32 Cdo 3616/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Six&Others s.r.o., se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, PSČ
110 00, identifikační číslo osoby 26732416, zastoupené Mgr. Michalem Klusákem,
advokátem se sídlem v Šumperku, Na Hradbách 3213/1a, proti žalované
Saint-Gobain Construction Products CZ a.s., se sídlem v Praze 10, Počernická
272/96, PSČ 108 03, identifikační číslo osoby 25029673, zastoupené Mgr. Radanou
Vítovcovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, o zaplacení 537 200
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 ECm
96/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.
3. 2016, č. j. 3 Cmo 1/2016-331, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 13. 11. 2015, č. j. 46 ECm 96/2010-319, jímž Městský soud v Praze rozhodl o tom, že
po právní moci usnesení bude žalobkyni vrácen soudní poplatek za odvolání ve
výši 26 860 Kč (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že
žalobkyně uhradila soudní poplatek na účet soudu prvního stupně až poté, kdy
její poplatková povinnost zanikla (poslední den odvolací lhůty do usnesení
soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 46 ECm 96/2010-317, o zastavení
odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, připadl na 10. 11. 2015 a
poplatek byl připsán na účet soudu prvního stupně až dne 11. 11. 2015). Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky odvolatelky (žalobkyně) nejsou
důvodné. Pokud se žalobkyně dožadovala toho, že výzva k zaplacení soudního
poplatku měla být doručována buď pouze jí nebo jak jejímu právnímu zástupci,
tak i jí jako účastnici řízení, neshledal pro tento názor žádnou oporu v
zákoně. Doručil-li tedy soud prvního stupně řádnou výzvu k zaplacení soudního
poplatku jen jejímu právnímu zástupci, postupoval správně, neboť zaplacení
soudního poplatku není úkonem, který by účastník musel osobně vykonat. Odvolací
soud posoudil jako neopodstatněnou i výhradu odvolatelky, že lhůta pro
zaplacení soudního poplatku je lhůtou procesní, a proto postačí, je-li v
případě jeho placení bezhotovostní formou dán příkaz k jeho úhradě poslední den
lhůty pro zaplacení poplatku (poslední den lhůty k podání odvolání proti
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku). Odvolací soud
vysvětlil, že nejde o stejnou situaci jako například při podání odvolání, kdy
je lhůta zachována, předá-li účastník odvolání poslední den lhůty doručujícímu
orgánu. Uvedl, že žalobkyni vznikla poplatková povinnost podáním odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 4 odst. 1 písm. a)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“, příp. „cit. zákon“), a tato její poplatková povinnost
měla být splněna ve lhůtě vyplývající z § 9 odst. 7 cit. zákona. Pokud je
soudní poplatek placen prostřednictvím pošty či peněžního ústavu, je tato
povinnost splněna až dnem, kdy je předepsaná částka připsána na účet
oprávněného (jak dříve v § 567 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013), resp. dluh je včas splněn, pokud se tak stane v době určené
dlužníkovi pro splnění (nově upraveno v § 1908 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku). Za rozhodující se tak podle odvolacího soudu považuje
datum, ke kterému má příjemce platby peníze k dispozici, tedy k jakému datu
byly připsány na příjemcův účet. Jestliže byl tedy soudní poplatek ze strany
žalobkyně soudu uhrazen až poté, kdy její poplatková povinnost zanikla, soud
prvního stupně postupoval správně, jestliže rozhodl o vrácení soudního poplatku
žalobkyni. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc ho za přípustné
podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda soudní poplatek
(který pro jeho výši nelze platit kolkovými známkami) lze považovat za včas
uhrazený, pokud v poslední den lhůty pro jeho zaplacení podá účastník příkaz k
úhradě soudního poplatku bankovním převodem, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud řešena. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka se ohrazuje proti závěru odvolacího soudu, že v případě placení
soudního poplatku bezhotovostním převodem je pro posouzení včasnosti jeho
zaplacení rozhodující datum, ke kterému byly peněžní prostředky připsány na
účet příslušného soudu. Stejně jako v odvolání tvrdí, že lhůta pro doplacení
soudního poplatku podle § 9 odst. 7 cit. zákona je lhůtou procesní. Přitom
odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 91 Co
44/2015). Pokud lze hradit soudní poplatek tak, že v poslední den lhůty pro
jeho doplacení odevzdá poplatník podání s vylepenými kolkovými známkami ve
stanovené výši orgánu, který má povinnost ho doručit (nejčastěji poště),
dovolatelka zastává a obhajuje názor, že poplatek (který pro jeho výši nelze
platit kolkovými známkami) je třeba považovat za včas uhrazený, pokud je v
poslední den lhůty pro zaplacení soudního poplatku podán příkaz k jeho úhradě
bankovním převodem, jak tomu bylo v souzené věci. Podle dovolatelky tak v
důsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu došlo k pravomocnému
zastavení odvolacího řízení, neboť, byť soudní poplatek uhradila, usnesení
soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního
poplatku za odvolání nebylo podle § 9 odst. 7 cit. zákona zrušeno.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, kdy lze považovat
soudní poplatek, který nelze pro jeho výši platit kolkovými známkami,
účastníkem řízení za zaplacený (zda dnem podání příkazu k bezhotovostního
převodu k úhradě stanovené částky nebo až dnem, kdy byly peněžní prostředky ve
stanovené výši připsány na účet příslušného soudu), nebyla judikaturou
Nejvyššího soudu dosud řešena.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z
obsahu spisu neshledal.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí z pohledu výhrad dovolatelky znamená
přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně uhradila soudem vyměřený
poplatek ve výši 26 860 Kč za odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 46 ECm 96/2010-279, opožděně, jestliže dala
příkaz k jeho úhradě formou bezhotovostního převodu v poslední den lhůty
(konkrétně dne 10. 11. 2015) k podání odvolání proti usnesení o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku a poplatek tak byl připsán na účet
soudu až dne 11. 11. 2015, tedy (den) poté, kdy její poplatková povinnost
zanikla, a to v důsledku pravomocného usnesení soudu prvního stupně o zastavení
odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Právní úprava splatnosti soudních poplatků je obsažena v zákoně č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 4 odst. 1 písm. b) cit. zákona jde-li o poplatek za řízení, vzniká
poplatková povinnost podáním odvolání.
Podle § 7 odst. 1 věty první cit. zákona poplatek, s výjimkou poplatku za zápis
skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem
poplatkové povinnosti.
Podle § 8 odst. 4 věty první cit. zákona poplatky, které nejsou vyšší než 5 000
Kč, lze platit kolkovými známkami; toto ustanovení se nepoužije, vznikla-li
poplatková povinnost podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
Následky nezaplacení soudního poplatku upravuje § 9 cit. zákona, podle jehož
odstavce 1 nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení
řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této
lhůty soud řízení zastaví. Podle jeho odstavce 3 soud poplatníka ve výzvě poučí
o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
Podle jeho odstavce 7 usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku
zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního
soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech
nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková
povinnost.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně měla povinnost zaplatit soudní poplatek za
odvolání již jeho samotným podáním. Zákon však nesplnění této povinnosti
nepostihuje žádnou sankcí, naopak stanoví v takové situaci povinnost soudu
vyzvat účastníka k jeho úhradě, stanovit mu lhůtu pro jeho zaplacení a řádně ho
poučit o následcích nedodržení této povinnosti. Pokud účastník řízení ani na
základě takové výzvy soudní poplatek neuhradí, dává mu zákon (v pořadí tedy již
třetí) možnost soudní poplatek zaplatit nejpozději do právní moci usnesení o
zastavení řízení.
Otázku, kdy (jakým okamžikem) je splněna poplatková povinnost účastníka řízení
v případě úhrady částky soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního
převodu, zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád výslovně
neupravují. V případě takto zvoleného způsobu platby je tedy stěžejním výklad
pojmu „zaplacen“, užitý zákonodárcem při formulaci jednotlivých pravidel
obsažených v § 9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích.
Východiskem pro zodpovězení této otázky je § 13 odst. 2 zákona o soudních
poplatcích, podle něhož se při správě placení poplatků postupuje podle daňového
řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.
Podle § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
pozdějších předpisů, za den platby se považuje u platby, která byla prováděna
poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den,
kdy byla připsána na účet správce daně (v posuzované věci Městského soudu v
Praze).
Ke stejnému závěru lze dospět i výkladem pojmu „zaplacen“, který užil
zákonodárce v § 9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích.
Lhůta uvedená v § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je lhůtou zákonnou;
zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den
lhůty předat podání doručujícímu orgánu (jako je tomu například u odvolání, kdy
ke splnění lhůty k jeho podání je podle § 57 odst. 3 o. s. ř. dostačující
poslední den lhůty učinit podání u soudu nebo podání odevzdat u orgánu, který
má povinnost je doručit). Pojem „zaplacen“ je tak nutno vykládat ve smyslu
hmotněprávním, tj. povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem
připsání peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího
postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez
jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v
souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než je částka připsána na účet soudu,
je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet soudu skutečně
odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána (například pro
nedostatek disponibilních prostředků na účtu účastníka). Tento výklad odpovídá
významu, který je pojmu zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici
příjemce s uhrazenou peněžní částkou. Z hlediska včasnosti splnění uvedené
povinnosti tedy není rozhodné, kdy dal účastník řízení pokyn bance k bankovnímu
převodu či poště k poukázání peněz poštovní poukázkou, ale je rozhodný až ten
den, kdy je částka skutečně připsána na účet soudu (srov. per analogiam § 567
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn,
účinného do 31. 12. 2013). Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je
v takovém případě tzv. záznam o složení, který vyhotovuje účtárna a který je
zakládán do soudního spisu.
Dovolací soud se tak ztotožňuje s řešením, že při placení soudního poplatku
formou bezhotovostního převodu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové
povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána
na účet soudu, k němuž dospěly ve své obsáhlé judikatuře již Nejvyšší správní
soud (srov. shodně například rozsudky ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 9 Afs 7/2012,
ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 1 As 52/2013, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 4 Afs
30/2016 – všechna tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na
www.nssoud.cz) i Ústavní soud (srov. shodně například usnesení ze dne 7. 12.
2006, sp. zn. III. ÚS 689/06, ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze
dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS
1156/09, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013, sp.
zn. I. ÚS 3931/12, a ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15 – všechna tato
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Dovolací soud tak nepřisvědčil názoru dovolatelky, že v případě platby soudního
poplatku formou bezhotovostního převodu jde o lhůtu procesní, z čehož
dovozovala, že soudní poplatek placený bankovním převodem lze považovat za včas
uhrazený, pokud v poslední den lhůty pro zaplacení soudního poplatku podá
účastník příkaz k úhradě soudního poplatku bankovním převodem, jak učinila.
Odkazuje-li pak dovolatelka v dovolání na podporu svého názoru na usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 91 Co 44/2015 (ve
skutečnosti jde o usnesení Městského soudu v Praze), podle jehož právního
závěru je lhůta stanovená v § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zachována,
jestliže je poplatek poukázán soudu prostřednictvím držitele poštovní licence
nebo peněžního ústavu nejpozději v poslední den lhůty pro podání odvolání proti
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, tento závěr se neuplatní,
neboť nemá jakoukoli oporu v zákoně.
Nejvyšší soud proto neshledává tvrzené právní pochybení odvolacího soudu,
dospěl-li k závěru, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek za odvolání až po
zániku její poplatkové povinnosti, a usnesení soudu prvního stupně o vrácení
soudního poplatku za odvolání jako věcně správné potvrdil. Lze tak uzavřít, že
ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.
1 o. s. ř. nebyl naplněn. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podle §
243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto
a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr.
Miroslav G a l l u s
předseda
senátu