32 Cdo 3745/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969,
identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem,
advokátem se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, proti žalovanému Z. S.,
zastoupenému Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za
Poštou 112, o zaplacení částky 25 616,58 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 196/2012, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2014, č. j. 28 Co
275/2013-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 1 271 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem pro uznání ze dne 12. března 2013, č. j. 6 C
196/2012-39, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 25 616,58 Kč s 21,90%
úrokem z částky 16 039,77 Kč od 19. června 2012 do zaplacení a se zákonným
úrokem z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a na
nákladech řízení částku 12 483 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. co do lhůty k plnění tak, že
žalovaný je povinen poskytnout žalobkyni všechna uložená peněžitá plnění do
čtyř měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (první výrok), a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze proti
prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti uvedl, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla vyřešena. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení a aby uložil žalobkyni uhradit dovolateli náklady dovolacího řízení. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud
zamítl. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění
účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí
být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolatel formuluje otázku, „jakým způsobem posoudit situaci, kdy
žalovaný evidentně není schopen dostát ve stanovené lhůtě stanovené
povinnosti“. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť nejde o
otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. V rozsudku ze dne 31. října 2000, sp. zn.
25 Cdo 516/99, jenž je veřejnosti
dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho
webových stránkách, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon, který zásadně
předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě,
umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil
splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při
rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou
hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě
na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč
uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí
uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění
lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být
rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by
přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci,
přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V
souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod číslem
67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla důvody
pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a
majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda
případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s
ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky
neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze
vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná
rozhodnutí ze dne 31. října 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, a ze dne 19. srpna
2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu
delší než třídenní, popř. o určení plnění ve splátkách, vycházel ze zjištění,
že žalovaný je nezaměstnaný, kromě invalidního důchodu ve výši 7 167 Kč nemá
žádný příjem, průměrná měsíční mzda jeho manželky činí 7 052 Kč, nemá žádnou
vyživovací povinnost, jeho dluhy dosahují částky 250 000 Kč a jeho pravidelným
nezbytným výdajem je nájemné ve výši 8 000 Kč. Odvolací soud uvedl, že je pro
žalovaného nereálné splácet žalobkyní navrhované měsíční splátky 3 300 Kč,
naopak splátky ve výši požadované žalovaným jsou pro žalobkyni nepřijatelné a
pro žalovaného kontraproduktivní. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud při
právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení s úspěchem
zpochybnit, jsou pro dovolací soud závazná (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario). Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť řádně
odůvodnil, proč žalovanému stanovil pariční lhůtu čtyři měsíce.
Dovolatel formuluje též otázku, zda „je soud oprávněn či povinen přihlédnout
při stanovení pariční lhůty k době trvání řízení“, přehlíží však, že Nejvyšší
soud v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil,
že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí
(shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29
Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v projednávané věci. Odvolací soud pouze nad
rámec důvodů svého rozhodnutí „podotkl“, že rozsudek pro uznání soud prvního
stupně vydal „v březnu loňského roku“, takže časový prostor do rozhodnutí
odvolacího soudu získal žalovaný ke svému prospěchu. Tato zmínka odvolacího
soudu se netýkala „doby trvání řízení“ jako celku, jak nesprávně dovozuje
dovolatel, ale pouze časového úseku od vyhlášení rozsudku, kterým byla
žalovanému poprvé uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 616,58 Kč s
příslušenstvím. Nejvyšší soud proto dovolání ze shora uvedených důvodů podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu