32 Cdo 3453/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobce Mgr. F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované České republice - Obvodnímu
soudu pro Prahu 8, se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1533/29b, identifikační
číslo osoby 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo
osoby 69797111, o zaplacení částky 212 868 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 280/2016, o dovolání žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. 18 Co
56/2017-78, takto:
Dovolání se odmítá.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, aniž by uvedl, který z
předpokladů přípustnosti uplatňuje. Navrhuje, aby Nejvyšší soud „usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 12. 2016 pod č. j. 28 C 280/2016-78“
zrušil a žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v plné výši. Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014,
pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen
advokátkou, na vymezení přípustnosti dovolání zcela rezignoval. Tvrzení, že
„soud prvního stupně při svém rozhodnutí přehlédl relevantní judikaturu
Nejvyššího soudu“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu
ustanovení § 237 o. s. ř. I kdyby bylo možno dovodit, že dovolatel prostřednictvím odkazu na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, uveřejněné pod
číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zamýšlel uplatnit
předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud při řešení
otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, není tento předpoklad přípustnosti dán. V citovaném usnesení
Nejvyšší soud uzavřel, že směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací
soud (případně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nepřiznal
dovolateli zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.),
soudní poplatek z takového dovolání se neplatí. Podle názoru dovolatele musí
soud tuto judikaturu „aplikovat“ i na nyní projednávanou situaci, kdy původní
řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a žalobce proti tomuto
rozhodnutí podal dovolání.
V projednávané věci však soud prvního stupně soudní
poplatek za dovolání právě s odkazem na dovolatelem citované rozhodnutí
nevybíral a odvolací soud se touto otázkou nezabýval, na jejím řešení své
rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako dále citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání
není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že vylíčení majetkových poměrů
žalobcem je neúplné a nevěrohodné a žalobce tak soudu neumožnil řádné
zhodnocení majetkových poměrů pro rozhodnutí o úplném osvobození od soudních
poplatků. Tento závěr dovolatel nezpochybnil. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou proto
nevýznamné námitky dovolatele týkající se údajných pochybení soudu prvního
stupně. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu