32 Cdo 3764/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava
Galluse ve věci žalobkyně M.-P.-S., spol. s r. o. zastoupené advokátem, proti
žalované T. I., a. s., zastoupené advokátem o zaplacení částky 326 897,- Kč s
přísl., vedené u Krajského soudu v Č. B. pod sp. zn. 13 Cm 921/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 14. února 2007, č.j. 4 Cmo
108/2006-54, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 14. února 2007, č. j. 4 Cmo 108/2006-54, se
zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
z prodlení ve výši 8,75% ročně od 1. července 2005 do zaplacení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že účastníci
uzavřeli 7.5.2004 smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala zhotovit dílo a
předat je do 20. září 2004. Svou povinnost ve sjednané lhůtě nesplnila, navíc
prováděla dílo natolik nekvalitně, že žalovaná si nechal část díla opravit
jinou společností. Nakonec žalobkyně dílo dokončila a předala žalované
společnosti 29.4.2005, tedy s více jak sedmiměsíčním zpožděním. Za toto
zpoždění žalovaná společnost vyúčtovala smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě ve
výši 0,5% z ceny díla za každý den prodlení, když celkem prodlení představovalo
220 dnů. Smluvní pokuta činila 5.622.296,- Kč, tuto skutečnost oznámila
žalovaná společnost žalobkyni dopisem z 22.6.2005, kterým provedla zápočet
částky 921.897,- Kč. Dne 28. 4. 2005 uzavřely obě smluvní strany dohodu o
narovnání, v níž stanovily částku v celkové výši 921.897,- Kč, která měla
vyrovnat cenu díla a provedených víceprací. V dohodě o narovnání strany dále
uvedly, že tímto jsou narovnány veškeré právní vztahy mezi nimi. Žalovaná
společnost argumentovala tím, že dohoda o narovnání řešila pouze v té době
sporné body, tedy rozsah díla a cenu díla, nikoli ostatní nároky, kterou je
nárok na smluvní pokutu. Podle právního názoru soudu prvního stupně vyplývá ze
samotného textu dohody o narovnání, konkrétně z bodu II, že sporná práva a
závazky obou stran se mají touto dohodou postavit najisto a v bodě III dohody o
narovnání smluvní strany shodně prohlásily, že podpisem této dohody jsou
veškeré právní vztahy mezi nimi úplně narovnány a že mezi nimi není dalších
sporných práv či závazků. Nejedná se zde o situaci, že by se podepsáním této
dohody žalovaná společnost vzdávala práv, která v budoucnu teprve vzniknou či
že by nárok na smluvní pokutu byl ten nárok, na který nemohla žalovaná
společnost pomýšlet v době uzavření dohody o narovnání. Naopak tento nárok zde
existoval, mohl být uplatňován, tedy řadí se i mezi sporné otázky upravené
touto dohodou o narovnání. Proto po datu uzavření dohody o narovnání nemůže
být opětovně uplatňována a započítávána smluvní pokuta, která v rozsahu 220 dnů
je účtována za dobu od 21. září 2004 do 29.4.2005. Účelem dohody o narovnání
je předejít dalším nesrovnalostem či sporům tím, že původní závazek se zruší a
nahradí závazkem novým. Tento účel zcela jasně vyplývá i ze smlouvy o dílo a
dohody o narovnání a z dat, která přesně korespondují se zmíněnými právními
úkony. Dle názoru soudu prvního stupně je nepochybné, že i smluvní pokuta se
řadí mezi tu spornou otázku, která je rovněž vyřešena touto dohodou o
narovnání, respektive je takto nahrazen původní závazek závazkem novým, jak
vyplývá z odst. 3 ustanovení § 585 občanského zákoníku. Z uvedeného důvodu
nemohlo dojít k platnému započtení pohledávky plynoucí ze smluvní pokuty
žalovanou společností dopisem z 22.6.2005, neboť taková pohledávka již
neexistovala. Předpokladem započtení je existence pohledávky, neboť pohledávky
pro účely započtení zde musí být vzájemné.
Pohledávka žalobkyně tedy nezanikla
započtením a nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou je v plném rozsahu
důvodným. Soud prvního stupně proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, když
účtovaný úrok z prodlení nebyl nijak zpochybňován a datum, od kterého je
účtován, tj. 1.7.2005, plně odpovídá ujednání bodu II dohody o narovnání.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, jemuž odvolací soud
ve svém rozsudku ze dne 14. února 2007, č.j. 4 Cmo 108/2006-54, v plném rozsahu
vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalované. Odvolací
soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že je pro posouzení
projednávané věci rozhodné, zda dohoda o narovnání má charakter
tzv.generálního narovnání, tedy že se týká veškerých práv, která vůči sobě
navzájem strany dohody mají, nebo dohoda se týká pouze sporných (případně
pochybných) práv a povinností, která jsou z dohody patrná. Na rozdíl od
privativní novace (§ 570 obč. zák.), kde dohodou stran závazek (aniž by byla
relevantní jeho spornost či pochybnost) zaniká a je nahrazen závazkem novým, u
narovnání zaniká závazek, resp. práva a povinnosti, sporné či pochybné a
zpravidla vznikají práva a povinnosti nové, případně nemusí vzniknout vůbec.
Soud prvního stupně vyhodnotil dohodu jako generální narovnání, zahrnující
pochopitelně i smluvní pokutu v předmětné smlouvě o dílo dohodnutou. Žalovaný
naopak vyvrací charakter této dohody jako generálního narovnání a poukazuje na
to, že fakticky řeší jen určitá konkrétní sporná práva a povinnosti. Odvolací
soud se přiklání k výkladu smlouvy učiněného žalovaným. V čl. III dohody o
narovnání strany sice shodně prohlašují, že podpisem této dohody jsou veškeré
právní vztahy mezi nimi úplně narovnány a že mezi nimi není dalších sporných
práv či závazků. Skutečností však je, že v čl. I a II jsou vymezena sporná či
pochybná práva a závazky, k jejichž narovnání strany přistoupily. Dle čl.I ze
strany dlužníka (žalované) byly objednány práce přesahující rozsah sjednaný v
původní smlouvě o dílo ze dne 7.5.2004. Věřitel (žalobkyně) tyto vícepráce
řádně provedl a dlužník (žalovaná) je převzala. Dále je zde vyjádřen účel této
dohody, tj. postavit najisto veškerá vzájemná sporná práva a závazky obou stran
vyplývající ze smlouvy o dílo a z následně provedených víceprací. V čl. II je
pak uvedeno, že strany touto dohodou upravují sporná práva a závazky takto:
Dlužník se zavazuje zaplatit věřiteli částku 921.897,- Kč včetně DPH, jako
částku konečnou, zahrnující veškeré věřitelem požadované příslušenství.
Zaplacením této částky budou vyrovnány veškeré nároky věřitele vůči dlužníkovi
plynoucí z právních vztahů popsaných v čl. I této dohody. Z výše uvedeného lze
dovodit, že účelem narovnání byly závazky žalovaného (dlužníka) spočívající v
úhradě hodnoty žalobcem provedených víceprací a prací realizovaných též dle
původní smlouvy. Netýká se tudíž dalších vzájemných práv, mimo uvedených.
Prodlení s dokončením prací není žalobkyní nikterak zpochybněno, lze tedy
usoudit, že žalované vzniklo právo na smluvní pokutu minimálně ve výši
odpovídající žalované částce, tedy 921.897,- Kč. Vyúčtování a zápočet smluvní
pokuty, které žalovaná provedla dopisem ze dne 22.6.2005 na požadovanou sumu je
proto v projednávané věci relevantní. Z uvedených důvodů proto odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním opírajíc jeho přípustnost
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Jako
další důvod dovolání uvádí, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a
uvádí též důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Svůj názor o
nesprávném právním posouzení věci opírá dovolatelka o následující argumenty:
čl. I. dohody nevymezuje vyčerpávajícím způsobem všechna práva a závazky, které
byly mezi stranami sporné; rozhodně se netýká pouze prací realizovaných
žalobcem podle původní smlouvy o dílo a následných víceprací, jak dovozuje
odvolací soud. Daný článek definuje, jaký závazkový vztah se mezi stranami
narovnává - hovoří o tom, že závazkový vztah mezi oběma stranami existoval
jednak na základě písemné smlouvy o dílo, jednak na základě následně
prováděných víceprací, které takový smluvní podklad postrádaly. Dále pak
deklaruje vůli účastníků postavit najisto veškerá vzájemná sporná práva a
závazky vyplývající z výše definovaného závazkového vztahu, tedy ze smlouvy o
dílo a z následně provedených víceprací. Uvádí, že se v daném případě jednalo o
narovnání celého závazkového právního vztahu - to však s výjimkou práv a
povinností, na které účastníci nemohli v době uzavření dohody pomýšlet (§ 585
odst.1, věta druhá obč. zák.). O možných závazcích vyplývajících z ustanovení o
smluvní pokutě obsažených ve smlouvě o dílo obě strany nepochybně věděly, natož
že by na ně nemohly pomýšlet. Podle dovolatelky je tedy nepochybné, že se
účinky narovnání týkají celého právního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o dílo
i z následně provedených víceprací. Žalovanou tvrzený nárok na smluvní pokutu
vyplývá spolu s nároky žalobkyně na zaplacení provedených prací (a spolu s
dalšími právy a povinnosti v dohodě výslovně nezmíněnými) z jednoho závazkového
právního vztahu, a tudíž zcela nepochybně zanikl na základě dohody o narovnání
a byl nahrazen závazkem novým. Pokud jde o další důvody dovolání, uvádí
žalobkyně, že napadený rozsudek je ve druhé řadě zatížen rovněž další vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to tím, že odvolací
soud flagrantně porušil zásadu dvojinstančnosti, když v návaznosti na svůj
nesprávný právní názor sám posuzoval žalovanou vznesený nárok na smluvní
pokutu, aniž by ho předtím hodnotil soud první instance.
Odvolací soud sám se
nezabýval tím, zda byla žalobkyně skutečně v prodlení - pouze konstatoval, že
\"prodlení s dokončením prací není žalobkyní nikterak zpochybněno\" a vyšel tak
ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování (prodlení ovšem
žalobkyně vzhledem k existenci dohody o narovnání vůbec neřešila); soud se
nezabýval otázkou prodlení žalované jako věřitele, které by vylučovalo prodlení
žalobkyně jako dlužníka, nezabýval se ani výší sjednané smluvní pokuty (180%
ročně), kterou by bylo nezbytné moderovat, či otázkou zániku práva započtením. Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť směřuje proti
měnícímu rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu rozsudku odvolacího
soudu.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatelky po
obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení.
V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti, a proto se tento vztah řídí úpravou smlouvy o dílo
obsaženou v obchodním zákoníku. Těžištěm řešení sporu je však výklad dohody
smluvních stran o narovnání ze dne 28. dubna 2005. Možnost narovnání se řídí
ust. § 585 obč. zák., které se při nedostatku úpravy v obchodním zákoníku
použije i pro obchodněprávní vztahy (§ 1 odst. 2 obch. zák.). Svou povahou je
narovnání dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou projevují svou
vůli odstranit ta vzájemná práva a povinnosti, o nichž mezi nimi panují
neshody, nebo na něž mají rozdílné názory. Dosavadní závazek potom zaniká v tom
rozsahu, v němž byl nahrazen závazkem novým vyplývajícím ze shodného projevu
vůle stran obsaženého v narovnání. Účelem narovnání není vyřešit spornost
závazků či rozdílné názory stran na ně, nýbrž předejít dalším sporům tím, že se
obě strany sjednotí na určitém kompromisu, který je pro obě akceptovatelný.
Pokud jde o rozsah narovnání, může se týkat jen jednotlivých závazků, závazků
vyplývajících z určitého zavazovacího důvodu, i když je těchto závazků více,
tedy celého závazkového vztahu nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky
(tzv. generální narovnání). Vyloučena jsou pouze práva, na něž některý z
účastníků nemohl v době uzavření dohody o narovnání pomýšlet. Výkladové
problémy by mohly vzniknout u všeobecně formulovaných narovnání (všechna práva
existující mezi stranami). Pro tento případ se uplatní ust. § 587 obč. zák.,
podle něhož prohlášení stran, že narovnáním jsou mezi nimi upravena veškerá
vzájemná práva, týkají se tyto účinky pouze právního vztahu, v němž mezi nimi
vznikla spornost nebo pochybnost. Pokud by se narovnání mělo týkat i jiných
vztahů, musely by to strany výslovně vyjádřit. Rozhodující je tedy obsah
dohody. Výslovné vyjmenování všech sporných práv a závazků, které mezi stranami
připadají v úvahu, v dohodě o narovnání zákon nepožaduje.
V projednávaném případě vztáhly smluvní strany podle čl. I dohody o narovnání
tuto dohodu na závazkový právní vztah založený smlouvou o dílo, jejímž
předmětem bylo vybudování základní technické vybavenosti v akci „ZTV S. – S. k.
II“ s tím, že ze strany dlužníka byly objednány práce přesahující rozsah
sjednaný v původně uzavřené smlouvě o dílo. V čl. II této dohody potom
stanovily částku 921.897,- Kč, kterou se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli
jako konečnou částku zahrnující veškeré věřitelem požadované příslušenství, a
konstatovaly, že zaplacením této částky budou vyrovnány veškeré nároky věřitele
vůči dlužníkovi plynoucí z právních vztahů, které strany uvedly v čl. I. V čl.
III potom strany shodně prohlásily, že podpisem dohody jsou veškeré právní
vztahy mezi nimi úplně narovnány a že mezi nimi není dalších sporných práv či
závazků.
V daném případě je třeba vyjít z projevů vůle obou smluvních stran vyjádřených
v dohodě o narovnání, je nesporné, že tato dohoda dopadá na závazek uhradit
cenu za dílo včetně prací, které překračovaly původní rozsah smlouvy. V čl. I
však strany uvádějí, že se jejich narovnání týká veškerých vzájemných práv a
závazků vyplývajících ze smlouvy o dílo. Tato smlouva však zahrnovala kromě
jiného v čl. 10 i smluvní pokutu za prodlení s dokončením díla, která byla
sjednána ve výši 0,5% z ceny zakázky za každý den prodlení. Způsob sjednání
výše pokuty i skutečnost, že pokutou je zajištěno prodlení s dokončením díla,
váže tento zajišťovací prostředek bezprostředně k ceně za dílo. Dohoda o
narovnání, která se týká právě této ceny, tak nemůže tuto vazbu opomíjet.
Jestliže proto smluvní strany postavily na nový smluvní základ povinnost
objednatelky uhradit cenu za dílo, nutně si musely uvědomovat, že tato jejich
dohoda zasáhne i sjednanou smluvní pokutu. Vzhledem k tomu, že v dohodě o
narovnání neurčily pro smluvní pokutu výslovné řešení, ale vyjádřily, že
dohodnutá částka vyrovnává veškeré jejich vzájemné nároky, je tento projev vůle
nutno vztáhnout i na závazek zhotovitelky zaplatit pokutu pro případ opožděného
provedení díla. Pokud by byl hodnocen vztah smluvní pokuty a ceny za dílo z
hlediska účelu narovnání, ukazuje se, že by narovnání postrádalo svůj smysl,
pokud by objednatelka mohla vyúčtovat smluvní pokutu podle původního znění
smlouvy o dílo a zbavit se tak povinnosti platit narovnáním dohodnutou cenu
díla, jestliže by došlo ke vzájemnému započtení obou pohledávek.
Nelze proto než dospět k názoru, že odvolací soud nedostatečně uvážil tyto
vazby i význam projevů vůle obou smluvních stran a právně pochybil při aplikaci
ustanovení § 585 a 587 občanského zákoníku a že byl naplněn dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému závěru nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zabývat se
podrobně dalšími dovolacími důvody, na něž odkazuje žalobkyně ve svém dovolání.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.),
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 , část věty za
středníkem, o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího
soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu