32 Cdo 2904/2010
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalované VB Leasing CZ, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 60751606, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 5, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 220/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2010, č. j. 14 Cmo 199/2009-94, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2010, č. j. 14 Cmo 199/2009-94, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2009, č. j. 41 Cm 220/2004-56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že se žalovanou uzavřel celkem devět leasingových smluv, v souvislosti s nimiž mu vznikl nárok na úhradu pojistného plnění z leasingových smluv ve výši 289 288 Kč, které obdržela od pojišťovny žalovaná a které mu měla vyplatit. Dále uvedl, že žalovaná započetla na žalobní pohledávku neoprávněně svou pohledávku za žalobcem ve výši 189 000 Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. června 2009, č. j. 41 Cm 220/2004-56, uložil žalované zaplatit žalobci 150 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky bylo uzavřeno devět leasingových smluv, jejichž součástí se staly i obchodní podmínky finančního leasingu (dále též jen „obchodní podmínky“), a že žalovaná vyúčtovala žalobci částku 189 000 Kč z titulu nákladů na inkasní agenturu, jejíž služby využila ve vztahu k žalobci z důvodu jeho prodlení se splácením leasingových splátek. Dále uvedl, že za svá skutková zjištění vzal i shodná tvrzení účastníků ohledně existence pohledávky žalobce za žalovanou ve výši 189 000 Kč z titulu pojistného plnění souvisejícího s uzavřenými leasingovými smlouvami.
O platnosti samotných smluv a ani o existenci žalobní pohledávky žalobce za žalovanou nebylo mezi účastníky pochyb. Spornými mezi nimi zůstala otázka oprávněnosti jednostranného zápočtu ve faktuře č. 31-03/01318, jímž žalovaná započetla proti pohledávce žalobce z titulu pojistného plnění svou pohledávku vůči žalobci ve výši 189 000 Kč, která jí vznikla úhradou nákladů na inkasní agenturu. Podle přesvědčení žalobce provedla žalovaná zápočet neoprávněně; namítal, že náklady na inkasní agenturu oproti jeho nároku na pojistné plnění nelze započíst, neboť nešlo o pohledávku vztahující se k leasingovým smlouvám.
Kromě toho zpochybňoval, že žalovaná náklady inkasní agentuře, které považuje za neadekvátní k vykonaným inkasním službám, v takové výši vůbec uhradila, a tvrdil, že čl. V bod 8 obchodních podmínek, podle něhož příjemce nese případné náklady na inkasní agenturu v plné výši, nepožívá právní ochrany pro rozpor s ustanovením § 265 obchodního zákoníku, případně je neplatný s odkazem na ustanovení § 3 a § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně se proto zabýval otázkou platnosti ujednání obsaženého v čl.
V. bodu 8. obchodních podmínek. Dospěl k závěru, že toto ujednání je absolutně neplatné pro neurčitost, kterou nelze zhojit ani obecnými zákonnými ustanoveními, právními zásadami či účelností. To má ten důsledek, že zápočet nákladů žalované na inkasní agenturu oproti sporné pohledávce žalobce z leasingových smluv je neúčinný, takže žalobou uplatněná pohledávka žalobce nezanikla a žalovaná je s její úhradou v prodlení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud uvedl, že v situaci, kdy o vzniku a výši žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím nebylo mezi účastníky sporu a toto shodné tvrzení účastníci v průběhu odvolacího řízení neodvolali, se zabýval otázkou platnosti tvrzeného zápočtu. Po zopakování důkazu fakturou č. 31-03/01318 ze dne 24. října 2003 dospěl k závěru, že úkon započtení, na němž žalovaná založila svou obranu o zániku žalobního nároku, je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost, kterou nelze odstranit ani za použití interpretačních pravidel podle § 35 obč. zák. Učinil tak na základě zjištění, že uvedená faktura neobsahuje bližší identifikaci vzájemných pohledávek žalobce, které mají započtením zaniknout.
Pohledávky, na které je započítáváno, nelze ztotožnit s pohledávkami, které představují žalovanou částku 150 000 Kč. S ohledem na posouzenou neplatnost úkonu započtení odvolací soud již nepřezkoumával závěr soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání obsaženého v čl. V. bodu 8. obchodních podmínek a rozsudek soudu prvního stupně, byť z jiných důvodů, jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Podle názoru dovolatelky je napadený rozsudek rozhodnutím měnícím, neboť odvolací soud neshledal důvodným vzájemný návrh ze zcela jiného důvodu než soud prvního stupně. Rozpor s hmotným právem spatřuje dovolatelka v tom, že na zjištěný skutkový stav odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení o zápočtu pohledávek.
Dovolatelka předně namítá, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost v potřebném rozsahu tvrdit a prokázat žalobní nárok ve výši 150 000 Kč z titulu pojistného plnění, které jí bylo vyplaceno. Soudům obou stupňů vytýká, vyšly-li ze shodných tvrzení účastníků o nároku žalobce na zaplacení uvedené částky v situaci, kdy tato tvrzení byla v rozporu s ostatními tvrzeními i důkazy. Kromě toho se domnívá, že závěry obou účastníků o tom, zda žalobce má za žalovanou
nějakou pohledávku, není skutková otázka, nýbrž právní posouzení. Upozorňuje, že sám žalobce uváděl, že příjemcem pojistného plnění byla žalovaná, neboť byla též pojištěným. Toto jeho tvrzení přitom koresponduje se skutečností, že žalovaná byla vlastníkem celého předmětu leasingu a pojistnými smlouvami byla kryta případná škoda na jejím majetku. Nastala-li proto na jejím majetku škoda, byla to ona (a ne žalobce), které vznikla vůči pojišťovně pohledávka na výplatu pojistného plnění, jiný závěr nemůže obstát a odvolací soud nemohl vzít bez dalšího za nesporné, že žalobci svědčí pohledávka z titulu pojistného plnění.
Ze skutečnosti, že šlo o její pohledávku za pojišťovnou, dovolatelka dovozuje, že proti této pohledávce nelze započítávat její pohledávky za žalobcem, neboť zde chybí základní předpoklad pro možnost započtení, a to vzájemnost pohledávek. Dovolatelka zdůrazňuje, že v daném případě nešlo o zápočet ve smyslu § 580 obč. zák., nýbrž v situaci, kdy neměla vůči žalobci žádný závazek, v souladu s obchodními podmínkami použila na úhradu závazků žalobce pojistné plnění, které neobdržela od pojišťovny pro žalobce, nýbrž pro sebe.
Uvádí, že vůči ní žalobci nevznikla z titulu výplaty pojistného plnění žádná pohledávka; takový nárok by mu vznikl až v případě, že by takto přijatá částka převyšovala závazky žalobce vůči ní z leasingových smluv. Ostatně o zápočtu není nic uvedeno ani v předmětné faktuře; je v ní pouze poznámka o tom, aby žalobce fakturovanou částku nehradil, neboť na dluh již byla použita částka, kterou žalovaná obdržela z titulu pojistných plnění. Jestliže odvolací soud pominul uvedené skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a tvrzení účastníků, právně pochybil a rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka dále popisuje, že dluh žalobce zcela jasně skutkově specifikovala a prokázala. I kdyby ho nešlo podřadit pod čl. 5 bod 8. obchodních podmínek, s čímž ovšem nesouhlasí, neznamená to, že dluh žalobce neexistuje. Jestliže žalobce porušil povinnosti z leasingové smlouvy, vzniklo jí právo činit opatření k odstranění negativního stavu, jakož i nárok na úhradu s tím spojených nákladů. Zdůrazňuje, že mezi účastníky bylo pouze sporu o tom, zda výše jí vynaložených nákladů na inkasní agenturu byla adekvátní či nikoli.
Soudy obou stupňů se však soustředily na otázku neurčitosti úkonu, jíž se ani jeden z účastníků nedovolával, přičemž se nesnažily tuto neurčitost odstranit. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., které spojuje přípustnost dovolání s měnícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. V souzené věci totiž nejde o případ, kdy by soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků rozdílně (srov.
právní závěr v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně; shodný závěr zaujal Nejvyšší soud například i v usnesení ze dne 29.
července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7), neboť soudy obou stupňů, byť každý z nich z jiného právního důvodu, dospěly ke shodnému závěru o tom, že v důsledku kompenzačního úkonu žalované žalobní pohledávka nezanikla. Z pohledu shora uvedené judikatury je proto rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím. Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil dále uvedené otázky v rozporu s judikatorní praxí soudů.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru o důvodnosti uplatněného žalobního nároku pouze na základě shodného tvrzení účastníků o oprávněnosti žalobní pohledávky žalobce za žalovanou, aniž učinil jakékoli její právní posouzení včetně uvedení příslušných ustanovení hmotného práva či smluvních ujednání, která odůvodňují její oprávněnost.
Podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ne všechna právně významná tvrzení účastníků musí být předmětem dokazování v tom smyslu, že jejich pravdivost by musela být zjištěna provedením některého z důkazních prostředků. Zákon naopak počítá s tím, že skutková zjištění soudů mohou mít svůj původ v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují vůli omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi spornými.
Shodná tvrzení účastníků ale může vzít soud podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. za svá skutková zjištění pouze tehdy, obsahují-li údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musely prokazovat pomocí důkazních prostředků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo právní posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu.
Považoval-li proto odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) žalobní pohledávku žalobce za nespornou a neučinil ji předmětem dokazování a svého právního posouzení, právně pochybil, neboť závěr o oprávněnosti (důvodnosti) nároku není skutkovým zjištěním, nýbrž právním posouzením, na které nelze ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. použít. Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru není správné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. byl uplatněn právem. Podle ustanovení § 580 věty první obč. zák., jímž odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí zjištěný skutkový stav poměřoval, platí, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil svůj rozsudek pouze na závěru o neplatnosti úkonu započtení ze strany žalované pro neurčitost vymezení pohledávky žalobce za žalovanou, aniž se zabýval dalšími zákonnými předpoklady započtení, zejména, zda započítávané vzájemné pohledávky existují a zda ze strany žalované vůbec šlo o projev vůle směřující k započtení.
I když z hlediska výsledku sporu není významné, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že v důsledku kompenzačního úkonu žalované nezanikla žalobní pohledávka, přesto není zřejmé, proč odvolací soud dovodil nedostatečnou identifikaci žalobcových pohledávek, které jsou ve faktuře č. 31-03/01318 ze dne 24. října 2003 vymezeny dostatečně určitě a srozumitelně. Jiná je otázka, že ze žaloby (ani z dalších procesních úkonů žalobce) nevyplývá, z jakých jednotlivých pohledávek se sestává žalobou uplatněná částka 150 000 Kč, která je nižší než součet žalobcových pohledávek v citované faktuře.
Tento nedostatek však neznamená neurčitost ve vymezení pohledávek, na které je započítáváno, nýbrž vadu ve vymezení žalobního nároku, která odůvodňuje postup soudu podle § 43 o. s. ř. Jelikož soud prvního stupně k odstranění této vady žalobce nevyzval a tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud k ní ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když ji dovolatelka neuplatnila. Odvolací soud však zatížil řízení ještě další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se v napadeném rozhodnutí nezabýval správností právního posouzení věci soudem prvního stupně a ani odvolacími důvody, jimiž odvolatelka právní posouzení věci soudem prvního stupně napadala.
Podle ustanovení § 212a odst. 1 o. s. ř.
sice mohl odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně i z jiných než odvolatelkou uplatněných odvolacích důvodů, toto ustanovení ovšem neopravňovalo odvolací soud k tomu, aby v odůvodnění svého rozsudku pominul správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně včetně odvolacích důvodů, jimiž odvolatelka právě správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně zpochybňovala. Uvedenými procesními pochybeními odvolacího soudu tak došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. Konečně ve výše uvedených souvislostech považuje Nejvyšší soud za žádoucí k námitce dovolatelky o tom, že případná neplatnost čl. 5 bodu 8 obchodních podmínek neznamená, že její právo na úhradu nákladů vynaložených na inkasní agenturu neexistuje, uvést, že samotná existence takového práva je pro posouzení důvodnosti žalobní pohledávky bez významu, ledaže by zde existovala právní skutečnost (právní úkon), s níž (v souvislosti s existencí takového práva odvolatelky) právní předpisy nebo smlouva spojují zánik žalobní pohledávky.
S ohledem na shora popsané právní pochybení odvolacího soudu a vady, jimiž odvolací řízení zatížil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.
s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.