32 Cdo 3062/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STYL 2000 spol. s r.o., se sídlem v Brně, Koliště 33, identifikační číslo osoby 00546534, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, proti žalované Residences MIDA s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem 48, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26137518, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palác Blaník, Václavské náměstí 802/56, o 329 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 192/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 4 Cmo 17/2009-129, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Miloše Procházky.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2008, č. j. 11 Cm 192/2006-94 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje výslovně žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nýbrž pouze odvolacímu soudu vytýká (a argumentačně rozvádí), že žalobní nárok žalobkyně na zaplacení smluvního úroku z prodlení za prodlení žalované s úhradou ceny díla posoudil v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou soudů. Námitka dovolatelky, že zápis o předání a převzetí díla ze dne 24.
ledna 2006 a zápis z jednání z téhož dne podepsala za žalobkyni osoba, která k tomu dle smlouvy o dílo nebyla oprávněna, nemohla zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Je tomu tak proto, že tuto výhradu žalovaná vznesla poprvé až na jednání před odvolacím soudem dne 11. listopadu 2009, jak se podává z protokolu o jednání před odvolacím soudem z téhož dne (č. l. 122 spisu). Tvrzení žalované, že tuto námitku uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, neosvědčuje ani obsah jejich podání a ani obsah protokolů o jednání před soudem prvního stupně.
Ve smyslu § 205a o. s. ř.
tudíž nemohl odvolací soud tuto námitku považovat za řádně uplatněný odvolací důvod, a proto ani v dovolacím řízení nemohl dospět Nejvyšší soud v řešení této otázky k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Spatřuje-li dovolatelka odklon odvolacího soudu od konstantní judikatury soudů v řešení otázky vzniku práva na zaplacení ceny díla (§ 548 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“) a otázky splnění povinnosti zhotovitele provést dílo (§ 554 odst. 1 obch. zák.), pak pomíjí, že úprava těchto otázek v cit. ustanoveních je dispozitivní (srov. § 263 obch. zák.), tedy aplikovatelná pouze tehdy, pokud si strany ve smlouvě nesjednají jinak (jak tomu bylo i v předmětné věci).
Vyšel-li proto odvolací soud při posouzení otázky prodlení objednatele (žalované) se zaplacením ceny díla ze smluvních ujednání, odchylujících se od zákonných dispozitivních právních norem, nelze ani v této problematice dospět k závěru, že by odvolací soud nerespektoval konstantní soudní judikaturu. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 11. října 2011
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu