32 Cdo 3278/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce J. Z., proti žalované E. B. spol. s r.o., zast. JUDr. J. G., advokátkou
o 621.998,34 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 756/94, o
dovolání České republiky, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č.
j. 7 Cmo 240/2007-220, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 7 Cmo
240/2007-220, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2007, č. j. 9
Cm 756/94-206, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 24. dubna
2008, č. j. 7 Cmo 240/2007-220, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. června 2007, č. j. 9 Cm 756/94-206, jímž
tento soud rozhodl tak, že v řízení bude místo stávajícího žalobce pokračovat s
českým státem, zastoupeným Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových,
územním pracovištěm H. K., odborem odloučeného pracoviště v T.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal odvoláním
napadené usnesení soudu prvního stupně dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. Dále uvedl,
že se žalobce J. Z. žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 1. 4. 1994,
domáhal po žalované zaplacení částky 621.998,34 Kč. Z úmrtního listu
vystaveného matrikou Městského úřadu D. K. n. L., bylo zjištěno, že žalobce J.
Z. zemřel. Soudní komisař JUDr. K. P. dne 21. 3. 2006 sdělil, že všichni
zákonní dědicové po zemřelém J. Z. dědictví odmítli, a proto jako odúmrť
připadlo státu. V podání ze dne 3. 4. 2007 soudní komisař soudu prvního stupně
sdělil, že právním nástupcem zůstavitele se stala Česká republika - Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových a protože věřitelé neakceptovali
nabídku na převzetí aktiv dědictví na úhradu jejich pohledávek, navrhl tento
subjekt likvidaci dědictví, přičemž o tomto jeho procesním návrhu nebylo dosud
rozhodnuto. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v
posuzovaném případě byly splněny podmínky uvedené v ust. § 107 odst. 1 a 2
o.s.ř., neboť žalovaný dne 19. 7. 2002 zemřel, dědicové ze zákona dědictví
platně odmítli, a proto se procesním nástupcem žalobce stala Česká republika,
na čemž nic nemění ani skutečnost, že do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v
této dědické věci, vedené Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 18 D 911/2002,
vydáno rozhodnutí, jímž by se potvrdilo, že dědictví připadlo státu, jelikož
toto rozhodnutí má toliko deklaratorní povahu, když dle ust. § 462 občan. zák.
dědictví připadá státu již v okamžiku smrti zůstavitele.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 21. 7. 2008 napadla Česká republika, zast. Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, shora uvedené usnesení odvolacího
soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 os.ř. Své námitky dovolatelka podřadila
dovolacímu důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť je
přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
V odůvodnění svého dovolání dovolatelka zejména uvedla, že otázku zásadního
právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ust.
§ 237 odst. 3 o.s.ř. spatřuje v nesprávném postupu soudů obou stupňů, jež
rozhodly o procesním nástupci po zemřelém žalobci J. Z., ačkoli dědické řízení
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 18 D 911/2002 nebylo doposud
ukončeno a dovolatelka navrhla likvidaci dědictví. Není proto zřejmé, že
dovolatelka převezme pohledávku z neurčeného závazkového vztahu, jež je
předmětem řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 Cm 756/94.
Dovolatelka namítla nedostatek své pasivní legitimace, neboť procesním
nástupcem může být jen ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo
povinnost, o něž v řízení jde. Procesní nástupnictví je odvozeno od
nástupnictví hmotněprávního, a proto za situace, kdy není postaveno najisto,
zda dědictví po zemřelém žalobci připadne státu z titulu odúmrti dle ust. § 462
občan. zák., nebylo možné rozhodnout o tom, že procesním nástupcem zemřelého
žalobce je Česká republika. Dovolatelka brojí rovněž proti postupu soudů obou
stupňů, jež se nevypořádaly s touto její argumentací, přičemž odkázala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dle §
243b odst. 3 o.s.ř. zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání, jak vyplývá z předkládací zprávy soudu prvního stupně a
obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, má stanovené náležitosti a za
dovolatelku ve smyslu ust. § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná osoba uvedená v
ust. § 21a o.s.ř.
Dovolatelka se mýlí, pokud přípustnost svého dovolání dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť v souzené
věci bylo odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo
rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, a proto lze přípustnost
dovolání podřadit pod ust. § 239 odst. odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud přezkoumal usnesení odvolacího
soudu dle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., či jinými vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady ze spisu
nevyplývají a ani dovolatelka netvrdila, že by řízení bylo těmito vadami
postiženo.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatelka v dovolání namítla, že za situace, kdy dědické řízení vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 18 D 911/2002 nebylo doposud pravomocně
ukončeno, dovolatelka navrhla likvidaci dědictví a není postaveno najisto, zda
dědictví po zemřelém žalobci připadne státu z titulu odúmrti dle ust. § 462
občan. zák., soudy obou stupňů nemohly rozhodovat o tom, že procesním nástupcem
po zemřelém žalobci J. Z. je Česká republika.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že se žalobce J. Z.
v žalobě ze dne 31. 3. 1994, doručené soudu prvního stupně dne 1. 4. 1994,
domáhal po žalované zaplacení částky 621.998,34 Kč. Z úmrtního listu vedeného v
knize úmrtí matričního úřadu D. K. n.L., okres T., ve svazku 1, roč. 2002,
listu 3, poř. č. 2, bylo zjištěno, že žalobce J. Z. v průběhu řízení zemřel.
Usnesením ze dne 28. 5. 2004, č. j. 9 Cm 756/94-147, soud prvního stupně řízení
dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušil s odůvodněním, že Okresní soud
v Trutnově doposud nerozhodl v dědické věci vedené pod sp. zn. „18 D
910/2002“ (správně 18 D 911/2002). Soudní komisař pověřený soudem dle § 175zd
o.s.ř. - JUDr. K. P. dne 19. 7. 2002 soudu prvního stupně sdělil, že všichni
zákonní dědicové po zemřelém J. Z. dědictví odmítli. Přípisem ze dne 25. 3.
2004 soudní komisař JUDr. K. P., soudu prvního stupně sdělil, že účastníky
dědického řízení po zemřelém J. Z., jsou M. Z., A. Z., a K. Z. Přípisem ze dne
15. 11. 2005 soudní komisař JUDr. K. P. soudu prvního stupně sdělil, že
opatrovnický soud schválil právní úkon – odmítnutí dědictví za poz. nezl. K. Z.
Jelikož i další dvě zletilé dcery dědictví odmítly, bylo jednáno s poz. bratrem
zůstavitele J. Z. Přípisem ze dne 21. 3. 2006 soudní komisař JUDr. K. P. soudu
prvního stupně sdělil, že všichni zbývající zákonní dědicové, tj. dvě poz.
neteře a poz. synovec dědictví po zůstaviteli odmítli, a dědictví tak jako
odúmrť připadá státu – České republice, přičemž dle jeho názoru lze ve sporu
vedeném u soudu prvního stupně pokračovat s právním nástupcem zůstavitele, tj.
Českou republikou, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Přípisem ze dne 3. 4. 2007 soudní komisař JUDr. K.P. soudu prvního stupně
sdělil, že právním nástupcem zůstavitele je Česká republika, zast. Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových. Protože věřitelé neakceptovali nabídku
na převzetí aktiv dědictví na úhradu jejich pohledávek, Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových přípisem ze dne 26. 1. 2007 navrhl likvidaci
dědictví, poněvadž nedošlo k dohodě dle § 175p o.s.ř. a nebyly splněny podmínky
uvedené v ust. § 175t o.s.ř. ve spojení s ust. § 472 občan. zák.
Dle ust. § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li
možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v
řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Dle ust. § 107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení
fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním
nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří
podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení
jde.
Dle ust. § 107 odst. 4 o.s.ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního
účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do
řízení.
Dle ust. § 107 odst. 5 o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat,
soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před
pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení,
zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení
pokračovalo, řízení též zastaví, zemře-li partner před pravomocným skončením
řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství; bylo-li již o věci
rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.
V projednávané věci z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že žalobce nezanechal
závěť a že všichni, kteří by mohli být jeho dědici ze zákona, dědictví odmítli.
Z toho je zřejmé, že žalobcovým procesním nástupcem nemohou být jeho dědici.
Rozhodnutí soudů obou stupňů stojí na závěru, že vzhledem k odmítnutí dědictví
všemi ze zákona v úvahu přicházejícími dědici, je procesním nástupcem žalobce
Česká republika, jíž dle § 462 občan. zák. připadne dědictví, jehož nenabude
žádný dědic jako tzv. odúmrť.
Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 obč. zák.); také ve
vztahu k dědictví připadnuvšímu státu platí, že se nabývá smrtí zůstavitele (§
460 obč. zák.).
Ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici
jsou nezpůsobilí dědit, že zůstavitelovi dědici dědictví platně odmítnou nebo
že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, však nelze
dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí
dědictví státu.
Dovolatelka správně upozorňuje, že soud může nařídit likvidaci dědictví, je-li
dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout
podle ustanovení § 462 obč. zák., jestliže není možné uhradit peněžitý dluh
zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na
úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. V
případě likvidace žalobcova dědictví by se stal vlastníkem předmětných
nemovitostí ten, kdo by je nabyl při zpeněžování žalobcova majetku, popřípadě
stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§ 175u o. s. ř.); možnost \"dalšího\"
zpeněžení nemovitostí správcem konkursní podstaty by tím samozřejmě zůstala
nedotčena.
Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalobci
neumožňoval, aby v ní bylo možné ihned pokračovat. Řízení mělo být přerušeno až
do právní moci usnesení o dědictví, kterým by bylo pravomocně skončeno řízení o
dědictví.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud
je proto zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Protože
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto dle § 243d odst. 1 o.s.ř. v
novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu