NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo 2852/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně GE Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4-Michli,
Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25 67 27 20,
zastoupené JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
859/22, proti žalované EUTRAS PLUS spol. s r.o., se sídlem v Otrokovicích-
Kvítkovicích, U Farmy 275, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 60 74 40 14,
o zaplacení částky 6,221.137,15 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
33/29/10 Cm 422/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. července 2006, č. j. 7 Cmo 233/2005-319, takto:
I. Dovolání proti třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 26. července 2006, č. j. 7 Cmo 233/2005-319, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. září 2004, č. j. 33/29/10 Cm
422/97-246, uložil společnosti STRA-MARK, spol. s r.o. v likvidaci (jako první
žalované, dále též jen „dlužník“) a žalované zaplatit žalobkyni částku
6,221.137,15 Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto
plnění povinnost druhé žalované (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.).
Soud prvního stupně rekapituloval, že
1) žalobou doručenou soudu dne 11. července 1995 se domáhala právní
předchůdkyně žalobkyně, Komerční banka, a.s. (dále jen „banka“), po žalovaných,
kterými byli společnost STRA-MARK, spol. s r.o. v likvidaci jako první žalovaná
a původně druhý žalovaný J. S., třetí žalovaná J. S., čtvrtý žalovaný Z. N. a
pátá žalovaná M. N., zaplacení částky 6,221.137,15 Kč s příslušenstvím s tím,
že povinnost druhého, třetí a čtvrtého žalovaných zanikne splněním povinnosti
dlužníka a povinnost těchto žalovaných lze uspokojit jen ze zástavy -
nemovitostí specifikovaných v žalobě;
2) podáním doručeným soudu dne 18. prosince 1995 žalobkyně navrhla vstup
žalované (jako šesté žalované) do řízení s tím, aby žalovaná jako zástavní
dlužnice byla povinna spolu s dalšími žalovanými zaplatit žalovanou částku,
přičemž povinnost žalované lze v rámci výkonu rozhodnutí uspokojit pouze ze
zástavy. Usnesením ze dne 26. března 2001, č. j. 10 Cm
422/97- 137, byl připuštěn vstup žalované do řízení;
3) podáním ze dne 28. února 2001, doručeným soudu dne 5. března 2001, vzala
žalobkyně žalobu vůči ostatním žalovaným, s výjimkou dlužníka a žalované, zpět
a současně uvedla, že po žalované se domáhá zaplacení žalované částky na
základě smlouvy o převzetí dluhu ze dne 25. února 1997 co do výše 8,900.000,-
Kč a že téhož dne žalovaná v tomto rozsahu dluh uznala. Usnesením ze dne 6. března 2001, č. j. 10 Cm 422/97-134, bylo řízení vůči druhému až páté žalovaným
zastaveno;
4) podáními ze dne 18. prosince 1995, 31. ledna 1996, 31. května 1996 a 17. října 1996 požadovala žalobkyně připuštění změn žaloby s ohledem na „majetkové
přesuny“ mezi žalovanými, zástavními dlužníky a zvyšující se pohledávku. O
těchto návrzích na změnu žaloby bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. března
2001, č. j. 10 Cm 422/97-139, tak, že změny žaloby se nepřipouští. Současně
byla připuštěna změna žaloby provedená podáním ze dne 28. února 2001 tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8,900.000,- Kč s tím, že plněním
jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované;
5) následně vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a usnesením ze dne 1. dubna
2004, č. j. 33/29 Cm 422/97-221, bylo řízení v tomto
rozsahu zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka 6,221.137,15 Kč. Usnesením vyhlášeným při jednání dne 21. září 2004 (srov. č. l. 240 spisu) byla
připuštěna změna žaloby, aby první a druhá žalovaná zaplatily částku
6,221.137,15 Kč společně a nerozdílně. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žaloby vyšel zejména z toho, že
podle shodných tvrzení účastníků banka uzavřela s dlužníkem dne 7. května 1993
smlouvu o úvěru č. A 4532, ve znění dodatku (dále jen „smlouva o úvěru“), podle
níž poskytla dlužníku úvěr ve výši 9,900.000,- Kč na nákup Hotelu Městský dvůr
v Králíkách a stavební úpravy, přičemž dosud nesplacená jistina představuje
žalovanou částku. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřela banka s
dlužníkem dne 13. května 1993 zástavní smlouvu k nemovitostem (k Hotelu Městský
dvůr a k pozemku). Dne 18.
dubna 1995 byla uzavřena mezi dlužníkem jako
prodávajícím a žalovanou jako kupující kupní smlouva k Hotelu Městský dvůr a k
pozemku (dále jen „kupní smlouva“). V článku II kupní smlouvy se strany
dohodly, že žalovaná převezme za dlužníka část úvěru ve výši 8,900.000,- Kč,
přičemž jde o část úvěru, která je zajištěna zástavní smlouvou ze dne 13. května 1993 na částku 3,500.000,- Kč (uzavřenou s dlužníkem) a dále o část
úvěru, která je zajištěna zástavní smlouvou ze dne 7. května 1993 na částku
5,400.000,- Kč (šlo o zástavní smlouvu uzavřenou s fyzickými osobami jako
vlastníky nemovitostí). V listině ze dne 13. prosince 1996 označené jako
„odpověď na návrhy“ banka souhlasila s převzetím části úvěru dlužníka ve výši
8,900.000,- Kč žalovanou a uvedla, že předloží k tomuto řešení návrh smlouvy o
převzetí dluhu. Ve „smlouvě o převzetí dluhu uzavřené podle ustanovení § 531
odst. 1 občanského zákoníku“ ze dne 25. února 1997 mezi bankou jako úvěrovou
věřitelkou a žalovanou (označenou původní firmou SKPJ spol. s r. o.) jako novým
dlužníkem (dále jen „smlouva o převzetí dluhu“) se smluvní strany dohodly, že
žalovaná přebírá část dluhu ze smlouvy o úvěru, a to ve výši 8,900.000,- Kč, a
dále že žalovaná uznává jako nový dlužník tento dluh co do důvodu i výše. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 157-9532-03 ze dne 3. března 2003 byla
pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena bankou žalobkyni. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je
důvodná vůči oběma žalovaným. Smlouva o převzetí dluhu uzavřená mezi bankou a
žalovanou je platným právním úkonem, nejde však o převzetí dluhu žalovanou ve
smyslu ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale
o přistoupení žalované k dluhu dlužníka ve smyslu odstavce 2 téhož ustanovení,
když tato dohoda byla uzavřena s věřitelem bez jakékoli účasti dlužníka, a
žalovaná se stala dalším dlužníkem. Dlužník tak i po „převzetí dluhu“ žalovanou
zůstal zavázán k úhradě nesplaceného úvěru v plné výši. Na tom nemůže nic
změnit ani skutečnost, že ve smlouvě o převzetí dluhu je v záhlaví uvedeno, že
je uzavřena podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák., neboť právní úkony
vyjádřené slovy nelze ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. vykládat jen
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ujednání v
článku II kupní smlouvy není možné hodnotit jako písemnou dohodu o převzetí
dluhu, protože účastníci se dohodli, že žalovaná část úvěru „převezme“, nikoli
že jej přejímá. V ujednání není ani uvedeno, jakým způsobem má k převzetí části
závazku dojít, zda dohodou s věřitelem podle ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. nebo smlouvou s dlužníkem podle odstavce 1 téhož ustanovení. Námitku promlčení nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou, neboť vůči
žalované přestala promlčecí doba běžet dnem, kdy návrh žalobkyně na přistoupení
žalované do řízení došel soudu, tj. 18. prosince 1995, tedy ještě předtím, než
žalovaná pohledávku podle ustanovení § 323 odst. 2 obchodního zákoníku (dále
jen „obch.
zák.“) ve smlouvě o převzetí dluhu (25. února 1997) uznala. Změna
důvodu, pro který žalobkyně navrhla přistoupení žalované do řízení, nemá vliv
na běh promlčecí doby. K odvolání dlužníka a žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
rozsudkem ve vztahu k dlužníkovi rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení
proti němu zastavil (první výrok), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a
dlužníkem před soudy obou stupňů (druhý výrok), ve zbývající části výroku I. ve
vztahu k žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl
(třetí výrok), a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok) a České republice soudní poplatek
(šestý výrok). Odvolací soud zjistil z úplného výpisu z obchodního rejstříku, že
společnost STRA-MARK, spol. s r. o. v likvidaci byla
vymazána k 26. září 2005. Výmazem z obchodního rejstříku ztratila způsobilost
mít práva a povinnosti i způsobilost být účastníkem řízení, přičemž zanikla bez
právního nástupce. Z toho důvodu s odkazem na ustanovení § 107 odst. 1, 3 a 5
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu k této žalované zrušil a řízení zastavil. Zabývaje se dále již jen odvoláním žalované a jí vznesenou námitkou promlčení
uplatněného nároku, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ke stavení běhu
promlčecí doby zástavního práva vůči žalované došlo dne 18. prosince 1995, kdy
byl soudu doručen návrh žalobkyně na přistoupení společnosti SKPJ spol. s r. o. (jež k 30. červenci 2002 změnila obchodní firmu na EUTRAS PLUS spol. s r. o.)
do řízení jako další žalované, a kdy byl vůči ní uplatněn nárok ze zástavní
smlouvy k nemovitosti uzavřené dne 13. května 1993, kterou bylo zřízeno
zástavní právo (k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, Hotelu Městský dvůr)
zajišťující závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru. Její věcnou pasivní legitimaci
žalobkyně v tomto podání odůvodnila kupní smlouvou ze dne 18. dubna 1995
uzavřenou s dlužníkem, na jejímž základě přešla zastavená nemovitost do
vlastnictví žalované. Tuto skutkovou verzi žalobkyně v podání doručeném soudu
dne 5. března 2001 opustila a požadovala po žalované sice stejné plnění, ale na
základě smlouvy o úvěru s odůvodněním, že žalovaná smlouvou o převzetí dluhu
přistoupila k části závazku ve výši 8,900.000,- Kč úvěrového dlužníka. Tato
změna žaloby, spočívající ve změně skutkových tvrzení, byla soudem prvního
stupně podle ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. připuštěna. Žalobkyně tak
požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho
vylíčila v podání doručeném soudu dne 18. prosince 1995, neboť původně
uplatňovala právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, zatímco
nyní uplatňuje právo úvěrového věřitele domáhat se zaplacení úvěrové pohledávky
ze smlouvy o úvěru. Hmotně právní účinky změněné žaloby nastávají dnem, kdy
soudu došla změna žaloby. Ke stavení běhu promlčecí doby ohledně práva
uplatněného úvěrovým věřitelem (žalobkyní) na základě smlouvy o úvěru proto
nedošlo 18.
prosince 1995, neboť tímto podáním uplatnila žalobkyně v postavení
zástavního věřitele zástavní právo. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že podáním doručeným soudu dne 5. března 2001 došlo pouze ke změně právního důvodu uplatněného nároku a nikoliv
ke změně žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. V podání doručeném
soudu dne 18. prosince 1995 žalobkyně vylíčila skutkový děj tak, že proti
žalované uplatňuje nárok ze zástavní smlouvy, čemuž odpovídal i navrhovaný
petit žaloby, kdežto v podání doručeném soudu dne 5. března 2001 uplatnila
proti žalované nárok ze smlouvy o úvěru, čemuž odpovídal i nově formulovaný
petit. Odvolací soud uzavřel, že jde o jiný skutkový děj, nikoliv pouze o jiný
právní důvod žaloby. Ze smlouvy o úvěru a jejího dodatku č. 1 odvolací soud zjistil, že konečná
splatnost úvěru byla stanovena na 31. října 1996. Žalobkyně od smlouvy o úvěru
odstoupila již k 31. říjnu 1994 pro nehrazení splátek dlužníkem a tímto dnem
počala běžet čtyřletá promlčecí doba pohledávky vůči dlužníku, k jejímuž
stavení došlo podáním žaloby dne 11. července 1995. Žalovaná se stala zástavní
dlužnicí až na základě kupní smlouvy ze dne 18. dubna 1995, kdy se stala
vlastnicí nemovitosti, k níž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění úvěrové
pohledávky. Ke stavení běhu promlčecí doby práva uplatněného proti žalované na
základě zástavní smlouvy došlo podáním doručeným soudu dne 18. prosince 1995. Úvěrovou dlužnicí se žalovaná stala až přistoupením ke smlouvě o úvěru, tj. dne
27. února 1997 (správně 25. února 1997). V tento den uznala část závazku ze
smlouvy o úvěru v rozsahu, v jakém k němu přistoupila, tj. ve výši 8,900.000,-
Kč a podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. došlo k přetržení promlčecí doby
práva na úvěrovou pohledávku a začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která
uplynula dnem 25. února 2001. Uplatnila-li žalobkyně vůči žalované právo na
zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru až v podání doručeném soudu dne 5. března 2001, učinila tak po uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda řízení zahájené proti dlužníku
způsobuje, že ve smyslu ustanovení § 406 odst. 1 obch. zák. přestala běžet
promlčecí doba i proti jinému spoludlužníku, tj. žalované. Odvolací soud
zjistil, že žalobkyně před uplynutím promlčecí doby žalovanou o zahájeném
řízení písemně nevyrozuměla, přičemž soud se o postavení žalované jako
spoludlužnice dozvěděl až z podání doručeného soudu po uplynutí promlčecí doby
(5. března 2001). Přitom žalobkyně se v řízení před soudem prvního stupně této
skutečnosti nedovolávala a ze spisu zřejmá není. Odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná,
právo žalobkyně se proti žalované promlčelo a z toho důvodu žalobu zamítl. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a výslovně též
proti výrokům o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a tvrdíc dovolací
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení § 407
obch. zák. a správně aplikované ustanovení § 95 o. s. ř. nesprávně vyložil,
dospěl-li k názoru, že hmotně právní účinky změněné žaloby nastávají dnem, kdy
soudu došla změna žaloby, a tím dospěl k nesprávnému závěru o promlčení nároku
žalobkyně. Za rozhodnou pro posouzení otázky promlčení uplatněného nároku
dovolatelka považuje skutečnost, že nárok na zaplacení pohledávky ve výši
6,221.137,15 Kč vůči žalované (nejdříve jaké šesté žalované, poté jako druhé
žalované a následně jako jediné žalované) uplatnila u soudu dne 18. prosince
1995 jako právo na zaplacení pohledávky z úvěru, což je primární, s tím, že
tento nárok lze uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí jen ze zástavy, což je z
hlediska základního vymezení práva sekundární. Důvodem pro návrh ze dne 18. prosince 1995 na přistoupení žalované do řízení byl převod hotelu do
vlastnictví žalované, čímž se žalovaná stala zástavní dlužnicí. Zároveň byla
navržena změna žaloby, aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni
částku 6,221.137,15 Kč s příslušenstvím, přičemž ve změněném petitu bylo
doplněno (v souladu s platnou právní úpravou), že povinnost žalované lze v
rámci výkonu rozhodnutí uspokojit pouze ze zástavy. Z toho vyplývá, že již v
návrhu na přistoupení žalované do řízení žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení
peněžité částky, když pouze v rámci výkonu rozhodnutí byla žalovaná částka
omezena výtěžkem ze zástavy. Na základě výzvy k upřesnění žaloby učinila
dovolatelka podání doručené soudu dne 5. března 2001, které bylo formulováno
jako změna žaloby, nicméně se jím stále domáhala obsahově stejného nároku, tedy
vrácení částky 6,221.137,15 Kč na základě úvěru poskytnutého dlužníkovi. Podle
názoru dovolatelky je otázka nového běhu promlčecí doby v důsledku uznání dluhu
irelevantní, když promlčecí doba práva na zaplacení pohledávky z úvěru byla
zastavena již dříve, tj. změnou žaloby ze dne 18. prosince 1995. Souhlasí s
tím, že úvěrovým dlužníkem se žalovaná stala teprve až přistoupením ke smlouvě
o úvěru, tj. dne 25. února 1997, ale to nic nemění na základním vymezení práva
věřitelky (ze kterého se odvíjí běh a stavení promlčecí doby) jako práva na
zaplacení části úvěrové pohledávky. Odvolací soud tak ustanovení § 407 obch. zák. použil nesprávně. Dovolatelka namítá, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nesprávně
posoudil smlouvu o převzetí dluhu jako přistoupení k závazku ve smyslu
ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. Tvrdí, že jelikož dlužník a žalovaná byli
společnostmi personálně propojenými svým jednatelem J. S., musela být mezi nimi
i dohoda, a žalovaná nastoupila na místo dlužníka ve smyslu ustanovení § 531
odst. 1 obč. zák. To plyne jak z tvrzení samotné žalované, tak z kupní smlouvy,
jakož i z dopisu banky ze dne 13. prosince 1996.
Jestliže by soud správně
posoudil smlouvu jako převzetí dluhu, tzn. nastoupení žalované na místo
původního dlužníka, šlo by o singulární sukcesi v dlužnickém postavení a
žalovaná by tak převzala dluh, který byl již předtím uplatněn včas podáním
žaloby. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně vedl zdlouhavé
řízení a nereagoval na různá podání dovolatelky ve věci, když řešil návrhy z
let 1995 a 1996 až v roce 2001. Tento zdlouhavý postup měl negativní dopad na
stavení běhu promlčecí doby v případě, kdy soudy kvalifikovaly smlouvu o
převzetí dluhu jako kumulativní intercesi (soud prvního stupně ji takto
kvalifikoval a odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího přejal). Další vada
spočívá v tom, že soud prvního stupně vyhodnotil podání doručené soudu dne 5. března 2001 jako změnu žaloby a tuto změnu připustil. Návrh byl sice označen
jako změna žaloby, avšak byl jím uplatňován stále stejný nárok na zaplacení
úvěrové pohledávky a základní skutková tvrzení uplatnění práva na zaplacení
části úvěrové pohledávky se nezměnila. Pouze byla doplněna další tvrzení o
uzavření smlouvy o převzetí dluhu. Odvolací soud též pochybil, uzavřel-li, že žalovaná jako solidární spoludlužník
nebyla před uplynutím promlčecí doby věřitelkou vyrozuměna o zahájení řízení ve
smyslu ustanovení § 406 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka svými písemnými podáními
ze dne 18. prosince 1995, 31. ledna 1996, 31. května 1996 a 17. října 1996
žádala soud, aby byla žalovaná připuštěna do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. Dále žalovaná a dlužník byli v době uzavření smlouvy o převzetí
dluhu personálně propojenými osobami a jednatel žalované Jan Strapek musel
vědět o probíhajícím řízení a zároveň byl písemně vyrozuměn o zahájeném řízení. Odvolací soud tak vyšel ze skutkového zjištění, který nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném
dovoláním zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Po podání dovolání prohlásil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. ledna
2007, č. j. 28 K 63/2006-92, na majetek žalované konkurs. Prohlášením konkursu
bylo dovolací řízení přerušeno podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Usnesením téhož soudu ze dne 26. června 2012, č. j. 28 K 63/2006-289, byl
konkurs na majetek žalované zrušen po splnění rozvrhového usnesení. S přihlédnutím k článku II bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech
řízení (čtvrtý, pátý a šestý výrok). V této části není dovolání přípustné, když
z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu
srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově
vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí
zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud z obsahu
spisu neshledal. Nejinak je tomu i s jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť jsou dovolatelkou tvrzeny. Namítá-li
dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a za tuto vadu považuje závěr odvolacího soudu,
že podání žalobkyně doručené soudu prvního stupně dne 5. března 2001 je změnou
žaloby, nejde o vadu řízení, ale o kritiku správnosti právního posouzení tohoto
procesního úkonu žalobkyně, jež je podřaditelná pod dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle ustanovení § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za
řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. K otázce, kdy jde o změnu žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř., se
Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že o změnu žaloby jde tehdy,
domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na
základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo
požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale
na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho
vylíčil v původní žalobě. V rozsudku ze dne 30. března 2011,
sp. zn. 23 Cdo 4505/2008 (in www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dovodil, že pro
posouzení, jaké právo věřitel za účelem jeho uspokojení nebo určení podle
ustanovení § 402 obch. zák. v soudním řízení uplatnil a pro jaké právo tak
přestává běžet promlčecí doba, je určující, na základě jakých rozhodujících
skutečností (skutkového děje) bylo toto právo uplatněno v žalobě nebo v jiném
úkonu, který se podle občanského soudního řádu považuje za uplatnění práva v
již zahájeném řízení (včetně změny žaloby). V projednávané věci se právní předchůdkyně žalobkyně žalobou doručenou soudu
dne 11. července 1995 domáhala po první až pátém žalovaném, jak byli výše
uvedeni, zaplacení částky 6,221.137,15 Kč s příslušenstvím, s tím, že povinnost
druhého, třetí a čtvrtého žalovaného lze uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí
jen ze zástavy, tj.
nemovitostí označených v žalobě, na základě tvrzení, že s
první žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, úvěr byl poskytnut, nebyl první
žalovanou řádně splácen, proto od smlouvy o úvěru odstoupila, a že pohledávka
ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem založeným
zástavními smlouvami uzavřenými se žalovanými. Podáním bez data doručeným soudu
dne 18. prosince 1995 žalobkyně navrhla vstup společnosti
SKPJ spol. s r.o. (po změně obchodní firmy EUTRAS PLUS spol. s r.o.) do řízení
jako šesté žalované s tvrzením, že pohledávka ze smlouvy o úvěru, která je
předmětem žaloby, je zajištěna mimo jiné zástavním právem k nemovitostem na
základě zástavní smlouvy uzavřené s první žalovanou dne 13. května 1993,
uvedla, o které nemovitosti jde a tvrdila, že nemovitosti byly kupní smlouvou
ze dne 18. dubna 1995 vloženy do vlastnictví společnosti SKPJ spol. s r.o.,
změnou vlastnictví nebylo dotčeno zástavní právo zřízené zmíněnou zástavní
smlouvou a navrhla, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit žalovanou částku ve
výši 6,221.137,15 Kč s tím, že povinnost šesté žalované lze v rámci výkonu
rozhodnutí uspokojit pouze ze zástavy, kterou přesně označila. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 5. března 2001 žalobkyně vzala zpět
žalobu proti druhému až páté žalované a ve vztahu k žalované uvedla skutková
tvrzení zcela nová, podle nichž smlouvou o převzetí dluhu uzavřenou dne 25. února 1997 mezi bankou a žalovanou jako „novým dlužníkem“ došlo „k přistoupení“
žalované k části závazku první žalované vyplývajícího ze smlouvy o úvěru, když
žalovaná „přistoupila“ k části závazku ve výši 8,900.000,- Kč. Dále tvrdila, že
žalovaná tento závazek uznala co do výše a důvodu vzniku a vstoupila tak do
práv a povinností ze smlouvy o úvěru. Ve vztahu k žalované požadovala, aby byla
zavázána zaplatit částku 8,900.000,- Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných
zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně požadovala po žalované více, než v podání
ze dne 18. prosince 1995, ale především na základě jiného skutkového stavu, než
vylíčila v tomto svém podání, v němž všechna svá tvrzení vztahovala pouze ke
kupní smlouvě, kterou přešlo zástavní právo k nemovitostem zajišťujícím její
pohledávku na žalovanou. Nově tedy tvrdila skutečnosti významné pro posouzení
uplatněného nároku vůči žalované z hlediska hmotného práva, jímž bylo uzavření
smlouvy o převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru. Nešlo o upřesnění nebo doplnění
skutkových tvrzení, ale o nová tvrzení, o něž žalobkyně opírala nárok proti
žalované nikoliv již jako proti zástavnímu dlužníkovi, ale jako proti úvěrovému
dlužníkovi. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podání žalobkyně doručené soudu dne 5. března 2001 je změnou žaloby, neboť obsahuje nová skutková tvrzení, podle nichž
se žalobkyně domáhá proti žalované nově nároku jako proti úvěrovému dlužníku,
když dosud tvrdila skutečnosti významné pro posouzení nároku jako vůči
zástavnímu dlužníku, považuje Nejvyšší soud tento závěr za správný, v souladu s
výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Se správností závěru, že žalobkyně podáním doručeným soudu dne 5. března 2001
změnila skutková tvrzení ve vztahu k žalované, souvisí i správné posouzení
námitky promlčení. Podle ustanovení § 392 odst. 1 věty první obch. zák. u práva na plnění závazku
běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato
s jeho plněním (doba splatnosti). Podle ustanovení § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva
jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Z ustanovení § 406 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že soudní nebo rozhodčí řízení
zahájené proti jednomu spoludlužníku způsobuje, že přestala běžet promlčecí
doba proti jinému spoludlužníku, jenž je s ním ohledně uplatněného nároku
zavázán společně a nerozdílně, jestliže jej věřitel vyrozumí písemně o
zahájeném řízení před uplynutím promlčecí doby. Podle ustanovení § 407 odst. 1 věty první obch. zák. uzná-li dlužník písemně
svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Odvolací soud vzal v úvahu všechny skutečnosti významné pro posouzení námitky
promlčení. Při správnosti výchozí úvahy, že podání žalobkyně doručené soudu dne
5. března 2001 je změnou žaloby, kterou uplatnila proti žalované nárok jako
proti úvěrovému dlužníkovi, začala promlčecí doba práva na zaplacení dluhu z
úvěru i proti žalované podle ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. běžet
následujícím dnem po splatnosti dluhu, určené bankou v odstoupení od smlouvy o
úvěru ze dne 31. října 1994, a uplynula by po čtyřech letech, tj. soudy přesně
nezjištěného dne v listopadu 1998. Pro běh promlčecí doby je proto významné
podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák., že žalovaná dluh ve výši 8,900.000,-
Kč uznala dne 25. února 1997. Od tohoto uznání běžela nová čtyřletá promlčecí
doba podle ustanovení § 397 obch. zák., která uplynula dne 25. února 2001. Námitka, že žalovaná byla ve smyslu ustanovení § 406 odst. 1 obch. zák. vyrozuměna jako solidární spoludlužník o probíhajícím řízení, neboť dovolatelka
svými podáními ze dne 18. prosince 1995, 31. ledna 1996, 31. května 1996 a 17. října 1996 žádala soud, aby žalovaná byla připuštěna do řízení, je zjevně
bezdůvodná, neboť v těchto podáních předcházejících podání doručenému soudu dne
5. března 2001, v němž žalobkyně změnila skutková tvrzení, byla žalovaná v
postavení zástavního dlužníka, nikoliv solidárního úvěrového dlužníka. Skutečnost, že dlužník a žalovaná byly společnosti personálně propojené osobou
jednatele, je z hlediska ustanovení § 406 odst. 1 obch. zák. nevýznamná. S námitkou, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily smlouvu o převzetí
dluhu jako dohodu o přistoupení k dluhu, dovolatelka přichází až v dovolacím
řízení. V řízení před soudem prvního stupně sama opakovaně uváděla, že jde o
dohodu o přistoupení k dluhu ve smyslu ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. (vzhledem k tomu, že šlo o peněžitý závazek, vztahuje se na přistoupení k dluhu
ustanovení § 533 obč. zák.), jak o tom svědčí podání žalobkyně doručené soudu
dne 5. března 2001, v němž výslovně uvádí, že smlouvou o převzetí dluhu „došlo
k přistoupení žalovaného č. 6 k části závazku žalovaného č. 1“ (srov. č. l.
126-127 spisu), dále podání bez data doručené soudu dne 19. června 2001, v němž
podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že jde o přistoupení k dluhu novým
dlužníkem vedlo původního dlužníka (srov. č. l. 155-157 spisu) a protokol o
jednání před soudem prvního stupně ze dne 21. září 2004, v němž právní zástupce
žalobkyně opět uváděl, že jde o přistoupení k dluhu (srov. č. l. 240-243
spisu). Závěr odvolacího soudu, že jde o přistoupení k dluhu, a nikoliv o
převzetí dluhu, považuje dovolací soud za správný, v souladu s ustanovením §
533 obč. zák. Tvrzení dovolatelky, že podání doručené soudu dne 5. března 2001 učinila na
výzvu soudu k upřesnění žaloby, je zjevně nepravdivé, neboť usnesením ze dne
19. ledna 2001, č. j. 10 Cm 422/97-125, soud prvního stupně
vyzval žalobkyni, aby sdělila, zda trvá na žalobě proti druhému, třetí,
čtvrtému a páté žalované. Tato výzva se žalované netýkala. Nedůvodná je rovně námitka vady řízení spočívající ve zdlouhavém řízení, neboť
rozhodující pro posouzení věci bylo podání doručené soudu dne 5. března 2001, a
o návrhu v něm obsaženém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. března
2001, č. j. 10 Cm 422/97-139, tedy
vzápětí poté, co bylo doručeno. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co
přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku
ve věci samé, zamítl. Rozhodl-li soud prvního stupně usnesením ze dne 27. prosince
2007, č. j. 11/10Cm 422/1997-368, podle
ustanovení § 107a o. s. ř. o připuštění vstupu Mgr. Tomáše Stehlíka do řízení
na místo žalobkyně, dovolací soud k této nemohl přihlédnout, neboť podle
ustanovení § 243c o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu ustanovení § 107a o. s. ř. neplatí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně
nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované podle obsahu spisu v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu