32 Cdo 3656/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně Silike keramika, spol. s r.o., se sídlem v Českých Budějovicích,
Plachého 388/28, PSČ 370 46, IČ 45317259, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, PSČ 110 00, proti žalované České
republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o návrhu
žalobkyně i žalované na zaplacení částky 18,487.675,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 191/1997, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 1
Cmo 240/2008-342, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 1 Cmo
240/2008-342, ve výrocích I.2., III. a IV., a rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 23. ledna 2008, č. j. 39 Cm 191/1997-252, ve výrocích II.
a IV., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Rozsudkem uvedeným v záhlaví Vrchní soud v Praze k odvolání obou
účastníků změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 39 Cm 191/1997-252, ve výroku I., jímž byla žalovaná zavázána k zaplacení
částky 10,618.855,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 10. října 2001 do zaplacení,
a ve výroku II., jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 7,868.820,- Kč s 10%
úroky z prodlení od 10. října 2001 do zaplacení, tak, že uložil žalované
zaplatit žalobkyni částku 9,904.292,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 10. října
2001 do zaplacení (první odstavec prvního výroku) a žalobu co do částky
8,583.383,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroků z prodlení v sazbě převyšující
přiznané příslušenství zamítl (druhý odstavec prvního výroku), ve výroku III.,
jímž byla zamítnuta žaloba žalované o zaplacení částky 18,487.675,- Kč s úroky
z prodlení, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky
18,487.675,- Kč představující náhradu škody způsobenou jí Fondem národního
majetku České republiky (dále rovněž jen „FNM“) tím, že součástí podniku,
prodaného žalobkyni v procesu tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, smlouvou o prodeji
podniku ze dne 28. července 1992, č. 135/92 (dále také jen „smlouva“), nebyla v
té době budovaná výrobní linka na výrobu sanitárního zařízení z umělého mramoru
(dále též jen „linka“), ač byla zahrnuta do privatizačního projektu č. 1967. Žalobkyni tím vznikla škoda v požadované výši, sestávající z osmi dílčích
částí, a to 1) rozdílu mezi účetní hodnotou linky a částkou strženou jejím
prodejem a příjmy získanými v rámci narovnání mezi ní a dodavatelkou linky, 2)
rozdílu mezi zaplacenou cenou materiálu potřebného k provozu linky a výtěžkem
jeho prodeje, 3) majetkových sankcí zaplacených dodavatelům materiálu, 4) úroků
a úroků z prodlení souvisejících s úvěrem na zakoupení linky, 5) nákladů
vynaložených na zastoupení advokátem, 6) nákladů spojených s čerpáním
dokumentárního akreditivu, 7) odměny za zprostředkování prodeje linky a 8)
ztráty závodu, v níž měla být linka provozována. Žalovaná naopak požadovala po
žalobkyni zaplacení částky 18,487.675,- Kč s příslušenstvím jako část kupní
ceny za prodaný podnik (a to původně v řízení vedeném Městským soudem v Praze
pod sp. zn. 42 Cm 110/98, kdy věci byly spojeny do společného řízení). Ve věci byl vydán soudem prvního stupně dne 18. února 2004 pod č. j. 39 Cm 191/97-115, mezitímní rozsudek, jímž bylo rozhodnuto, že nárok
uplatněný žalobkyní je po právu. Toto rozhodnutí odvolací soud rozsudkem ze dne
29. března 2005, č. j. 1 Cmo 177/2004-150, potvrdil a věc vrátil soudu prvního
stupně k řízení o výši nároku, o níž soud prvního stupně poté, co usnesením
vyhlášeným u jednání dne 14. října 2005 připustil změnu žaloby, spočívající v
rozšíření nároků o úroky z prodlení ve výši 10 % od 10. října 2001 do
zaplacení, a usnesením ze dne 21. března 2006, č. j.
39 Cm 191/97-201, rozhodl
o právním nástupnictví na straně žalovaného, rozhodl výše zmíněným rozsudkem. Odvolací soud se s poukazem na závěry mezitímního rozsudku a
výsledky dokazování zabýval posouzením důvodnosti a výše jednotlivých částí
uplatněného nároku. Dospěl při tom k závěru, že považuje žalobu za důvodnou,
pokud jde o části nároků ad 2), ad 4) a ad 6) až 8). Ve zbývající části
posoudil žalované nároky jako nedůvodné a uzavřel, že pokud se linka nestala
při uzavření smlouvy majetkem žalobkyně, nelze uvažovat o jeho zmenšení v
důsledku jejího pozbytí [položka 1)]. Nelze ani dovodit, že škodu způsobenou
povinností platit majetkové sankce dodavatelům zavinil FNM, ale jde vesměs o
závazky bývalého státního podniku [položka 3)]. Náklady za zastupování
advokátem by žalobkyně musela platit tak jako tak a ani tato část nároku tedy
není důvodná [položka 5)]. Pokud jde o žalobou požadované úroky z prodlení, s
ohledem na ustanovení § 369 obchodního zákoníku (dále rovněž jen „obch. zák.“)
a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, obou ve znění účinném ke dni 10. října 2001, je lze požadovat pouze ve výši 8,5 % ročně. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním zaměřeným do
druhého odstavce jeho prvního výroku, jehož přípustnost opírá o ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“),
pokud jde o část, jíž bylo fakticky změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v
zamítavé části, a o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud jde o
část, v níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně fakticky potvrzeno. Důvodnost
dovolání dovozuje, pokud jde o měnící část napadeného rozhodnutí, podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrdíc zároveň, že napadené
rozhodnutí má v potvrzující části zásadní právní význam, protože řeší právní
otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]
Nesprávné právní posouzení věci dovolacím soudem spatřuje
dovolatelka v tom, že po vydání mezitímního rozsudku, jímž byly její nároky
uznány po právu, přezkoumával odvolací soud znovu jejich důvodnost, ač se měl
již zabývat pouze jejich výší. Ze skutkových tvrzení i provedeného dokazování
vyplynulo, že žalovaný nárok sestává z dílčích částí se samostatným skutkovým
základem, a byl-li tedy shledán důvodným co do základu, platí tento závěr
rovněž o základu každé z jeho dílčích částí. Za nesprávné považuje rovněž
posouzení výše úroků z prodlení. Ke vzniku prodlení totiž došlo již v době
před 1. lednem 2001 a úroky z prodlení byly požadovány za dobu teprve od 10.
října 2001 pouze s ohledem na již předtím vznesenou námitku promlčení. Při
určování jejich výše tak mělo být použito ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák.
ve znění účinném do 31. prosince 2000 ve vazbě na ustanovení § 502 odst. 1
obch. zák.
Dovolatelka navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v
dovoláním napadené části zrušeno a věc vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu
k dalšímu řízení, popř. aby bylo zrušeno ve stejném rozsahu i rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Žalovaná označila napadené rozhodnutí za správné, ztotožnila se s
jeho závěry a navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání je v rozsahu, v němž směřuje proti měnící části
napadeného výroku, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
protože touto částí bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustné a tím i důvodné je rovněž v rozsahu zaměřeném proti potvrzující části
napadeného výroku, protože napadené rozhodnutí řeší v této části právní otázku
v rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se
uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných
ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský
soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.) jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu
první o. s. ř.), tedy správnost opětovného posuzování důvodnosti jednotlivých
částí žalovaného nároku po vydání mezitímního rozsudku, kterým byl uznán celý
nárok za důvodný co do základu, a správnost určení výše úroků z prodlení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
V řízení byl nejprve vydán na návrh žalobkyně v souladu s
ustanovením § 152 odst. 2 o. s. ř. mezitímní rozsudek, jimž bylo rozhodnuto o
jejích nárocích tak, že jsou co do základu „po právu“. Za základ projednávané
věci, o němž může soud rozhodnout mezitímním rozsudkem, je přitom nutno
považovat všechny sporné otázky vyplývající z uplatňovaného nároku, které musí
soud posoudit, s výjimkou výše nároku (srov. závěry stanoviska uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. V/68, citovaného např. v
publikaci Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5.
vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 538). Je tedy nutno posuzovat v případě
plurality žalovaných nároků před vydáním mezitímního rozsudku důvodnost co do
základu u každého z nich zvlášť (a to i z hlediska promlčení, byla-li tato
námitka vznesena). Poté však je možno se zabývat pouze jejich výší. Lze v tomto
směru poukázat na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.
listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, že po právní moci mezitímního
rozsudku o důvodnosti základu nároku nelze žalobu ohledně některého z
uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi
tvrzenou újmou a jednáním škůdce. Právě takto však postupoval odvolací soud,
který již v rozhodnutí, jímž mezitímní rozsudek potvrdil, zaujal právní názor,
že „nelze vyloučit, že žalobou uplatněný nárok bude jen u některých složek
shledán důvodným“, a poté v dovoláním napadeném rozhodnutí znovu přezkoumával
jednotlivé dílčí části nároku z hlediska příčinné souvislosti mezi vznikem
škody a jednáním FNM. Označil-li je za nedůvodné, rozhodl v rozporu s předtím
vydaným mezitímním rozsudkem, jímž byl vázán (§ 156 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud jde o posouzení správnosti výše úroků z prodlení, je třeba
vyjít z ustanovení § 365 obch. zák., podle něhož je dlužník v prodlení,
jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek. Žalobkyně požaduje po žalované
plnění z důvodu náhrady škody. Toto právo jí vzniklo proti škůdci zároveň se
vznikem škody. V prodlení s placením se však dlužník může ocitnout teprve po
marném uplynutí lhůty k tomu určené zákonem, smlouvou, nebo jeho jednostranným
právním úkonem. Není-li takto lhůta určena, je věřitel oprávněn požadovat
splnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit
bez zbytečného odkladu po té, co byl věřitelem o plnění požádán, jak vyplývá z
ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák., jehož lze přiměřeně použít i v této věci.
Za výzvu k placení je možno přitom považovat i doručení žaloby FNM, k němuž
došlo dne 22. září 1997. Je tedy zřejmé, že prodlení nastalo přede dnem 31.
prosince 2000 a po žalované proto bylo možno požadovat úroky z prodlení ve výši
určené podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. v tehdy účinném znění a § 502
odst. 1 obch. zák.
Lze tak uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
nesprávné a uplatněný dovolací důvod tím naplněn.
Vzhledem k přípustnosti dovolání zkoumal dovolací soud, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného
dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však
dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením § 243b odst.
2 části věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil, a protože důvody,
pro něž bylo zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, podle
ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu