32 Cdo 3680/2011

32 Cdo 3680/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně Železárny – Annahütte, spol. s r. o., se sídlem v Prostějově, Dolní

100, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 00546542, zastoupené JUDr. Alenou

Čechtickou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110

00, proti žalovanému Ing. J. S., CSc., zastoupenému JUDr. Alešem Ondrušem,

advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, PSČ 613 00, za účasti vedlejšího

účastníka na straně žalovaného Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1,

Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení

částky 189.688,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.

zn. 36 Cm 124/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 18. ledna 2011, č. j. 8 Cmo 288/2010-324, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2011, č. j. 8 Cmo

288/2010-324, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v souzené věci po žalovaném domáhala zaplacení částky 189.688,10

Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že

v důsledku pochybení žalovaného jako jejího daňového poradce musela zaplatit

daňové penále vyměřené jí finančním úřadem za opožděně splněnou povinnost k

zaplacení daně z příjmů právnických osob - jejího doplatku vyčísleného

dodatečným daňovým přiznáním za rok 1995. Pochybení žalovaného spatřovala v

tom, že chybně vypracoval dvě dodatečná daňová přiznání za rok 1994, neboť je

podal na daňovou povinnost totožnou s tou, která vyplynula z řádného daňového

přiznání, a navíc v daňovém přiznání za rok 1994 vykázal daňovou ztrátu z roku

1993 v částce o 1,025.614,- Kč vyšší a tuto daňovou ztrátu uplatnil následně v

daňovém přiznání za rok 1995, ačkoliv nebyla finančním úřadem akceptována. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. března 2010, č. j. 36 Cm 124/2003-280,

uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 189.688,10 Kč s 10 % úrokem z

prodlení od 18. listopadu 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně úroku

z prodlení ve výši 5 % z dlužné částky od 18. listopadu 1999 do zaplacení

žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod

body III – V). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím

rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I změnil tak, že

žalobu o zaplacení částky 189.688,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 18. listopadu 1999 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech

řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II - VI). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž

žalovaný vykonával do června 1997 pro žalobkyni činnost daňového poradce; plná

moc mu byla vypovězena 9. června 1997. Platebním výměrem ze dne 14. října 1999

bylo žalobkyni vyměřeno mimo jiné penále ve výši 189.688,10 Kč za doměřenou daň

z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1995 a žalobkyně toto penále

zaplatila. Další skutková zjištění soud prvního stupně učinil z posudku

znalkyně z oboru ekonomika se specializací na daně a účetní evidenci, podle

něhož došlo ze strany žalovaného k řadě chybných úkonů ve vztahu k účetním

obdobím 1993 – 1995 a některé z nich byly příčinou penalizace. Ztráta, která

byla uplatněna v roce 2005, de facto byla k dispozici, pokud by byly použity

všechny další doúčtované věci, jako náhrady mezd apod., a bylo by včas podáno

dodatečné daňové přiznání. Zásadní chybou bylo podání dodatečných daňových

přiznání I a II za rok 1994; žalovaný opomenul, že aby nedošlo k zastavení

daňového řízení ve smyslu ustanovení § 41 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, musela z dodatečných daňových přiznání vyplynout jiná daňová

povinnost. I toto pochybení mohlo být napraveno bez penalizace, podal-li by

žalovaný dodatečně daňové přiznání III, ve kterém by svou chybu napravil. Žalobkyně byla seznámena se stavem účetnictví a způsobem provedení náprav, o

čemž svědčí korespondence a předložená dokumentace. V případě, že by

akceptovala návrh žalovaného v dopise z 29.

listopadu 1996 k podání

dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 1994 s návrhem na jeho

podání do konce roku 1996 nebo kdyby žalobkyně sama později podala dodatečné

daňové přiznání za zdaňovací období roku 1994, byla by pro rok 1995 k dispozici

daňová ztráta ve výši 1,026.414,- Kč. Nepodáním takového dodatečného daňového

přiznání a nečinností žalovaného, žalobkyně a jejího nového daňového poradce až

do roku 1999 byla promarněna lhůta pro jeho podání podle ustanovení § 41 a § 47

zákona č. 337/1992 Sb. a následkem toho bylo již jediným řešením dodatečné

daňové přiznání za zdaňovací období 1995, čímž byla pouze snížena sazba

daňového penále z dodatečné daňové povinnosti z 0,2 % na 0,05 % denně. Postup

žalovaného, který dopisem z 29. listopadu 1996 upozornil žalobkyni na možnost

podání dodatečného daňového přiznání III za zdaňovací období roku 1994 a žádal

její rozhodnutí, zda takové daňové přiznání podat, označila znalkyně za opatrný

a v době, kdy jako daňový poradce měl plnou moc, neodpovídající; sama by v

takovém případě dodatečné daňové přiznání zpracovala a buď ho sama podala i bez

souhlasu žalobkyně, neboť daňový poradce souhlas nepotřebuje, nebo by je

zaslala žalobkyni, aby si je podala sama, pokud by již neměla plnou moc. Podle

závěrů znaleckého posudku mohla být škoda v podobě daňového penále odvrácena

žalovaným, žalobkyní i jeho novým daňovým poradcem, a to podáním dodatečného

daňového přiznání až do 30. června 1998. Odvolací soud se ztotožnil též s právním závěrem soudu prvního stupně, že

žalovaný jako daňový poradce porušil svou právní povinnost stanovenou v § 6

odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství, ve znění účinném do 31. srpna 2004 (dále též jen „zákon č. 523/1992 Sb.“), tj. nechránil řádně práva a

oprávněné zájmy žalobkyně a důsledně nevyužil všechny zákonné prostředky a

neuplatnil vše, aby jí nebylo vyměřeno daňové penále. Za konkrétní příčinu

vzniku škody odvolací soud označil postup žalovaného, jenž v rozporu s

ustanovením § 41 zákona č. 337/1992 Sb. podal dne 30. srpna a 26. listopadu

1996 dodatečná daňová přiznání, ze kterých však vyplývala stejná daňová

povinnost jako v řádném daňovém přiznání, pročež finanční úřad k těmto

dodatečným daňovým přiznáním nepřihlédl. Zároveň žalovaný nepodal ani dodatečné

daňové přiznání III za zdaňovací období roku 1994, kterým mohla být ještě škoda

odvrácena, a pouze zaslal žalobkyni informaci o možnosti toto daňové přiznání

podat a očekával zároveň její rozhodnutí, ač bylo jeho povinností toto

dodatečné daňové přiznání podat i bez součinnosti žalobkyně, případně je

vyhotovit a žalobkyni poskytnout. Oproti soudu prvního stupně, podle jehož skutkových závěrů nebylo prokázáno, že

žalovaný uvědomil žalobkyni o hrozící škodě v podobě penále, a nebylo

prokázáno, že si byla žalobkyně v době do konce roku 1998 vědoma hrozící škody,

však odvolací soud z písemně podaného znaleckého posudku a z protokolu o

výslechu znalkyně provedeném soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně

nejpozději k 30.

červnu 1997, tedy v době, kdy již ukončila spolupráci s

žalovaným, musela vědět o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání. Na

základě toho uzavřel, že žalobkyně, ač mohla v období od 30. června 1997 do 30. června 1998 podat dodatečné daňové přiznání, kterým by bylo zcela zabráněno

vzniku škody v podobě daňového penále, je v rozporu s ustanovením § 384 odst. 1

obch. zák. nepodala a neučinila tedy všechna opatření nutná k odvrácení škody,

žalovaný proto podle poslední věty citovaného ustanovení není povinen hradit

škodu, která touto nečinností žalobkyně vznikla. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež co do přípustnosti

opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění

účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“) a co důvodnosti o

dovolací důvody upravené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka argumentuje, že škoda jí nevznikla v důsledku daňové kontroly v

roce 1999, nýbrž z důvodu podání chybného daňového přiznání za rok 1995, o němž

se dozvěděla až poté, kdy mohlo být ještě opraveno, neboť ke zjištění

neoprávněně vyčíslené ztráty došlo při daňové kontrole měsíc poté, co mohlo být

podáno dodatečné daňové přiznání. Namítá, že bylo povinností žalovaného

upozornit ji na nesprávné uplatnění ztráty v tomto daňovém přiznání a na to, že

k nápravě je třeba učinit řadu kroků, např. podat dodatečné daňové přiznání,

nejpozději při předávání agendy novému daňovému poradci, a podrobně a

srozumitelně ji informovat o problémech a o možných následcích a navrhnout

optimální řešení. Poukazuje na to, že její nový daňový poradce při kontrole

daně z příjmů právnických osob za rok 1995 dne 18. ledna 1999 správci daně

prohlásil, že daňová ztráta byla uplatněna v nesprávné výši, čímž docílil

snížení penále na 0,05 % denně z nedoplatku daně. Z toho dovolatelka dovozuje,

že k zamezení, resp. snížení škody učinila vše, co bylo v daném okamžiku možné. Dovolatelka snáší též další argumenty ve prospěch názoru, že žalovaný se

dopustil pochybení, v jejichž důsledku bylo daňové přiznání za rok 1995 vadné.

Závěrem vyjadřuje přesvědčení, že právní posouzení odvolacího soudu se

nezakládá na zjištěném skutkovém stavu věci, který byl „prokazatelně

konstatován v průběhu prvoinstančního řízení“. Z něho je podle jejího mínění

„nesporné a prokazatelné“, že o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání

vědět nemusela a také nemohla, že vznik škody jí samou nemohl být bez

součinnosti žalovaného „v příslušném období vymezeném znaleckým posudkem“

odvrácen, resp. že se svým daňovým poradcem v období od 30. června 1997 do 30.

června 1999 dodatečné daňové přiznání bez potřebné součinnosti žalovaného podat

nemohla. Má proto za to, že svoji „údajnou“ prevenční povinnost nemohla splnit

a aplikace ustanovení § 415 a § 417 občanského zákoníku (dále též jen „obč.

zák.“) odvolacím soudem je nedůvodná.

Dovolatelka navrhla, ač zastoupena advokátem, aby Nejvyšší soud rozsudek

odvolacího soudu zrušil a „potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“.

Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Argumentuje, že dovolatelka

neunesla důkazní břemeno stran splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, a

rozhodnutí odvolacího soudu označuje za správné, maje za to, že odvolací soud

akceptoval jeho argumenty v uvedené otázce.

Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.

ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného

zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že

dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť

směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka

obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru,

že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a

Komoře daňových poradců České republiky, ve znění účinném do 31. prosince 2010,

daňový poradce odpovídá klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem

daňového poradenství vznikla, pokud ji způsobil daňový poradce, jeho zástupce

nebo pracovník. Daňový poradce se odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě

nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Podle ustanovení § 382 obch. zák. poškozená strana nemá nárok na náhradu té

části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními

předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího

rozsahu.

Podle ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. osoba, které hrozí škoda, je povinna

s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody

nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která

vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil.

Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že dovolatelka v převážné části své

argumentace opomíjí skutkové a právní závěry, na nichž je založeno napadené

rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv jsou to právě tyto závěry, které (vedle

procesního postupu odvolacího soudu) mohou být předmětem dovolacího přezkumu

[srov. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.], za předpokladu ovšem, že

jsou dovoláním zpochybněny (srov. § 243 odst. 3 větu první o. s. ř.). Především

zřejmě přehlédla právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný své povinnosti

daňového poradce porušil a že škoda, která jí vznikla zaplacením daňového

penále, byla způsobena tímto pochybením žalovaného. Je tedy nadbytečná

argumentace snášená ve prospěch tvrzení, že škodu způsobil žalovaný porušením

svých povinností; dovolací přezkum v souzené věci je omezen toliko na závěry

odvolacího soudu v otázce, zda a s jakými důsledky dovolatelka porušila svou

prevenční povinnost. Dovolatelka též zřejmě nepostřehla (či tomu nepřisoudila

náležitý význam), že soudy obou stupňů (tedy též soud prvního stupně, jehož

rozhodnutí navrhuje potvrdit, ačkoliv to občanský soudní řád neumožňuje)

shledaly, vycházejíce ze závěrů znaleckého posudku, porušení povinností

žalovaným vedoucí ke vzniku škody v tom, že podal vadná dodatečná daňová

přiznání I a II za zdaňovací období roku 1994 a že po dobu trvání smluvního

vztahu s dovolatelkou nepodal, popřípadě alespoň nevypracoval a dovolatelce

nepředložil správné dodatečné daňové přiznání III. Dovolatelka se správností,

popřípadě s úplností těchto závěrů nepolemizuje, nepodrobuje je kritice, avšak

argumentuje, jako by jich nebylo. Jak ve vztahu k odpovědnosti žalovaného, tak

v otázce splnění své prevenční povinnosti se upíná k pochybení, jehož se měl

žalovaný dopustit neoprávněným vyčíslením daňové ztráty v daňovém přiznání za

rok 1995, a argumentuje tak, jako by žádná dodatečná daňová přiznání podána

nebyla. Dovolací námitky zpochybňující závěry, které odvolací soud neučinil,

možnost přezkumu napadeného rozhodnutí neotevírají. Důvodnost však nelze upřít námitce pod bodem IV dovolání, že „právní posouzení“

odvolacího soudu, do něhož dovolatelka mylně zahrnuje i závěr, jenž je podle

své povahy závěrem skutkovým, se nezakládá na zjištěném skutkovém stavu věci,

který byl „prokazatelně konstatován v průběhu prvoinstančního řízení“, a jíž

dovolatelka oproti svému očekávání nezpochybňuje právní posouzení odvolacího

soudu, nýbrž jeho procesní postup při zjišťování skutkového stavu věci. Dovodil-li odvolací soud, že žalobkyně nejpozději k 30. červnu 1997 musela

vědět o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání, což implicite zahrnuje

též závěr o tom, že si musela být vědoma, že jí v případě nečinnosti hrozí

daňové penále (srov. užitý výraz „nutnost“), pak stran této právně významné

skutečnosti dospěl k odlišnému skutkovému závěru, než soud prvního stupně. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně

(§ 213 odst. 1 o. s. ř.), dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav

neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem

předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud

provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud

prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). To

platí ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v každém případě

tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků

řízení a svědků (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu

uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,

uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem

11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98,

uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tento

požadavek se zásadně vztahuje též na důkaz znaleckým posudkem, neboť i v

případě, že znalec vypracoval posudek písemně, má být soudem podle ustanovení §

127 odst. 1 o. s. ř. (vyjma odůvodněných případů) vyslechnut (k tomu srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon

753/96, jenž je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná

veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Učinil-li tedy odvolací soud ze znaleckého posudku odlišné skutkové závěry než

soud prvního stupně, aniž zopakoval důkaz výslechem znalkyně, vycházeje v tomto

ohledu toliko z její výpovědi zachycené v protokolu o jednání před soudem

prvního stupně, postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. a

zatížil tudíž odvolací řízení vadou. Porušení stanoveného postupu při

zjišťování skutkového stavu věci, zejména při dokazování, může mít vždy za

následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí tedy nemůže obstát, neboť dovolací důvod stanovený v § 241a

odst. 1 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl

uplatněn (podle obsahu, srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) po právu. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší

soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),

podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,

spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.],

a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, věta první, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud

v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věty druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. října 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu