32 Cdo 3167/2017-146
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně GRENKELEASING s.r.o., se sídlem v Praze 4, Lomnického
1705/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45807655, zastoupeného JUDr.
Michalem Bendou, advokátem se sídlem v Praze, Apolinářská 445/6, proti žalované
J. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, nám.
Svobody 829/17, o zaplacení 402 766 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 71/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 13 Co 337/2016-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 13 Co 337/2016-127,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2015, č. j. 13 C
71/2014-89, ve výroku II., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky, na niž jí měl vzniknout nárok na
základě leasingové smlouvy uzavřené se žalovanou dne 11. 12. 2008. V průběhu
řízení žalobkyně vzala žalobu co do částky 1 190 Kč zpět. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 13 C 71/2014-89, Obvodní soud pro Prahu 8
řízení co do částky 1 190 Kč zastavil (výrok I.), co do částky 360 225 Kč s
příslušenstvím žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a co do
částky 41 531 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl zrušen rozhodčí nález rozhodce
JUDr. Vladimíra Blahuta ze dne 10. 2. 2014, kterým bylo vyhověno rozhodčí
žalobě žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 402 766 Kč s
příslušenstvím, a co žalobkyně v souladu s § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.,
o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, navrhla pokračovat v řízení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dne 11. 12. 2008 uzavřely
žalobkyně jako leasingová pronajímatelka a společnost Reality Recom, s. r. o. (dále též jen „Reality Recom“) jako leasingová nájemkyně leasingovou smlouvu ve
smyslu § 489 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž
předmětem byla výpočetní technika, a to na dobu 48 měsíců. Podle této smlouvy
měla nájemkyně vždy k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí platit žalobkyni
leasingové splátky ve výši 24 015 Kč. Strany si dále dohodly, že pokud dojde k
zániku předmětné smlouvy z důvodu odstoupení leasingové pronajímatelky, vzniká
leasingové pronajímatelce nárok, aby jí leasingová nájemkyně uhradila částku ve
výši všech leasingových splátek, které by měly být uhrazeny od okamžiku
předčasného ukončení smlouvy do konce sjednané doby leasingu s tím, že tento
nárok leasingové pronajímatelky je splatný k okamžiku zániku smlouvy. Pro
případ prodlení leasingové nájemkyně s placením peněžitých pohledávek dle
smlouvy nebo jejích částí, si strany ujednaly, že leasingová pronajímatelka je
oprávněna požadovat úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den
prodlení. Veškeré písemnosti, které budou doručovány leasingové nájemkyni, se
podle ujednání smluvních stran považují za doručené „při uplatnění postupu dle
§ 46 a násl. občanského soudního řádu.“ Za závazky Reality Recom vzniklé z
předmětné leasingové smlouvy se žalovaná zaručila ručitelským prohlášením. Dne 5. 12. 2008 došlo k převzetí předmětu leasingu, Reality Recom však
nezaplatila ani jedinou leasingovou splátku. Žalobkyně dopisem ze dne 25. 2. 2009 od leasingové smlouvy odstoupila a současně vyzvala Reality Recom k
zaplacení částky 402 766 Kč (neuhrazeného nájemného a pojistného ke dni
ukončení smlouvy ve výši 24 015 Kč, pojistného ve výši 13 635 Kč, kupní ceny ve
výši 1 190 Kč, úroků z prodlení ve výši 1 321 Kč, poplatku za zpracování
smlouvy ve výši 2 380 Kč a zbývajících splátek v celkové výši 360 225 Kč). Dopis s odstoupením a výzvou k plnění odeslaný Reality Recom byl žalobkyni jako
odesílatelce dne 26. 2. 2009 poštou vrácen zpět s tím, že adresát se
odstěhoval.
Dopis s odstoupením a výzvou k plnění odeslaný žalobkyní přímo
žalované jako jednatelce Reality Recom žalovaná převzala dne 2. 3. 2009. Dopisem ze dne 18. 2. 2013, odeslaným dne 19. 2. 2013 na adresu žalované,
žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění jejího ručitelského závazku, k čemuž
však nedošlo, a žalobkyně podala rozhodčí žalobu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně s účinností ke dni 2. 3. 2009
platně odstoupila od leasingové smlouvy a vznikl jí nárok na zaplacení 15
leasingových splátek, které by měly být uhrazeny od tohoto data (počínaje
splátkou splatnou k 1. 4. 2009) do konce sjednané doby leasingu, tedy částky
360 225 Kč. Reality Recom přes výzvu k plnění uvedenou částku neuhradila a
neuhradila ji ani žalovaná jako ručitelka. Soud prvního stupně nepřisvědčil
námitce promlčení s tím, že promlčecí doba podle § 397 obch. zák. začala běžet
dne 2. 3. 2009, kdy bylo Reality Recom přímo k rukám žalované jako její
jednatelky doručeno odstoupení od smlouvy. Rozhodčí žaloba byla podána v
pondělí 4. 3. 2013, tedy včas. Argumentaci žalované, snažící se posunout
počátek běhu promlčecí doby k dřívějšímu datu než 2. 3. 2009 s poukazem na v
leasingové smlouvě ujednané doručování písemností, neshledal soud prvního
stupně důvodnou. Zásilka ze dne 25. 2. 2009 doručovaná Reality Recom nebyla
uložena, ale vrácena žalobkyni – lhůty pro uložení písemností stanovené v § 47
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v rozhodném znění podle
soudu prvního stupně tedy ani nezačaly běžet. Co do částky 41 351 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu zamítl,
neboť dospěl k závěru, že jiné závazky Reality Recom splatné již před
odstoupením od leasingové smlouvy (náklady související s pořízením předmětu
leasingu a s realizací leasingové smlouvy) nelze po žalované vzhledem ke znění
všeobecných leasingových podmínek, jež jsou součástí smlouvy, požadovat. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, jež směřovala
proti jeho vyhovujícímu výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
s jeho právními závěry. Nepřisvědčil námitkám žalované o neplatnosti leasingové
smlouvy a ručitelského prohlášení pro rozpor s § 37 odst. 1 občanského zákoníku
a pro nesouhlas manžela žalované s tím, že převzala ručitelský závazek, ani
její námitce o nepřiměřené výši sjednaných úroků z prodlení. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru i v
otázce promlčení žalobního nároku. K doručení odstoupení nedošlo dříve než 2. 3. 2009 a poslední den promlčecí doby podle § 397 obch. zák. připadl na den 4. 3. 2013, kdy byla rozhodci doručena rozhodčí žaloba, jejíž účinky podle § 402
obch. zák. zůstaly zachovány i poté, co byl rozhodčí nález dne 2. 12. 2014
zrušen, neboť dne 30. 12. 2014 došel soudu návrh na pokračování řízení – lhůta
podle § 16 odst. 2 zákona č.
216/1994 Sb. tedy byla zachována. I v případě
uložení zásilky by podle odvolacího soudu vzhledem k § 57 odst. 2 o. s. ř. došlo k doručení odstoupení dne 2. 3. 2009, neboť třetí den úložní lhůty podle
§ 47 o. s. ř. v rozhodném znění by při jejím počátku dne 26. 2. 2009 připadl na
neděli 1. 3. 2009. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje
dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky,
která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a sice otázky
„výkladu § 46 a násl. o. s. ř. ve znění účinném od 11. 12. 2008 do 2. 3. 2009.“
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odstoupení od leasingové
smlouvy zaslané na adresu dovolatelky jako jednatelky Reality Recom lze
považovat za doručené s účinky podle § 349 odst. 1 obch. zák. Namítá, že podle
§ 46 a násl. o. s. ř. ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy nebylo
přípustné, aby písemnost určená právnické osobě, byla v případě, že se ji
nepodařilo doručit na adresu sídla právnické osoby, doručena fyzické osobě
uvedené v § 21 o. s. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014). Vycházeje z argumentace uvedené v obsahu dovolání, shledal
Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení
otázky, zda předmětná leasingová smlouva zanikla v důsledku odstoupení tím, že
projev vůle o odstoupení žalobkyně byl doručen druhé straně, se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 349 odst. 1 části věty před středníkem obch. zák. odstoupením od
smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné
strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně.
Podle zjištění soudů nižších stupňů se žalobkyně a Reality Recom v leasingové
smlouvě ze dne 11. 12. 2008 dohodly, že veškeré písemnosti, které budou Reality
Recom doručovány, se považují za doručené „při uplatnění postupu dle § 46 a
násl. občanského soudního řádu.“
Podle § 47 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2009 (dále též
jen „rozhodné znění“) písemnost určenou právnické osobě soud předá doručujícímu
orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou do obchodního nebo jiného
veřejného rejstříku nebo na adresu, kde skutečně sídlí. Jestliže právnická
osoba o to požádá, soud předá písemnost k doručení na jinou adresu v České
republice, kterou mu sdělila; to neplatí, nemůže-li jí být písemnost v
označeném místě doručena způsobem předepsaným tímto zákonem [odstavec 1]. Za
právnickou osobu mohou doručovanou písemnost přijmout orgány a osoby uvedené v
§ 21, její zaměstnanci (členové), kteří tím byli pověřeni, nebo jiné fyzické
osoby, které k tomu právnická osoba zmocnila [odstavec 2]. Nebyl-li na adrese
uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn podle odstavce 2 za
právnickou osobu písemnost přijmout, doručující orgán písemnost uloží. Bez
předchozího pokusu o doručení písemnosti na adresu uvedenou v odstavci 1 lze
písemnost uložit, jestliže o to právnická osoba předem písemně požádá
doručující orgán a jestliže podpis na žádosti byl úředně ověřen [odstavec 3].
Byla-li písemnost doručována na adrese sídla zapsané v obchodním nebo jiném
veřejném rejstříku, je uložení písemnosti, kterou si právnická osoba nevyzvedla
do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou,
do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže právnická osoba soudu prokáže, že v
den, kdy nebyl zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn podle odstavce 2 za ni
písemnost přijmout, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být
doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení, ve skutečnosti
sídlila jinde a že bez zbytečného odkladu požádala o změnu zápisu jejího sídla
v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku [odstavec 4]. Byla-li písemnost
doručována na adresu skutečného sídla, je uložení písemnosti, kterou si
právnická osoba nevyzvedla do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být
doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže právnická
osoba soudu prokáže, že v den, kdy nebyl zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn
podle odstavce 2 za ni písemnost přijmout, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o
písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od
uložení, ve skutečnosti sídlila jinde [odstavec 5]. Ustanovení odstavců 4 a 5
platí obdobně, byla-li písemnost na žádost právnické osoby uložena bez
předchozího pokusu o doručení na adresu uvedenou v odstavci 1 [odstavec 6].
V usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2524/2004, v němž se Nejvyšší
soud zabýval výkladem § 47 odst. 4 o. s. ř ve znění účinném od 1. 1. 2001 do
31. 12. 2004, rovněž vysvětlil, že novelou občanského soudního řádu provedenou
zákonem č. 555/2004 Sb. právní úprava doručování účinná od 1. 1. 2005 pro
„zjevnou nepraktičnost“ opustila možnost, aby v případě, že se právnická osoba
v místě doručování nezdržuje a jiná její adresa není soudu známa, byla
písemnost určená této právnické osobě doručena fyzické osobě, o níž je soudu
podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za ni před soudem jednat. Stejný
názor zastává rovněž odborná literatura, podle níž „doručení písemnosti pro
právnickou osobu provedené tím, že by písemnost byla doručena přímo fyzické
osobě uvedené v § 21, je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2005
nepřípustné“ (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád.
7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2006, s. 214.).
Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud pochybil, ztotožnil-li se se soudem
prvního stupně, jenž bez jakékoli argumentace či výkladu § 46 a násl. o. s. ř.
v rozhodném znění uzavřel, že „jediné platné doručení oznámení o odstoupení
proběhlo doručením dne 2. 3. 2009 na adresu žalované“ (str. 5 rozsudku soudu
prvního stupně) a že tohoto dne bylo Reality Recom řádně doručeno odstoupení od
leasingové smlouvy s účinky podle § 349 odst. 1 obch. zák. Za situace, kdy
dopis žalobkyně s odstoupením odeslaný dne 25. 2. 2009 na adresu Reality Recom
byl žalobkyni jako odesílatelce dne 26. 2. 2009 poštou vrácen zpět s tím, že
adresát se odstěhoval, a nikoli uložen, nemůže obstát ani závěr odvolacího
soudu, že podle § 47 o. s. ř. v rozhodném znění by třetí den úložní lhůty
počítáno od 26. 2. 2009 připadl na neděli 1. 3. 2009 a k doručení odstoupení by
tedy podle § 57 odst. 2 o. s. ř. v rozhodném znění došlo rovněž dne 2. 3. 2009.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu vyhovujícího
výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení i je a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud
nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl zrušen, se tento
návrh stal bezpředmětným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. 12. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu