32 Cdo 3813/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně Vodovody a kanalizace Vyškov, a.s., se sídlem ve Vyškově,
Brněnská 13, č.p. 410, PSČ 682 01, IČ 49454587, zastoupené JUDr. Karlem
Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 3, PSČ 682 01, proti
žalovaným 1) Z. B., a 2) D. R., oběma zastoupeným JUDr. Ivem Pavlů, advokátem
se sídlem v Prostějově, náměstí T.G. Masaryka 11, PSČ 796 01, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp.
zn. 7 C 785/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 30. dubna 2008, č. j. 49 Co 130/2004-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2008, č. j. 49 Co
130/2004-147, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dvěma žalobami, spojenými ke společnému řízení se žalobkyně domáhala určení, že
je výlučnou vlastnicí pozemků uvedených v žalobách (dále rovněž jen „sporné
pozemky“) a naopak, že žalovaní vlastníky spoluvlastnických podílů k nim
nejsou. Podle skutkových tvrzení žaloby byly sporné pozemky převedeny v roce
1975 pěti kupními smlouvami do vlastnictví Československého státu - Okresní
vodohospodářské správy Vyškov. Právním nástupcem tohoto subjektu se stal
Jihomoravské vodovody a kanalizace, státní podnik, jehož práva a závazky na
žalobkyni přešly rozhodnutím ministra zemědělství České republiky ze dne 22.
října 1993, č. 698/1993, a na základě její zakladatelské listiny v procesu tzv.
velké privatizace. Opomenutím nebyla kupní smlouva uzavřená s otcem žalovaných
Z. B. předána k zápisu do evidence nemovitostí. Důsledkem bylo, že
spoluvlastnický podíl ke sporným pozemkům se stal předmětem dědického řízení po
Z. B. a žalovaní na základě jeho výsledků byli zapsáni do katastru nemovitostí
jako vlastníci spoluvlastnických podílů. Na sporných pozemcích se nachází
zařízení čistírny odpadních vod. Bez určení vlastnictví je žalobkyně omezena v
dispozicích s objekty nacházejícími se v čistírně odpadních vod a má tak
naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Žalovaní se žalobou nesouhlasili, tvrdíce zejména, že kupní smlouva, jíž měl
spoluvlastnický podíl od jejich otce nabýt stát, je neplatná pro nejasné určení
převáděných pozemků. Namítali rovněž vydržení svého vlastnického práva.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 7. února 2002, č. j. 7 C 785/99-61,
žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaní nejsou
spoluvlastníky sporných nemovitostí (výrok I.), určil, že jejich „výlučným a
neomezeným“ vlastníkem je žalobkyně (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.). Kupní smlouvu mezi Z. B. a Československým státem - Okresní
vodohospodářskou správou Vyškov shledal určitou a tedy platnou. Podle
tehdejších právních předpisů právní účinky smlouvy nastaly jejím podpisem.
Spoluvlastnický podíl ke sporným pozemkům se tak nemohl stát předmětem
dědického řízení a žalovaní jej nemohli nabýt. Námitku vydržení vlastnického
práva vznesenou žalovanými, posoudil jako nedůvodnou, protože žalovaní sporné
pozemky nikdy fakticky neovládali. Protože jsou žalovaní zapsáni v katastru
nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci sporných pozemků, má žalobkyně
naléhavý právní zájem na určení svého výlučného vlastnictví. Bylo-li však
určeno, že je jejich výlučnou vlastnicí, není již dán její naléhavý právní
zájem na určení, že žalovaní jejich spoluvlastníky nejsou.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a nákladech
řízení státu (druhý a třetí výrok). Poté, co podstatně doplnil dokazování,
dospěl k závěru, že žalobkyně není právní nástupkyní Jihomoravských vodovodů a
kanalizací, státního podniku, pokud jde o vlastnictví ke sporným pozemkům. Ty
totiž nebyly zařazeny do privatizačního projektu, který je v souladu s
ustanovením § 5, § 6 odst. 1 písm. a) a § 10a odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále rovněž „zákon o velké
privatizaci“), pro určení převáděného majetku rozhodující, a spoluvlastnický
podíl žalobkyně v rozsahu spoluvlastnického podílu Z. B. k nim byl do katastru
nemovitostí zapsán na její žádost teprve dne 10. března 1999. Žalobkyně tudíž
není v řízení aktivně legitimována.
S ohledem na uvedený právní názor považoval odvolací soud za nadbytečné
posuzovat další otázky, které mohly být pro rozhodnutí ve věci zásadní, zejména
platnost kupní smlouvy uzavřené mezi Z. B. a československým státem, a
nevypořádal se ani s vydržením vlastnického práva tvrzeným žalovanými od
počátku řízení a žalobkyní nově v odvolacím řízení za situace, kdy účastníci
nebyli soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení § 119a o. s. ř.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen
„o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrdíc,
že restriktivní právní názor zaujatý odvolacím soudem ohledně výkladu zákona o
velké privatizaci je nesprávný. Listina, na jejímž základě byla změna zápisu v
katastru nemovitostí provedena, je nadto označena jako „Doplnění ke
konkurenčnímu privatizačnímu projektu - evidenční číslo MSMNP 25671“ a její
spojitost s procesem privatizace je tak zřejmá. Žalobkyně sporné pozemky
užívala od roku 1993 v dobré víře, že je nabyla v procesu privatizace. Její
právní předchůdci je rovněž v dobré víře užívali již od uzavření kupní smlouvy
mezi Z. B. a československým státem v roce 1975 a došlo tak k vydržení jejího
vlastnického práva.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože
napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, a je rovněž důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně podle vylíčení uplatněného dovolacího důvodu vytýká odvolacímu soudu
nesprávnost závěru, že nebyly-li sporné pozemky zahrnuty do privatizačního
projektu, nemohly se stát předmětem privatizace a být převedeny na nabyvatele
privatizovaného majetku.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, je právní normou řešící otázku tzv. velké privatizace. Jeho účelem bylo
převést majetek státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní
peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen "podnik") nebo který je ve
správě Pozemkového fondu České republiky, včetně jejich majetkových účastí na
podnikání jiných právnických osob, včetně majetkových účastí státu na tomto
podnikání na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (§ 1 odst. 1
cit. zák.). Z tohoto ustanovení jednoznačně nevyplývá, zda předmětem převodů má
být majetek (tedy souhrn majetkových hodnot), nebo „soubor hmotných, jakož i
nehmotných složek podnikání“ (tedy podnik, jak je definován v ustanovení § 5
odst. 1 obchodního zákoníku), popř. „podnik jako výrobce zboží, který svou
podnikatelskou činnost provozuje samostatně na základě hospodaření na vlastní
účet“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku účinného v době
vydání zákona o velké privatizaci). Dovolací soud však dospívá k závěru, že
převáděny podle tohoto zákona neměly být majetkové hodnoty „samy o sobě“, ale
podniky popř. jejich části jako hospodářské jednotky. Dovozuje to zejména z
ustanovení § 15 odst. 1 cit. zák., podle něhož s vlastnickým právem k
privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky
související s privatizovaným majetkem, a z druhého odstavce téhož ustanovení,
podle něhož se přechod pohledávek jinak řídí ustanoveními o postoupení
pohledávek. Shodnou dikci totiž mají i ustanovení § 477 odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku (tedy právní normy vzniklé ve stejném časovém období, jako zákon o
velké privatizaci), upravující smlouvu o prodeji podniku.
V návaznosti na shora uvedené dovolací soud uzavírá, že pro určení
privatizovaného majetku podle zákona o velké privatizaci je rozhodující jeho
vymezení (označení privatizované jednotky) v rozhodnutí podle ustanovení § 11
odst. 2 zákona o velké privatizaci a v kupní smlouvě (§ 14 odst. 1 cit. zák.),
popřípadě v zakladatelské listině subjektu, do jehož základního kapitálu měl
být privatizovaný majetek vložen (§ 14 odst. 2 cit. zák.), a nikoliv v samotném
privatizačním projektu, který je pouze podkladem pro privatizační proces.
Bylo-li tak v průběhu řízení zjištěno, že sporné pozemky se nacházejí „za
plotem“ (jak uvedla svědkyně V.), tedy že jsou součástí areálu čistírny
odpadních vod ve Vyškově, a byla-li na Fond národního majetku rozhodnutím
ministra zemědělství České republiky ze dne 22. října 1993, č. 698/1993,
převedena část majetku státního podniku Jihomoravské vodovody a kanalizace,
státní podnik, a to odštěpný závod ve Vyškově, s předmětem činnosti mj. výroba
a dodávka vody a odvádění a čištění odpadních vod, jehož majetek byl při
založení vložen Fondem národního majetku jako zakladatelem do základního
kapitálu žalobkyně, dospívá dovolací soud k závěru, že byly-li sporné pozemky
skutečně ke dni 22. října 1993 ve vlastnictví státu (tato skutečnost nebyla v
průběhu řízení postavena na jisto), došlo k jejich převodu na žalobkyni spolu s
podnikem, jehož součástí tato čistírna byla, v procesu privatizace prováděné
podle zákona o velké privatizaci, byť v soupisu nemovitého majetku, jenž je
přílohou privatizačního projektu (§ 10a odst. 5 z. č. 92/1991 Sb.) uvedeny
nebyly.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k opačnému závěru, jeho právní posouzení je
nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
tak naplněn.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud rovněž zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
dovoláním uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by
činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud řízení takovou vadou zatížil tím, že rozhodl na základě svého
nesprávného právního názoru a rezignoval na přezkum rozsudku soudu prvního
stupně v mezích, v nichž se ho žalovaní odvoláním domáhali, a na nově se
objevivší tvrzení žalobkyně v průběhu odvolacího řízení v režimu úplné apelace
(§ 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením § 243b odst.
2 část věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr.
Miroslav Gallus
předseda senátu