32 Cdo 3199/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce O. Ž., a. s., proti žalovanému Ing. F. B., zastoupenému Mgr. K. N., advokátem, o zaplacení 170.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 1133/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2008, č. j. 16 Co 45/2006-208, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem (v pořadí druhým, když první zamítavý rozsudek ze dne 25. července 2001, č. j. 8 C 1133/98-76, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. května 2003, č. j. 54 Co 158/2002-99, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) ze dne 19. září 2005, č. j. 8 C 1133/98-188, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 170.800,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1997 do zaplacení (výrok I.) a dále uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení (výrok II.).
Vymáhaný nárok žalobce soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok z bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 an. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Žalovaný nárok žalobce nepopíral, uplatnil však v rámci procesní obrany podle § 98 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) započtení svého protinároku na náhradu škody.
Protinárok žalovaného posoudil soud prvního stupně podle § 373 an. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) z titulu odpovědnosti za škodu způsobené tvrzeným neoprávněným odstoupením od smlouvy o dílo, uzavřené dne 30. 8. 1996 mezi žalovaným jako zhotovitelem dodávky a montáže protipožárních uzávěrů na stavbě M-P. v B. a žalobcem jako objednatelem. Soud měl za prokázáno, že žalovaný nepředal spolu s předmětem díla předepsané a smluvené atesty požární odolnosti a tím byl založen důvod pro žalobce k oprávněnému odstoupení od smlouvy podle článku V. odst. 13 smlouvy o dílo a ust. § 344 a § 345 obch. zák.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný neprokázal v řízení protiprávní úkon jako předpoklad odpovědnosti za škody spočívající v tom, že odstoupení bylo neoprávněné; odstoupení žalobce bylo z důvodu nedodání atestů oprávněné. Žalovaný pak svůj nárok na náhradu škody neprokázal ani co do tvrzené výše 800.000,- Kč, sestávající z vynaložených nákladů, z ušlého zisku a též z tvrzené nemajetkové újmy, spočívající v poškození dobrého jména žalovaného jako soutěžitele v daném oboru.
Soud prvního stupně uzavřel, že protipohledávka žalovaného na náhradu škody nebyla způsobilá k započtení a započtení proto nebylo provedeno v souladu s ustanoveními § 580 an. obč. zák. a § 358 an. obch. zák.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud provedl důkaz přípisem ze dne 2. 10. 1996 – odstoupením od smlouvy uzavřené dne 30. 8. 1996 a dovodil, že důvod uváděný žalobcem, že žalovaný ani firma, která je dodavatelem žalovaného pro předmětnou stavbu, není uvedena ve směrnici ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, nemůže vést k závěru, že ujištění ze strany zhotovitele (tj. že dílo je v souladu s právními, bezpečnostními, hygienickými a technologickými předpisy a normami platnými na území ČR), jsou nepravdivá.
Odvolací soud proto konstatoval, že žalobce od smlouvy odstoupil neoprávněně, jelikož uváděný důvod odstoupení nebyl formulován ve smlouvě a ani jej neuvádí zákon. Žalobce tudíž odstoupil od smlouvy neplatně, neboť žalovaný žádnou povinnost neporušil.
Pokud jde o nárok (protipohledávku) žalovaného na náhradu škody, odvolací soud uvedl, že žalovaný nejprve hovořil o škodě ve výši 800.000,- Kč, která vychází ze skutečných nákladů (č. l. 15), stejnou výši škody uvádí i v tzv. započtení pohledávky z 2. 2. 2000 (č. l. 30), ale na č. l. 63 spisu žalovaný tvrdí, že částka 800.000,- Kč představuje jednak škodu skutečnou spočívající ve vynaložených nákladech, jednak ušlý zisk i škodu nahrazující nemajetkovou újmu. U jednání soudu prvního stupně dne 18. 7. 2001 zástupce žalovaného prezentoval, že částka 800.000,- Kč představuje ušlý zisk a nemajetkovou újmu žalovaného, vzniklou v souvislosti s odstoupením žalobce od smlouvy. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení uložil soudu prvního stupně, aby žalovaného poučil ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti „sdělit skutkovou verzi… škody na straně žalovaného“ a žalovaný byl k doplnění skutkových tvrzení a k doložení důkazů také řádně písemně vyzván. Žalovaný jen sdělil (č. l. 119 spisu), že nakupoval zboží od svého dodavatele se slevou 8,7 % oproti dodávce žalobci (práce se zabudováním požárních dveří realizoval již žalobce na vlastní náklady) a 8,7 % z očekávané částky plnění na zámečnické konstrukce v předpokládané výši 10.097.333,- Kč pak činí částku 813.226,- Kč. K těmto tvrzením žádné důkazy nabídnuty nebyly a nemohly být proto ani provedeny.
Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný tvrzenou výši škody přes poučení soudu neprokázal a jeho pohledávka tak nemohla být započtena.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž jako důvod uvádí nesprávné posouzení věci. Dovolatel má za to, že žalobce odstoupil od smlouvy o dílo neoprávněně a způsobil mu tím škodu. Žalovaný do té doby řádně plnil a žalobce mu za dodaný materiál a práce řádně zaplatil. Do dnešního dne jsou protipožární uzávěry a dveře v M-Paláci zabudovány a používány.
Dovolatel zdůrazňuje, že se žalobcem o náhradě vzniklé škody několikrát jednal a žalobce svůj závazek k náhradě škody dne 4. 12. 1996 částečně ve výši 290.000,- Kč písemně uznal. V tomto rozsahu se náhrada škody stala splatnou a žalobce byl povinen ji uhradit. Uznání závazku splňuje požadavky § 323 odst. 1 obch. zák. a tudíž i § 358 obch. zák. Poněvadž žalobce škodu neuhradil, provedl žalovaný dne 7. 9. 1998 zápočet nároku na náhradu škody na částku 170.800,- Kč, vymáhanou žalobcem. Započtení provedl žalovaný – když žalobce nereagoval – ještě jednou dopisem z 2. 2. 2000.
Dovolatel je toho názoru, že dohoda o paušální částce k náhradě škody nevyžaduje přesnou identifikaci jednotlivých položek, když na celkové výši náhrady škody se strany dohodly.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě, konstatoval, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (jímž původně žalobu zamítl), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolatel výslovně uplatnil důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Rozhodnou právní otázkou, jejíž nesprávné právní posouzení dovolatel namítá, je v daném případě otázka, zda žalobce tvrzený nárok žalovaného na náhradu škody v konkrétní výši uznal ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., popř. zda tento nárok na náhradu škody žalovaný v řízení prokázal.
Žalovaným tvrzené uznání závazku žalobcem ze dne 4. 12. 1996 nemá náležitosti uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., je to pouze přípis obchodního ředitele žalobce, adresovaný žalovanému, který v reakci na odstoupení od smlouvy ze dne 30. 8. 1996 „nabízí náhradu ve výši 290.000,- Kč“. Tento přípis nejen není jednostranným právním úkonem žalobce, směřujícím k uznání závazku, ale není samozřejmě ani žalovaným tvrzenou dohodou o náhradě škody, z níž by bylo možno vyvodit splatný závazek. Ani tzv. „zápis z jednání“ ze dne 7. 9. 1998 není právně relevantním úkonem, zakládajícím započtení, když text na hlavičkovém papíru žalovaného, že „považuje částku 170.800,- Kč jako částečné vyrovnání dohodnuté Mgr. K. již v roce 1997“ a poznámka dole „Převzal 7. 9. 98 a nečitelný podpis“, nemá povahu dohody nebo jiného relevantního úkonu s právními následky.
Závěr odvolacího soudu, učiněný na základě výsledků dokazování v řízení, že žalovaný neprokázal tvrzenou výši škody přes poučení, kterého se mu dostalo, je proto správný. Z toho vyplývá, že neprokázaný nárok na náhradu škody nemohl být na pohledávku žalobce, vymáhanou v tomto řízení, započten.
Právnímu posouzení odvolacího soudu tudíž nelze vytknout pochybení, dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn a Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.s 1 věta první o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu