32 Cdo 3420/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Profidebt, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, identifikační číslo osoby 27 22 19 71, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích-Starém Městě, Pernštýnské nám. č. p. 80, proti žalovanému V. Š., zastoupenému opatrovnicí Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou, se sídlem v Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6, o zaplacení částky 110.202,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 302/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2011, č. j. 51 Co 531/2010-102, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ostravě na náhradu nákladů žalovaného v dovolacím řízení částku 4.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. května 2010, č. j. 30 C 302/2008-73, zamítl žalobu o zaplacení částky 110.202,13 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (první výrok), v zamítavém výroku ve věci samé jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, požadujíc, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci jde o nárok ze smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přitom závazkový vztah založený smlouvou o úvěru je podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. závazkovým vztahem obchodním bez ohledu na povahu účastníků, a z procesního hlediska jde o obchodní věc (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 1/2000 a 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení jistiny úvěru ve výši 82.160,47 Kč spolu s dospělými smluvními úroky, úroky z prodlení a náklady spojenými s jejím uplatněním, jež jsou podle ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku příslušenstvím pohledávky, a o nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 21.341,48 Kč, tedy o dvou samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem.
Bylo-li napadenou částí rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Jelikož v případě obou požadovaných částek 82.160,47 Kč a 21.341,48 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 100.000,- Kč, není dovolání s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání zákonem (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy - bez zřetele na to, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku, kterým rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle žádného z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ostravě náhradu nákladů žalovaného v dovolacím řízení. Tyto náklady podle ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování opatrovnicí v částce 3.878,- Kč podle ustanovení § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 téhož předpisu. Podle ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaného státu. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu