32 Cdo 2872/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. D., proti
žalované R. K.S., a.s., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u
Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 137/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2000, čj. 7 Cmo
1275/99-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce
žalované advokáta.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 13. 10.1999, čj. 47 Cm 137/99-12. Soud prvního stupně zamítl
žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení č. 5, 7 a 9 řádné valné hromady
žalované konané dne 15. 4. 1999. Návrhu žalobce, aby v projednávané věci
připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 183
odst. 1 za použití ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák., činí prekluzivní lhůta
k uplatnění práva na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady tři měsíce
ode dne jejího konání. V projednávané věci se valná hromada konala 15.4.1999.
Poslední den tříměsíční lhůty podle pravidel pro počítání času stanovených v §
122 odst. 2 obč. zák. připadl na 15.7.1999, což byl čtvrtek. Žaloba byla podána
u soudu až 19.7.1999. Přitom za den podání žaloby u soudu nelze považovat (jak
se ve spisu argumentuje) den, kdy byla žaloba předána k poštovní přepravě, tj.
15.7.1999. Odevzdání k poštovní přepravě má podle § 57 odst. 3 o. s. ř. význam
u lhůt procesních. Tříměsíční lhůta stanovená v § 131 obch. zák. však není
procesní lhůtou, nevztahuje se k postupu účastníka v soudním řízení, když do
podání žaloby žádné soudní řízení ve věci neprobíhá. Jde o lhůtu hmotněprávní,
neboť se týká institutů hmotného práva - uplatnění práva a zániku práva.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné
hromady zaniklo prekluzí ke dni 15.7.1999. Žalobou podanou dne 19.7.1999 bylo
uplatněno právo již neexistující, proto je žaloba od počátku nedůvodná.
Odvolací soud nepřipustil v projednávané věci dovolání, neboť neshledal důvody
podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Žalobce, zastoupený advokátem, podal proti rozsudku odvolacího soudu včas
dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad ustanovení § 131 a
§ 183 obch. zák. neboť je zřejmé, že procesní instrument uplatnil v procesní
lhůtě způsobem upraveným pro uplatnění procesních úkonů, kterým je bezpochyby i
uplatnění návrhu ve smyslu ustanovení § 131 a § 183 obch. zák. Je totiž nutné
aplikovat jako subsidiární právní normu ustanovení § 131 a § 183 obch. zák.
občanský soudní řád a nikoli občanský zákoník, což je zřejmé z logiky věci.
Dovolání považuje žalobce za přípustné vzhledem k tomu, že jde o otázku
zásadního právního významu, tedy dle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem
k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje výklad výše uvedených
ustanovení provedený oběma soudy za správný. Dále k věci uvádí, že, jak již
sdělila Vrchnímu soudu v Praze dne 15. 2. 2000, žalobcem napadaná usnesení
valné hromady konané dne 15.4. 1999 byla za neplatná prohlášena usnesením
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, čj. 47 Cm 133/99-20 a
poté nahrazena řádně přijatými usneseními následných valných hromad žalované.
Podle části dvanácté hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.\")
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 4 písm. j)
o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady rozhoduje
usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak
není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený
nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci a ani jím účastníkům řízení nebyla odňata možnost
jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a
nezakládají ani jiný z důvodů zmatečnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s.
ř.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v
dané věci - jak se podává z obsahu spisu na č. l. 30 - naplněn) může být
dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní
otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání
pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak
vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
(tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se
v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování
řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\")
řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září
1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13,
ročník 1997, pod číslem 101).
V projednávané věci posouzení otázky, zda je lhůta podle ustanovení § 131 odst.
1 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 lhůtou hmotněprávní či procesní,
shora uvedeným podmínkám vyhovuje.
Dovolací soud uzavřel, že lhůta stanovená pro podání žaloby na vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady v ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. je
lhůtou hmotněprávní. Právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné
hromady soudem je jedním z práv, které obchodní zákoník přiznává společníkům
společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Toto právo však obchodní
zákoník omezuje lhůtou, ve které je třeba uplatnit uvedené právo u soudu. Lhůta
podle ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. není lhůtou procesní, jak tvrdí
dovolatel, neboť nezakládá lhůtu pro procesní úkon oprávněné osoby, ale lhůtu
pro uplatnění práva u soudu. Marným uplynutím této lhůty právo, které nebylo
uplatněno u soudu zaniká a nelze je tedy již vykonat (k tomu viz zejména důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněného
pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmeškání této lhůty
také nemůže soud prominout, jak je tomu, kromě případů, kdy to zákon výslovně
zakazuje, u lhůt procesních.
K tomu je ještě třeba uvést, že při výkladu zastávaném dovolatelem, by žádná ze
lhůt, které zákon stanoví pro uplatnění práva u soudu (např. při promlčení)
nebyla lhůtou hmotněprávní. Pro hmotněprávní lhůty, jak správně uzavřel
odvolací soud, platí ustanovení § 122 obč. zák. a právo je třeba uplatnit tak,
aby byla žaloba nejpozději v poslední den lhůty doručena soudu. (Shodný závěr
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usnesení ze dne 9. 5. 2000, sp. zn.
32 Cdo 4/2000, uveřejněném pod číslem 23/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a nevidí důvodu odchýlit se od něj ani v této věci).
Právní závěr odvolacího soudu je tedy správný a proto nezbylo dovolacímu soudu
než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4, 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaná měla ve věci plný
úspěch, vzniklo jí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a jedné náhrady paušálních
výdajů po 75,- Kč, celkem tedy 1.075,- Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodoval Nejvyšší soud v souladu s
ustanovením části dvanácté hlavy první odstavce 10 zákona č. 30/2000 Sb. podle
vyhlášky 177/1996 Sb. (srov. její § 7, § 9 odst. 3 písm. a),§ 11 odst. 1 písm.
k) a § 13 odst. 3).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 2. května 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu