32 Cdo 3735/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně F. T. s.r.o., zast. JUDr. V. O., advokátkou proti
žalované i. s.r.o., zastoupené Mgr. P. S., advokátem o zaplacení částky
306.493,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5
Cm 317/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
25. března 2008, č.j. 3 Cmo 295/2007-67, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2008, č.j. 3 Cmo 295/2007-67,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j.5 Cm
317/2006-47, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2007, č.j. 5 Cm 317/2006-47,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 306.493,- Kč s 9% úrokem z prodlení
od 16.4.2006 do 30.6.2006 a dále ve výši odpovídající ročně výši repo sazby
stanovené Č. v každém kalendářním pololetí a platné pro 1. den příslušného
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované zvýšené o 7 procentních
bodů (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že žalované byla v dané věci doručena žaloba spolu s
platebním rozkazem dne 29.9.2006, proti platebnímu rozkazu podala žalovaná
podáním ze dne 4.10.2006 odpor. V odporu uvedla, že s žalobou nesouhlasí,
protože žalobkyně neposkytla řádné plnění dle smlouvy a z toho důvodu uplatnila
reklamaci. Plnění bylo sjednáno v nezastupitelné podobě, nelze je poskytnout
dodatečně a nezbývá, než požadovat slevu z ceny. Žalovaná má za to, že
zaplacená částka je plně dostačující poskytnutému plnění. Soud prvního stupně
následně žalovanou usnesením ze dne 19. 10. 2006, č.j. 5 Cm 317/2006-41 vyzval,
aby se k žalobě písemně vyjádřila, resp. doplnila ta tvrzení, která uvedla již
v odporu. Jelikož tak neučinila, soud žalovanou vyzval podle ust. § 114b odst.
1 občanského soudního řádu (dále jen: „o. s. ř.“), přičemž žalovaná se
nevyjádřila a soud proto v dané věci rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu §
114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci byly dány předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání. Dále dovodil, že velmi obecné a nekonkrétní námitky
žalované obsažené v odporu k platebnímu rozkazu nelze považovat za dostatečné
vyjádření k žalobě. Podle odvolacího soudu pak bylo na uvážení soudu, jaký
postup zvolí v rámci přípravy pro jednání a rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o důvody podle § 241a odst. 1 písm. a) a
b) o. s. ř. Namítá, že v daném případě nebyl dán důvod ani podmínky k výzvě
podle § 114b o. s. ř., když žalovaná vtělila vyjádření k žalobě již do podaného
odporu proti platebnímu rozkazu. Současně žalovaná napadla vady žaloby,
spočívající v nedostatku žalobních tvrzení, které neumožňují identifikovat
žalobní nárok, zejména nedostatek tvrzení k obsahu a rozsahu plnění, jež měla
žalobkyně poskytnout. Pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny podmínky
podle § 114b o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k
tomu oprávněnou osobou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1,
4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci
přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto
soudu v této věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť otázku vydání výzvy soudem podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
i po té, co se žalovaná k věci vyjádřila v odporu proti platebnímu rozkazu,
považuje Nejvyšší soud za otázku zásadního právního významu.
Podle § 114b odst. 1, věty první, o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a
aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení.
Účelem a cílem ustanovení § 114b o. s. ř. je posílit odpovědnost účastníků
řízení za jeho výsledek se záměrem zrychlit řízení ve věci v prvním stupni a
racionalizovat jeho průběh. Úkolem soudu je připravit jednání tak, aby při něm
mohla být věc projednána a aby ji bylo možno rozhodnout zpravidla při prvním
jednání. Smyslem přípravy jednání ve sporném řízení je tak určit okruh právně
významných skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné a které tak
budou předmětem dokazování, jakož i zajistit obstarání důkazů, jejichž
provedení účastníci k prokázání svých tvrzení navrhli, ale nemohou je sami
předložit. V ustanovení § 114a a § 114b o. s. ř. jsou pak stanoveny některé
prostředky a metody, jejichž pomocí lze cíle vlastní přípravy jednání
dosáhnout. Jelikož okruh sporných skutečností nelze určit bez součinnosti
žalovaného, vychází zákon v zájmu hospodárnosti a efektivity řízení ze zásady,
že také žalovaný musí být zavázán již ve stadiu přípravy jednání vyjádřit se ve
věci.
Již v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 32 Odo 34/2006, veřejnosti
dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu „www.nsoud.cz“, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, že podá-li žalovaný odpor, ve kterém vylíčí
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, splní svou povinnost
vyjádřit se tím, že odpor takto odůvodní. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí
dovodil, že odvolací soud v dané věci pochybil, když dospěl k závěru, že jsou
dány předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy se žalovaná ve
smyslu výzvy formulované v § 114b o. s. ř. vyjádřila již v odporu k platebnímu
rozkazu.
V usnesení ze dne 12.8.2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, veřejnosti dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu „www.nsoud.cz“, Nejvyšší soud dále
odůvodnil, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na
předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů
mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání
připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti
případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. zejména v takovém sporu,
kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o
věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové
mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření
žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo
být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které
nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle
§ 114b o.s.ř. vyloučeno.
Žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vyjádří (a zabrání tak fikci
uznání nároku), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok,
který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v
základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením; k
tomu aby zamezil fikci uznání nároku, postačuje, že postaví proti tvrzením
žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž
vyplývá základ jeho obrany proti žalobě. Zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř.
sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby
bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve
věci vyjádřil (srov. Drápal, L., Příprava jednání a projednání věci samé ve
sporném řízení před soudem prvního stupně po novele občanského soudního řádu,
Právní rozhledy 5/2002 - mimořádná příloha, str. 9).
Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud v posuzovaném případě se žalovaná
vyjádřila k žalobě (v odporu k platebnímu rozkazu) tak, že žalobu zcela
neuznává, a alespoň v obecné rovině uvedla argumenty na svoji obranu (tvrzení,
že žalobkyně neposkytla smluvené plnění ve sjednaném rozsahu a kvalitě,
tvrzení, že vady plnění řádně a včas reklamovala, že plnění žalobkyně bylo
sjednáno v nezastupitelné podobě a nelze je poskytnout ani dodatečně), lze tato
tvrzení považovat za základ její obrany proti žalobě. Nejvyšší soud má za to,
že za dané situace nebyl dán důvod postupu podle § 114b o. s. ř., nýbrž bylo
možné na podkladě vyjádření žalované v projednávaném případě jednání připravit
a věc projednat. Pokud soud prvního stupně nepovažoval vyjádření žalované v
odporu za dostatečná, mohl žalovanou vyzvat k doplnění jejich tvrzení ve smyslu
§ 118a o. s. ř. a poučit ji o následcích této výzvy - tzn. že k později
uvedeným skutečnostem nebude již přihlíženo (srov. § 118a odst. 1 o. s. ř.).
Navíc soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že usnesením
ze dne 19. 10. 2006, č.j. 5 Cm 317/2006-41 vyzval žalovanou, aby se k žalobě
vyjádřila, resp. aby doplnila ta tvrzení, která uvedla již v odporu k
platebnímu rozkazu, tato skutečnost však z obsahu spisu nevyplývá, neboť
usnesení č.j. 5 Cm 317/2006-41 ve spise chybí.
Lze uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že byly naplněny předpoklady
k vydání rozsudku pro uznání soudem prvního stupně z důvodu absence vyjádření
žalované, za situace, kdy žalovaná se k věci ve smyslu výzvy formulované v
usnesení soudu vydaném podle § 114b o. s. ř. vyjádřila alespoň v základních
obrysech již v odporu proti platebnímu rozkazu, je jeho právní posouzení věci
nesprávné a dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
dovolatelkou uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které
byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení. (§ 243d odst. 1, věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. dubna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu