32 Cdo 3367/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse
v právní věci žalobců a) A. P. K., spol. s r.o., a b) M. Z., obou zastoupených
JUDr. P. T., advokátem, proti žalovaným 1) M. M. s. r. o., 2) Mgr. M. M.-K., a
3) Č. M. s. r. o., všech zastoupených Mgr. M. V., advokátem na ochranu proti
jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm
188/2004, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
13. března 2007, č.j. 3 Cmo 384/2006-119, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.150,- Kč, k rukám jejich právního
zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2006, č. j. 41 Cm 188/2004-73,
ve výroku I. zastavil řízení v části žaloby týkající se povinnosti žalované 1)
zdržet se ve svých prezentačních materiálech k jí organizované soutěži krásy
použití kombinací různých odstínů modré barvy a tvrzení, že projekt Č. M.
nabízí spojení s prestižním projektem se stabilně vysokou sledovaností a zájmem
médií a veřejnosti. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem,
aby žalovaná č. 1) byla uznána povinnou zdržet se při označování jí
organizované soutěže krásy spojení „Č. M.“. Dále soud zamítl žalobu s návrhem,
aby žalovaná č. 2) byla uznána povinnou zdržet se při prezentaci soutěže krásy
organizovanou žalovanou č. 1) označování této soutěže krásy slovním spojením
„Č. M.“ (výrok III.). Ve výroku IV. soud zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná
3) byla uznána povinnou změnit svoji obchodní firmu tak, aby kmen obchodní
firmy neobsahoval spojení „Č. M.“ a podat návrh na povolení zápisu výmazu své
stávající obchodní firmy do obchodního rejstříku a dále aby byla uznána povinou
vzít zpět přihlášku č. 358740 slovní ochranné známky „Č. M.“. Ve výroku V.
rozhodl soud o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně a) od roku 1995 organizuje
a propaguje soutěž krásy s celorepublikovou působností pod názvem „M. České
republiky“, jejím prezidentem je žalobce b), žalobkyně a) je zároveň vlastníkem
kombinované ochranné známky ve znění „M. České republiky“ zapsané od 25. ledna
1996. Soud dále zjistil, že první žalovaná od roku 2004 organizuje a propaguje
soutěž krásy s celostátní působností pod názvem „Č. M.“, jejíž ředitelkou je
druhá žalovaná, a že třetí žalovaná podala u Úřadu průmyslového vlastnictví
přihlášku slovní a kombinované ochranné známky „Č. M.“. Ohledně druhé žalované
soud dospěl k závěru, že tato není v soutěžním vztahu s žalobci, neshledal tedy
její pasivní věcnou legitimaci ani pro nároky z titulu ochrany proti nekalé
soutěži, ani z titulu ochrany proti neoprávněnému zásahu do práv k ochranné
známce. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou 1), které jsou v přímém
soutěžním vztahu, neshledal soud za splněné znaky skutkové podstaty nekalé
soutěže dle ust. § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen: „obch. zák.“),
pokud jde o prezentaci a organizaci soutěží krásy, a tedy ani některé ze
speciálních skutkových podstat podle ust. § 45 až 52 obch. zák. Důvodným soud
prvního stupně neshledal ani nárok žalobců na ochranu práva majitele ochranné
známky, neboť logo první žalované se od kombinované ochranné známky žalobkyně
a) odlišuje natolik, že prezentací a propagací soutěže Č. M. nemohlo ze strany
první žalované dojít k neoprávněnému zásahu do práv žalobkyně a). Třetí
žalovaná pak podle soudu prvního stupně není přímým soutěžitelem žalobců, na
pořádání soutěže krásy se nepodílí a pokud jde o její firmu, ta není
zaměnitelná s označením soutěže žalobkyně a), ani s její ochrannou známkou.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba pro žádný z uplatněných nároků
není důvodná, proto ji zamítl.
Odvolací soud k odvolání žalobců v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (první část výroku I.
rozsudku odvolacího soudu). V druhé části výroku I. a ve výroku II. rozhodl
odvolací soud o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu
prvního stupně vedoucími k zamítnutí žaloby. Odvolací soud konstatoval, že
žalobce b) a žalovanou 2) nelze považovat za samostatné soutěžitele, obě osoby
podle soudu vystupovaly buď jménem žalobkyně a) nebo žalovaných 1) a 3).
Odvolací soud považoval za rozhodující posouzení, zda v jednání žalované 1)
vůči žalobkyni a) při užívání označení „Č. M.“ pro organizování, pořádání a
prezentaci soutěže krásy, a v jednání třetí žalované, která uvedené označení
zvolila za svou firmu, lze spatřovat nekalou soutěž či zásah do práva žalobkyně
a) k její kombinované ochranné známce. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně usoudil, že žalobkyně a) a žalovaná 1) jsou v přímém soutěžním vztahu a
jsou přímými konkurenty na stejném segmentu trhu, však dovodil, že jednání
první žalované spočívající v užívání označení „Č. M.“ pro jí organizovanou
soutěž krásy, nesplňuje dva základní předpoklady podle ust. § 44 odst. 1 obch.
zák., a to rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo spotřebitelům, což také vylučuje aplikaci některé ze
speciálních skutkových podstat nekalé soutěže podle ust. § 45 až 52 obch. zák.
Podle odvolacího soudu jde v daném případě o označení do takové míry obecné, že
nemůže získat příznačnost samo o sobě, ani v různých modifikacích. Stejně slabý
a nedistinktivní význam má podle soudu i označení soutěže „Č. M.“, neboť i toto
je tvořeno výrazy zcela obecnými bez jakékoliv příznačnosti, které se vztahují
jen k účelu soutěže a (zhruba) územnímu vymezení. Odvolací soud tedy shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že jednání žalovaných 1) a 3), není nekalou
soutěží. Pokud se žalobkyně a) domáhala ochrany z titulu práv vlastníka
kombinované ochranné známky ve znění „M. České republiky“, pak slovní označení
„Č. M.“ zásahem do práv k této ochranné známce podle odvolacího soudu není,
neboť kombinovanou ochrannou známku je třeba posuzovat jako jeden celek, tedy
jako spojení prvků slovních a grafických a z tohoto pohledu je třeba posuzovat
i zaměnitelnost nějakého označení s takovou známkou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) včasné dovolání, které
co do přípustnosti opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelé otázku zásadního právního významu spatřují v tom, zda název podniku,
výrobku nebo služby, jakož i označení firmy, složený ze dvou nebo více slov,
která sama o sobě jsou obecná a nemají rozlišovací schopnost, za současného
dlouhodobého užívání v hospodářské soutěži, může nabýt rozlišovací schopnost a
stát se způsobilým předmětem ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání. Dovolatelé
mají za to, že nekalost jednání žalovaných spočívá v použití v podstatě
stejného označení jako žalobci k pořádání zcela stejné soutěže, a takové
jednání je podle žalobců v rozporu s dobrými mravy soutěže. Žalovaná 3) toto
označení navíc použila jako svou firmu. Dovolatelé namítají, že zaměnitelnost
názvů tématicky shodných soutěží žalobců a žalovaných způsobuje žalobcům
nebezpečí újmy spočívající zejména ve snížení reklamní a marketingové hodnoty
jejich podniku, pro který získali na území České republiky věhlas a proslulost.
Žalobci dále namítají, že žalovaná 3) podniká v témže oboru jako žalobkyně a),
a že k zavedeným výkonům žalobkyně a) působí firma žalované 3) klamavě.
Dovolatelé navrhují zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované 1), 2) a 3) ve vyjádření uvádějí, že rozhodnutí soudů obou stupňů
považují za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
dovolání lze podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud je
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dána přípustnost dovolání pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž dovolání směřuje proti potvrzujícímu
rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž potvrzené rozhodnutí bylo prvním rozsudkem
soudu prvního stupně ve věci, a tohoto ustanovení se také dovolatelé
dovolávají. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v
rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Vzhledem ke skutečnosti, že právní otázka, zda název podniku, výrobku nebo
služby, jakož i obchodní firma, složená ze dvou nebo více slov, která sama o
sobě jsou obecná a nemají rozlišovací schopnost, může za současného
dlouhodobého užívání v hospodářské soutěži nabýt rozlišovací schopnost a stát
se způsobilým předmětem ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, jejíž řešení
bylo dovoláním napadeno, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena,
shledal ji dovolací soud zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud tedy dovodil, že dovolání je přípustné.
Dovolání však není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy
případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelé brojí svými námitkami proti závěru odvolacího soudu, že označení do
takové míry obecné (M. České republiky), obsahující výraz, který se obecně vžil
jako označení pro vítězku soutěží podle nejrůznějších kritérií (miss) a
označení státu (Česká republika), nemůže získat příznačnost samo o sobě, ani v
různých modifikacích. Na podporu své argumentace proti uvedenému závěru
odvolacího soudu dovolatelé odkazují mimo jiné na odbornou literaturu (srov.
Obchodní zákoník, komentář, C.H.Beck, Štenglová a kol., 11. vydání, 2006), kde
je zastáván názor, že „pokud jde o označení, které je svým významem předmětem
obecného užívání, zpravidla nebude předmětem ochrany; může se jím však stát,
jestliže se jako příznačné pro určitý podnik prosadilo, např. dlouhodobým
užíváním. To platí např. pro různé symboly označující provozovny téhož podniku,
které nejsou sice chráněny jako ochranné známky, ale veřejnost s nimi spojuje
určitý podnik, popřípadě jeho výrobky či služby.“ Takovéto pojetí je zastáváno
tehdy, jde-li o jednání v hospodářské soutěži, které je způsobilé vyvolat
nebezpečí záměny ve smyslu § 47 písm. b) obch. zák. užitím zvláštních označení
podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, obchodních materiálů
podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za
příznačné (např. i označení obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků).
Z uvedeného vyplývá, že nelze vyloučit, aby v hospodářské soutěži některé ze
zvláštních označení podniku nebo výrobků, obchodních materiálů apod., které
platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné, mohlo získat ochranu proti
nekalosoutěžnímu jednání i tehdy, pokud jde o označení, které je svým významem
předmětem obecného užívání. V právní literatuře (srov. kupř. komentář C.H.Beck,
Právo proti nekalé soutěži, I. Munková, 3. vydání 2008, str. 75) je obdobně
zastáván názor, že druhové či generické označení postrádá zpravidla právní
ochranu, není však vyloučeno, aby se takové zcela obecné označení stalo pro
určitý podnik natolik příznačné, že je s ním v zákaznických kruzích zcela
nepochybně spojováno. Na projednávaný případ však uvedený závěr aplikovat
nelze, a to zejména proto, že samotné obecné označení „miss“ (ani ve spojení s
označením státu) není zvláštním označením podniku či úpravy výrobků, výkonů
anebo obchodních materiálů podniku ve smyslu ustanovení § 47 písm. b) obch.
zák., nýbrž je obecně (nejen v České republice, ale i celosvětově) chápaným
označením pro vítězku soutěží krásy, případně označením soutěže krásy jako
takové. V tomto směru lze přisvědčit i názoru žalovaných, že druhotnou
rozlišovací způsobilost ve vztahu k původnímu jazykovému významu (a to i v
České republice), získal výraz „miss“ nikoliv díky soutěži žalobců, ale zejména
díky mezinárodním soutěžím královny krásy. V projednávaném případě tedy nelze
dospět k závěru, že by odvolací soud nesprávně usoudil, že označení pro vítězku
soutěží podle nejrůznějších kritérií /miss/ a označení státu /Česká republika/,
nemůže získat příznačnost samo o sobě, ani v různých modifikacích.
Pokud dovolatelé dále namítají, že v řízení prokázali, že dlouhodobým užíváním
názvu jejich soutěže ve sdělovacích prostředcích i v běžné komunikaci mezi
lidmi získala slova „Miss“ a „česká Miss“ v České republice druhotný význam
(secondary meaning) pro označení soutěže krásy pořádané od roku 1989 žalobci a
pro označení vítězky této soutěže, jsou tyto jejich námitky podřaditelné
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování). Avšak za situace, kdy je přípustnost
dovolání založena podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze tyto námitky
úspěšně uplatnit. Totéž platí i pro další námitky dovolatelů (podpořené odkazem
na judikaturu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1427/94, 3 Cmo 32/97 a 3 Cmo
397/95), kterými se dovolatelé snaží prokázat svá tvrzení o zaměnitelnosti
obchodní firmy žalované 3) a tvrzení o zaměnitelnosti názvů tématicky shodných
soutěží žalobců a žalovaných. Těmito námitkami však dovolatelé brojí proti
skutkovým závěrům odvolacího soudu, tyto námitky tudíž nelze v případě dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně uplatnit (srov. též §
241a odst. 3 o. s. ř. a contrario).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.b) o. s. ř. správné a dovolací soud
dovolání proto podle § 243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve
výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení sestávající z odměny podle
ustanovení § 8, § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
v platném znění ve výši 5850,- Kč, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v platném znění, celkem tedy 6.150,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat
soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu