32 Cdo 3095/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. O. T., zastoupeným JUDr. K. K., advokátem, proti žalované S. – g. z., a. s., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, o 1,483.006,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 102/94, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 51 Co 219/2006-473, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
opožděnost ve smyslu § 208 odst. 1 o. s. ř. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu napadl žalobce dovoláním. Uvedl v něm, že ho podává z důvodu, že řízení je postiženo vadami, majícími za následek nesprávné posouzení ve věci a dále že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam podle § 237 odst. 2 o. s. ř., neboť soud zastavil řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku pro nezaplacení soudního poplatku, ač tento poplatek ve skutečnosti byl zaplacen. Podle dovolatele nebylo Nejvyšším soudem České republiky ještě nikdy rozhodováno za situace, která vznikla v souvislosti s poplatkovou povinností, jako je tomu v posuzované věci.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvého stupně, jímž bylo postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli rozhodoval-li odvolací soud o odmítnutí odvolání, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti druhému výroku rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků, mající povahu usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž mohl přihlížet k případným vadám řízení, které mohly mít podle názoru dovolatele za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k nim přihlíží (z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce neměl s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu