32 Cdo 2620/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně D. S., proti žalované Raben Logistics Czech a.s., se sídlem v Praze 3, Jana Želivského 2200/2, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27451534, zastoupené Mgr. Gabrielou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 158 005 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 123/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2010, č. j. 12 Cmo 237/2009-308, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o úhradu přepravného a nákladů spojených s přepravou ze závazkového vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu § 261 odst. 1 obchodního zákoníku), v níž potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem [konkrétně o nároku na sjednané přepravné ve výši 72 000 Kč, který se odvíjí od odlišného skutkového základu než nárok na náhradu škody vzniklé žalobkyni tvrzeným porušením povinností dle čl.
11 vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) ve výši 47 824,40 Kč]. Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Pakliže v případě obou požadovaných částek ve výši 72 000 Kč a 47 824,40 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.
s. ř.]. Kromě toho Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelka, ač výslovně uvedla, že dovolání podává do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, směřovala své dovolací námitky pouze do části potvrzujícího výroku týkajícího se nároku na náhradu škody, nikoli do zbývající části výroku, jíž odvolací soud rozhodl o nároku na přepravné. Jinak by totiž (nešlo-li by o dva nároky se samostatným skutkovým základem) muselo být dovolání směřující do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v částce 72 000 Kč s příslušenstvím, odmítnuto podle § 43 odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s §§ 241a odst. 1, 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s.
ř., přičemž zbývající částka nároku na náhradu škody, o níž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto, by nepřevyšovala 50 000 Kč). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. října 2011
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu