32 Cdo 3019/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně České republiky – M. f., proti žalovaným 1) J. N., a 2)
J. K., zast. advokátem o zaplacení částky 71.300.920,19 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 113 C
271/2005, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 24. 10. 2006, č. j. 15 Co 450/2006-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, č. j. 113 C 271/2005-91, uložil
žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku
71.300.920,19 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky
45.004.561,40 Kč za dobu od 5. 2. 2005 do zaplacení, to vše do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve
výši 2,5 % ročně z částky 26.296.358,79 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně na jejich náhradu částku 1.018.421,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že se
žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1) a 2) v postavení ručitelů společně a
nerozdílně zaplacení částky 71.300.920,19 Kč jako nároků ze smlouvy o úvěru č. 004503-1552356-798, uzavřené dne 4. 11. 1996 mezi věřitelem Č. s., a. s., a
dlužníkem H. b. s. k., a. s. (dále jen HBSK), podle níž byl dlužníku poskytnut
úvěr 45.000.000,- Kč. Pohledávka z této smlouvy byla dne 30. 11. 1999
postoupena K. b. P., s. p. ú., jejímž je žalobkyně právním nástupcem. Zatímco
žalovaný 1) v průběhu řízení uznal nárok žalobkyně uplatněný v žalobě co do
důvodu i výše, žalovaný 2) navrhoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že
prohlášení o převzetí ručení je pro svou neurčitost neplatné a že postoupení
pohledávky mu nebylo nikdy oznámeno. Soud prvního stupně provedl dokazování
listinami a zjistil, že mezi Č. s., a. s., a HBSK byla 4. 11. 1996 uzavřena
smlouva o úvěru ve výši 45.000.000,- Kč vedeném na úvěrovém účtu č. 004503-1552356-798 s tím, že se dlužník zavázal poskytnutý úvěr splácet
počínaje prosincem 1997 pravidelnými měsíčními splátkami po 625.000,- Kč
splatnými vždy k patnáctému dni příslušného měsíce s konečným termínem
splatnosti 15. 11. 2003 a se sjednanou úrokovou sazbou 1,4 % ročně nad základní
úrokovou sazbu Č. s., a. s., jež ke dni uzavření smlouvy činila 12,6 % ročně a
změněnou základní úrokovou sazbou ode dne účinnosti změny. Strany dohodly
zajištění peněžitých závazků dlužníka bianco směnkou vlastní vystavenou
dlužníkem a prohlášením o ručitelském závazku ze dne 5. 11. 1996, jímž žalovaní
1) a 2) převzali ručení za závazky dlužníka v plném rozsahu. Soud prvního
stupně dále zjistil, že smlouvou o postoupení pohledávky č. 1249 postoupila Č. s., a. s., pohledávku vůči dlužníku K. b. P., s. p. ú., jejímž právním
nástupcem se stala Č. k. a. Smlouva byla podepsána za postupníka i postupitele
osobami k tomu oprávněnými na základě předložených písemných plných mocí a
postoupení pohledávky bylo žalovanému 2) oznámeno postupitelem přípisem ze dne
22. 12. 1999, který žalovaný 2) převzal dne 26. 1. 2000. Usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2001 ve věci vedené pod sp. zn. 13 K 45/2001 byl
prohlášen konkurs na majetek dlužníka HBSK, žalobkyně pohledávku ve výši v
tomto řízení vymáhané přihlásila do konkurzního řízení a při přezkumném jednání
dne 18. 6. 2003 byla zjištěna v plné výši. Žalobkyně přípisem doručeným
žalovanému 2) dne 6. 1. 2005 ho vyzvala k úhradě ručitelského závazku ve výši
71.300.920,19 Kč ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy. Žalovaný 2) na výzvu
reagoval sdělením, že není s ohledem na své majetkové poměry schopen zaplatit
žalobkyní uvedenou částku. Soud prvního stupně na základě výše uvedených
skutkových zjištění dovodil, že mezi Č. s., a. s., a HBSK byla platně uzavřena
smlouva o úvěru dle ust. § 497 obchodního zákoníku, za závazky z této smlouvy
žalovaný 2) platně převzal ručení v souladu s ust. § 303 obchodního zákoníku,
když ručitelské prohlášení obsahuje označení věřitele, dlužníka a specifikaci
závazku, k němuž se ručení vztahuje.
Platnou rovněž shledal smlouvu o
postoupení pohledávky, v níž je označena osoba dlužníka, výše pohledávky a
smlouva, z níž pohledávka vznikla, přičemž z předložených plných mocí
vyplynulo, že listina je podepsána osobami oprávněnými za strany smlouvy tento
písemný právní úkon učinit. Jelikož pohledávka následně přešla na žalobkyni,
jež je ze zákona právním nástupcem Konsolidační banky Praha, s. p. ú., a na
majetek dlužníka byl vyhlášen konkurs, vzniklo věřiteli dle ust. § 306 odst. 1
obchodního zákoníku právo domáhat se plnění závazku na ručiteli bez předchozí
výzvy dlužníku.
Z výše uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně tak, jak uvedeno
shora.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10.
2006, č. j. 15 Co 450/2006-126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujícím výroku proti žalovanému 2) a
výroku o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovaným 2), a dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že považuje za správná
skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z jednotlivých listinných
důkazů, a proto na ně odkázal. Po doplněném dokazování vzal odvolací soud za
prokázáno, že ke dni 31. 12. 2000 existoval závazek dlužníka vůči K. b. P., s.
p. ú. ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 4. 11. 1996 ve výši a složení tak, jak je
v uznání závazku dlužníkem dle § 323 odst. 1 obchodního zákoníku k tomuto dni
uvedeno, tj. v částce 66.955.890,60 Kč a dále že procentní úroková sazba za
období od 1. 1. 2001 do 9. 10. 2001 je v souladu s dohodou stran smlouvy o
úvěru. K námitkách žalovaného 2) směřujícím k možné výměně pohledávek dle čl.
III. odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávky a k právu věřitele vymáhat plnění
vůči dlužníku ze směnky, když žádný určitý důkazní návrh k těmto tvrzením
učiněn nebyl, odvolací soud uvedl, že ust. § 334 obchodního zákoníku nedopadá
na směnky zajišťovací, pohledávka byla přihlášena do konkursního řízení na
majetek dlužníka, a nelze tak ani důvodně předpokládat, že by dlužník cokoli
plnil a že zahájení případného směnečného řízení vůči dlužníku nemá bez dalšího
vliv na právo věřitele domáhat se plnění vůči ručiteli. Odvolací soud se
ztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru
byla ve smyslu § 497 obchodního zákoníku uzavřena platně, že za závazky z této
smlouvy převzal žalovaný 2) v souladu s ust. § 303 obchodního zákoníku ručení v
celém rozsahu a že platně v písemné formě ve smyslu ust. § 524 občanského
zákoníku byla uzavřena i smlouva o postoupení pohledávky. Odvolací soud k
námitce žalovaného 2) o nedoručení oznámení postoupení pohledávky uvedl, že
výzva předchůdce žalobkyně vůči ručiteli učiněná dopisem ze dne 5. 1. 2005
nezanechává žádné pochybnosti o obsahu tohoto úkonu, zvláště, reagoval-li sám
žalovaný 2) na tuto výzvu přípisem ze dne 19. 1. 2005. Jelikož se prohlášením
konkursu na majetek dlužníka dne 9. 10. 2001 stala celá pohledávka z úvěrové
smlouvy včetně příslušenství splatnou dle § 14 odst. 1 písm. g/ zák. č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, byl věřitel dle § 306 odst. 1 věty druhé
obchodního zákoníku oprávněn domáhat se plnění závazku na ručiteli bez
předchozí výzvy dlužníku. Žalovaný 2) je dle názoru odvolacího soudu v prodlení
s plněním peněžitého závazku, a proto věřiteli vznikl nárok na zaplacení úroků
z prodlení z jistiny úvěru a poplatků ve výši stanovené § 1 nařízení vlády č.
142/1994 Sb., ve znění platném do 27. 4. 2005. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou důvody pro uložení
povinnosti k plnění ve splátkách, neboť vzhledem k výši dluhu by při splátkách
1.000,- Kč měsíčně byla věřiteli fakticky odňata možnost domoci se splnění
závazku, a tím by tudíž došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho vlastnického
práva, když takovou újmu nemohou odůvodnit majetkové poměry žalovaného 2) a ani
okolnost, že pohledávka je zajištěna více zajišťovacími instituty, jelikož je
právem věřitele domáhat se splnění závazku za použití všech zajišťovacích
prostředků či pouze některého z nich.
Odvolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovoláním ze dne 19. 1. 2006 napadl žalovaný 2) rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu, neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Své námitky podřadil dovolacímu důvodu uvedenému
v ust. § 241a odst. 2 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), poněvadž se domnívá, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
V odůvodnění svého dovolání žalovaný 2) zejména uvedl, že zásadní právní význam
dovoláním napadeného rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že výše pohledávky
byla zjištěna nedostatečným způsobem a že nebyla též prokázána výše úrokové
sazby z úvěru a úroku z prodlení. Dovolatel namítl, že žalobkyně nevyvrátila
jeho argumentaci zpochybňující výši žalobou uplatněného nároku a soud dovodil
výši pohledávky z tvrzeného uznání dluhu dlužníkem, které dle názoru dovolatele
nemá charakter uznání závazku ve smyslu § 323 obchodního zákoníku, a ze
zjištění v přezkumném jednání v konkursním řízení, kdy byla pohledávka zjištěna
v plné výši. Dovolatel trvá na námitce uplatněné již v odvolacím řízení, že z
provedených důkazů nelze dovodit úroky z prodlení, které byly žalobkyní
nárokovány. Dovolatel dále zastává názor, že do ukončení konkursního řízení na
hlavního dlužníka HBSK nelze považovat pohledávku za pravomocně soudem
přiznanou, pokud tato pohledávka žalobkyně byla zjištěna pouze v přezkumném
jednání konkursního řízení. Soud tedy dle názoru dovolatele měl provést důkaz
ohledně výše dluhu za ručitelem. Žalovaný 2) je přesvědčen, že soudem přiznaná
výše příslušenství požadovaná žalobkyní nemá oporu v provedeném dokazování.
Neprovedl-li soud dostatečným způsobem zjištění skutkového stavu, tj. skutečné
výše dluhu, je dle dovolatele řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel brojí rovněž proti postupu soudu, který
neprovedl dokazování k prokázání aktivní legitimace žalobkyně v souvislosti s
realizací článku III odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávky, dle které „mohlo
dojít k výměně pohledávky mezi Č. s., a. s. a KBP, SPÚ“. Dovolatel v dovolání
brojí rovněž proti nesprávnému posouzení smlouvy o postoupení pohledávky
odvolacím soudem, když tato smlouva označuje postupovanou pohledávku
vyplývající z blíže neurčené smlouvy ze dne 4. 11. 1998, jež je označena pouze
číslem 4503-1552356-798, z čehož není zřejmé, kdo tuto smlouvu uzavřel. Smlouvu
o postoupení pohledávky dovolatel považuje za neurčitou, protože odkazuje na
smlouvu ze dne 4. 11. 1996, jež není označena výše uvedeným číslem a není v ní
ani uvedeno, že jde o smlouvu úvěrovou.
Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel spatřuje zásadní právní význam dovoláním
napadeného rozhodnutí ve skutečnosti, že výše pohledávky byla zjištěna
nedostatečným způsobem, neboť nebyla prokázána výše úrokové sazby z úvěru a
úroků z prodlení. Je přesvědčen, že soudem přiznaná výše příslušenství
požadovaná žalobkyní nemá oporu v provedeném dokazování, neboť neprovedl-li
soud dostatečným způsobem zjištění skutkového stavu, tj. skutečné výše dluhu,
je dle dovolatele řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítl rovněž vadu řízení, které se odvolací soud
měl dopustit tím, že nebyl proveden dovolatelem navržený důkaz dotazem na Č.
s., a.s. a žalobkyni, zda došlo k realizaci článku III. odst. 2 smlouvy o
postoupení pohledávky.
Dovolatel zde ovšem přehlíží, že tyto námitky nemohou, jak výše uvedeno,
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší
soud České republiky k nim proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo
řízení skutečně postiženo, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v
případě, že dovolání je již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z tohoto obsahového vymezení dovolacích námitek (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je dále
zřejmé, že dovolatel též brojí proti skutkovým zjištěním učiněnými soudy obou
stupňů, tj. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal
svá skutková zjištění o výši pohledávky, úrokové sazbě a úroků z prodlení, za
něž se ručitel jako za závazky dlužníka vzniklé na základě úvěrové smlouvy ze
dne 4. 11. 1996 zaručil. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení
nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li
přípustnost dovolání teprve podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována,
nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení
přípustnosti dovolání rozhodná.
K námitce dovolatele, že soud nesprávně dovodil výši pohledávky z tvrzení
uvedeného v uznání dluhu, které dle názoru dovolatele nemá charakter uznání
závazku, pokládá dovolací soud za potřebné uvést, že odvolací soud z
odsouhlasení zůstatků ke dni 31. 12. 1999 a ke dni 31. 12. 2000 zjistil, že
dlužník HBSK výslovně co do důvodu a výše v písemné formě uznal svůj závazek
vůči Konsolidační bance Praha s. p. ú. uvedený ve smlouvě o postoupení
pohledávky č. 0000001249 ze dne 30. 11. 1999, a tento zjištěný skutkový stav
věci posoudil jako uznání závazku dle ust. § 323 obch. zák.. Ani tato námitka
dovolatele nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., neboť je zřejmé, že pro posouzení dané věci není rozhodné, zda
dlužník svůj závazek uznal či nikoliv, nýbrž to, zda ručitel splnil závazek
zaplatit určitý dlužníkův dluh. V dané věci i toto zjištění mj. vedlo odvolací
soud k závěru o výši závazku, za nějž se žalovaný zaručil.
Dovolatel v dovolání brojí rovněž proti nesprávnému posouzení smlouvy o
postoupení pohledávky odvolacím soudem, jež považuje za neurčitou, protože
odkazuje na smlouvu uzavřenou dne 4. 11. 1996 č. 4503-1552356-798, přičemž není
zřejmé, kdo tuto smlouvu uzavřel a že jde o smlouvu úvěrovou. Rovněž poukázal
na to, že úvěrová smlouva ze dne 4. 11. 1996 není označena tímto shora uvedeným
číslem. K tomu je třeba uvést, že ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 11. 1996 a z
dodatků č. 1 ze dne 18. 3. 1997 a č. 2 ze dne 16. 4. 1997 je zřejmé, že jde
úvěrovou smlouvu č. 004503-1552356-798, přičemž
dovolacímu soudu je z praxe známo, že peněžní ústavy označují čísla úvěrových
smluv dle čísla úvěrového účtu stejně tak, jak je tomu v posuzovaném případě. K
námitce neurčité specifikace závazku, dle kterého měl postupitel pohledávku za
dlužníkem, je třeba uvést, že z čl. I. je dostatečně specifikováno, že jde o
závazek vyplývající ze smlouvy ze dne 4. 11. 1996 č.
4503-1552356-798, uzavřené mezi postupitelem (Č. s., a. s.) a dlužníkem H. b.
s. k., a. s. Tyto námitky dovolatele nemohou taktéž založit přípustnost
dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť posouzení určitosti
smlouvy o postoupení pohledávky a smlouvy o úvěru provedené odvolacím soudem je
v souladu s hmotným právem.
Dovoláním žalovaný 2) napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou
usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve
věci samé.
V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je
dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu
soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o
nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného 2) není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné,
a dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu