Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský
soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 7 C 33/2011-151 (výrok I.), a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.). Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil své
rozhodnutí (kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na
vydání bezdůvodného obohacení) na dvou závěrech (důvodech): jednak na tom, že
žalovaná vstoupila do řízení na místo nizozemské společnosti Troostwijk
Veilingen B. V. do smlouvy ze dne 20. května 2010 uzavřené s právním
předchůdcem žalobkyně STROJE SVOBODA, s.r.o. podle čl. 1 smlouvy, a dále na
tom, že právo žalobkyně uplatněné žalobou nepožívá podle § 265 obchodního
zákoníku ochrany, neboť její právní předchůdkyně jednala v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku (uzavřela-li smlouvu se společností Troostwijk
Veilingen B. V. s vědomím, že dojde k založení dceřiné společnosti této
společnosti, na kterou bude po jejím vzniku smlouva automaticky převedena,
komunikovala se žalovanou jako smluvním partnerem, přijímala od ní plnění,
které nevracela, a poté, co byl účel smlouvy naplněn, kdy žalovaná řádně
splnila veškeré povinnosti ze smlouvy, se domáhala vydání bezdůvodného
obohacení, které fakticky představuje sjednanou odměnu žalované), přičemž oba
důvody nezávisle na sobě vedou k zamítnutí žaloby.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu v dovolání je zřejmé, že naplnění
druhého závěru odvolacího soudu (jednání žalobkyně v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku) dovolatelka nezpochybnila a právní otázku (včetně
odpovídajícího dovolacího důvodu) vymezila pouze způsobem, zda lze založit
právo toliko na základě zásad poctivého obchodního styku. Takto položená otázka
se však míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud (ani soud
prvního stupně) nikde netvrdil ani neuzavřel, že by jednání žalobkyně v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku mělo založit právo žalované, nýbrž pouze
z tohoto důvodu neposkytl žalobnímu nároku žalobkyně právní ochranu. Dovolání, jež není přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., Nejvyšší soud
neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že
spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady
vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení, a z jiného než důvodu vymezeného v dovolání
napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 větu
první o. s. ř. a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů
odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a
dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, usnesení Ústavního soudu ze dne
18. října 2007, sp. zn. II. ÚS 2531/07, uveřejněné na jeho webových stránkách a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
jehož právního závěru „spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek
nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek
není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci
samé.“ I když se tato rozhodnutí vztahovala k právní úpravě dovolání v
občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, uplatní se jejich
závěry i u právní úpravy ve znění účinném od 1.
ledna 2013). Z uvedeného vyplývá, že nebyl-li závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně
jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (který sám o sobě vede
k zamítnutí žaloby) dovolatelkou zpochybněn, pak případná nesprávnost řešení
první otázky (závěr odvolacího soudu o vstupu žalované do smlouvy) nemůže na
rozhodnutí odvolacího soudu ničeho změnit, a proto není ani tato otázka
způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.