32 Cdo 2811/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ZEČI, spol. s r.o., se sídlem v Boleradicích čp. 426, PSČ 691 12, IČ 46991034, zastoupené JUDr. Františkem Karešem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Sladová 8, proti žalovanému J. Ř., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, o vydání věci a zaplacení částky 31 720 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 295/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2008, č. j. 15 Co 112/2008-180, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 060 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. Františka Kareše.
Dovolání žalovaného proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Krajský soud v Ostravě změnil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. září 2007, č. j. 8 C 295/2002-163, ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), potvrdil ho ve výroku ukládajícím povinnost žalovanému vydat žalobkyni blíže specifikované hliníkové plechové tabule a dále ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení státu (výrok II.), a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.
června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky – ze dne 22. září 2004, č. j. 8 C 295/2002-108, a ze dne 24. září 2007, č. j. 8 C 295/2002-163, stejně – žalobě na vydání věci vyhověl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil. I když dovolatel v dovolání uvedl, že uplatňuje i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že pouze podrobuje kritice postup soudu prvního stupně při výslechu svědků a hodnocení důkazů, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že žalovaný neprokázal své tvrzení o tom, že žalobkyni podle uzavřené kupní smlouvy dodal předmětných 400 kg plechů.
Tím ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), případně dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel tak patrně přehlédl, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, a k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.). Z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Za situace, kdy dovolací soud z obsahu uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 250 Kč podle § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 510 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu