32 Cdo 3473/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce I. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 48/28, PSČ 690 02, proti žalovanému DIAMO, státní podnik, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, PSČ 471 27, identifikační číslo osoby 00002739, o zaplacení částky 10,454.010 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 199/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2012, č. j. 25 Cm 199/2004-359, ve znění opravného usnesení ze dne 14. srpna 2013, č. j. 25 Cm 199/2004-403, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2013, č. j. 7 Cmo 161/2013-429, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2014, č. j. 32 Cdo 3473/2014-505, se v záhlaví opravuje tak, že za označením žalovaného se vypouští slova „zastoupenému Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02“.
Shora označené usnesení Nejvyššího soudu je v záhlaví postiženo zjevnou nesprávností spočívající v tom, že je v něm jako zástupce žalovaného uveden shora jmenovaný advokát, ačkoliv žalovaný zastoupen nebyl. Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením § 164 občanského soudního řádu tuto nesprávnost tímto usnesením opravil. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu
25 Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách). Tím spíše pak nemůže obstát jako vymezení důvodu přípustnosti dovolání jakýsi hybrid, vytvořený nelogickou syntézou jednotlivých zákonem taxativně stanovených důvodů přípustnosti (vyjma otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené). Požadavky na určení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pak nesplňuje ani argument zahrnutý v obsahovém vymezení dovolacího důvodu, podle něhož „odvolací soud se razantně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, když zcela obrací koncepci vzniku škody, přičemž vznik škody a její odvrácení převrací na poškozeného, ač ze všech okolností, správních rozhodnutí a sjednaných závazků plyne odpovědnost žalovaného“.
Nejenže není zcela srozumitelně formulována otázka hmotného či procesního práva, kterou odvolací soud řešil a při jejím řešení se měl odchýlit od ustálené judikatury, ale zejména není jakkoliv specifikována příslušná ustálená judikatura. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o.
s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. k tomu blíže závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Jedná se přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.) Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu