sankčním, neboť se výslovně týká pouze ceny díla, aniž
vymezuje 10% navýšení ceny díla za každý započatý rok jako jakoukoli sankci. Ze
stejného důvodu ani nemůže obstát dovolatelčina námitka o částečné neplatnosti
tohoto ujednání, a to rovněž z příčin vysvětlených v R 74/2011. Za této právní situace, spočívající v závěru o absolutní neplatnosti předmětné
smlouvy o dílo, by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda byly splněny
předpoklady pro nárok na náhradu škody dle § 356 a 357 obch. zák. Konečně neobstojí ani kritika dovolatelky, že soudy měly žalobní nárok posoudit
jako škodu vzniklou dovolatelce žalovanou (zadavatelkou) tím, že zadavatelka
porušila povinnost uzavřít smlouvu, která by byla v souladu se zákonem o
zadávání veřejných zakázek. Z obsahu dovolání se podává, že žalobního nároku na
náhradu škody se dovolatelka domáhala z titulu ustanovení § 357 obch. zák.,
podle něhož „strana, která odstoupila od smlouvy podle § 356, je povinna
nahradit druhé straně škodu, která jí vznikne odstoupením od smlouvy. Pro
účinky odstoupení od smlouvy platí přiměřeně § 351“, čemuž v žalobě
přizpůsobila svá skutková tvrzení.
Měla-li dovolatelka v rámci této námitky na
mysli alternativu, že škoda jí vznikla jako následek toho, že žalovaná
způsobila neplatnost právního úkonu, pak jde o případ podřaditelný pod
ustanovení § 268 obch. zák., podle něhož „kdo způsobil neplatnost právního
úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen,
ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této
škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní
povinnosti (§ 373 a násl.).“ Z cit. dikce § 268 obch. zák. nepochybně vyplývá,
že skutkový základ nároku dle tohoto ustanovení je zcela odlišný od skutkového
základu nároku dle § 357 obch. zák., a tudíž žalobní skutková tvrzení
nepostačovala pro to, aby soud mohl žalobní nárok posoudit (bez příslušné změny
žaloby spočívající v uvedení jiných skutkových tvrzení) podle § 268 obch. zák. Nejvyšší soud proto uzavřel, že správnost napadeného rozhodnutí v jeho měnícím
výroku ve věci samé se dovolatelce uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit nepodařilo. Za situace, kdy Nejvyšší soud
z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku
odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.). Oproti očekávání dovolatelky není její dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek ve druhém výroku, jímž odvolací soud
potvrdil (v pořadí první ve věci) rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ve věci samé, nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání
označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé, neboť odvolací soud – jak bylo
zdůvodněno výše – řešil dovolatelkou vytčené otázky v souladu s právními
závěry formulovanými v R 74/2011. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím do druhého výroku
rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a
§ 218 písm. c) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná (její dovolání bylo zčásti
zamítnuto a zčásti odmítnuto), a proto je povinna nahradit žalované náklady
jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátkou v částce 43 005 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 8 661 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.