U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a
soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce
T. P., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze,
Vodičkova 736/17, proti žalovaným 1) L. S., a 2) M. S., oběma zastoupeným JUDr.
Janem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o zaplacení 1 470
127 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C
90/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.
června 2012, č. j. 29 Co 267/2012-559, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným k ruce nedílné a společné na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27 893 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Jana Holuba.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v
Praze potvrdil (v pořadí čtvrtý ve věci) zamítavý rozsudek Okresního soudu v
Rakovníku ze dne 31. ledna 2012, č. j. 3 C 90/2006-517 (první odstavec výroku)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku), není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první,
přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci oproti
očekávání dovolatele naplněny (soud prvního stupně sice ve svém posledním
rozsudku rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, nikoli však proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který ve zrušovacím usnesení ze dne
19. prosince 2011, č. j. 29 Co 571/2010-496, vytkl soudu prvního stupně, že se
nezabýval konečnou fakturou, že nevyhodnotil znalecký posudek Ing. K. H. a
výpovědi svědků a že jeho závěr o neexistenci vad a nedodělků je
nepřezkoumatelný, aniž soud prvního stupně zavázal právním názorem na souzenou
věc) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení
(tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž
řešení zpochybnil. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl
Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí,
přičemž takovou otázku nelze dovodit ani z jednotlivých námitek dovolatele. Směřuje-li dovolatel své výhrady proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu,
patrně přehlédl, že v případě přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost
dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních
aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v
nalézacím řízení soudy nižších stupňů.
Případná neúplnost nebo nesprávnost
skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své
rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších
předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však
dovolatel nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k
dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Tvrdí-li dovolatel, že měl právo na úhradu dílčích faktur bez ohledu na
provedení díla, přehlédl, že předmětem žalobního nároku učinil nedoplatek ceny
díla dle konečné faktury, nikoli jednotlivé nároky vyplývající z dílčích faktur. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že
dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro
nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen
nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které
sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem
pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby
mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 22 752 Kč podle § 1 odst.
2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při
připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4 841 Kč podle § 137
odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu