32 Cdo 2793/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. S.spol. s r. o., , zast. JUDr. L. P., advokátem proti žalovaným 1) O. S. C. R., s. r. o., právní nástupce, , zast. JUDr. I. H., advokátkou, 2) E., a. s., , zast. JUDr. J. K., advokátkou, 3) I. P. R., s. r. o., se, zast. JUDr. J. B., advokátem a 4) C. s. r. o., se sídlem, zast. JUDr. N. Z., advokátkou o zaplacení částky 608.001,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 Cm 166/93, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2007, č.j. 7 Cmo 114/2006-325, takto:
I. Dovolání žalované 3) se odmítá.
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. května 2003, č.j. 6 Cm 166/93-240, zamítl žalobu, aby původní žalovaná 2) T. a. s. byla sama povinna zaplatit žalobkyni částku 608.001,- Kč spolu s 0,05 % denním poplatkem z prodlení od 24.4.1991 do zaplacení; dále soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby původní žalované 1) T. S.a. s., 2) T. a. s., 3) E. a. s., 5) S. a. s. a 8) C. s. r. o. byly povinny společně a nerozdílně zaplatit 0,05 % denní poplatek z prodlení z částky 608.001,- Kč od 24.4.1991 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. soud prvního stupně uznal původní žalované 1) T. S. a. s., 2) T. a. s., 3) E. a. s., 5) S. a. s. a 8) C. s. r. o. povinné společně a nerozdílně k zaplacení částky 608.001 Kč. Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení. Ve výroku IV. soud prominul žalobkyni pořádkovou pokutu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 608.001,- Kč důvodná, neboť mezi právním předchůdcem žalobkyně (A. Brno) a právním předchůdcem žalovaných společností (T. R. a. s.) došlo k uzavření hospodářské smlouvy, která byla zrušena dohodou o zrušení smluvních vztahů, zahrnující i uznání nároků (o něž v řízení jde) právním předchůdcem žalovaných, přičemž závazek nebyl žalobkyni uhrazen. Soud zároveň uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětný závazek přešel v rámci rozdělení společnosti T. R. a. s. na některý z žalovaných subjektů, proto ve smyslu § 69 odst. 4 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni zániku společnosti T. R. a. s. rozdělením, tj. ke dni 22.7.1992 (dále jen. „obch. zák.“), uzavřel, že není-li v rozhodnutí o rozdělení určeno, na kterou společnost závazek přechází, je k jeho splnění zavázána společně a nerozdílně každá společnost, proto žalované 1) T. S. a. s., 2) T. a. s., 3) E. a. s., 5) S.a. s. a 8) C. s. r. o. uznal povinnými společně a nerozdílně k zaplacení částky 608.001 Kč.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných 1), 2), 3) a 4) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že soudu prvního stupně se nepodařilo zjistit, na který z nástupnických subjektů přešel závazek společnosti T. R. a.s., jenž je předmětem tohoto sporu, když žádný z kompetentních orgánů (M. p.a o. ČR a F. n. m. ČR) nebyl schopen jednoznačně určit, kdo v rámci privatizace T. R. a. s. nabyl sporný závazek, proto uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když při řešení pasivní věcné legitimace žalovaných aplikoval ustanovení § 69 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé proto jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) I. P.R., s. r. o. (procesní nástupce původní žalované 5/ S. a. s.) včasné dovolání, obsahově je opírajíc co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku nástupnictví v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka vytýká, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesprávně posoudil, že žalovaná 3) je jedním z právních nástupců zaniklé společnosti T. R. a. s. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl pouze na základě zakladatelské listiny právního předchůdce žalované 3), tj. společnosti S. a. s., když z údajů uvedených v obchodním rejstříku tato skutečnost nevyplývá. Dovolatelka dále namítá, že podle § 69 odst. 5 obch zák. v rozhodném znění, se měl provést výmaz zanikající společnosti a zápis společnosti vzniklé rozdělením k témuž dni, což v případě společností T. R. a. s. a S. a. s. učiněno nebylo.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a výroku I. rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
K takovému závěru však Nejvyšší soud nedospěl. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) při posouzení pasivní věcné legitimace žalované 3) správně aplikoval ustanovení § 69 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění, podle kterého pokud v rozhodnutí o rozdělení není určeno, na kterou společnost závazek přechází, je k jeho splnění zavázána společně a nerozdílně každá společnost. Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že ze zakladatelské listiny společnosti S. a. s. (právní předchůdkyně žalované 3/) soudy nesprávně dovodily právní nástupnictví této společnosti, neboť z této listiny je patrné, že společnost S. a. s. převzala závazky nejen společnosti S. s. r. o., ale též společnosti T. R. a. s. Další námitky dovolatelky, kterými odvolacímu soudu vytýká nesprávná skutková zjištění a nedostatky v hodnocení provedených důkazů, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tyto námitky však za situace, kdy je zvažována přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit nelze. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v předmětném řízení taktéž nelze dovodit ani na základě námitek dovolatelky, zpochybňujících úplnost zápisu v obchodním rejstříku společností T. R. a. s. a S. a.s.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatelka ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku obecné povahy za zásadně významnou neoznačila), a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem, dovolání žalované 3) jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 10.000,- Kč, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 10.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. František F a l d y n a , CSc
předseda senátu