32 Cdo 386/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované P. s. Ú. n. L. a. s., zastoupené
JUDr. K. F., advokátem o zaplacení 893.710,09 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 79/2003, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 5 Cmo
265/2006-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 32
Cm 79/2003-104, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 505.625,- Kč s
15,4 % úrokem z částky 500.000,- Kč od 25. 7. 2001 do 25. 8. 2001, s 35,4 % p.
a. úrokem z částky 500.000,- Kč od 26. 8. 2001 do zaplacení a s 15,4 % p. a.
úrokem z částky 5.625,- Kč od 7. 4. 2004 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající
části žalobu zamítl (výrok II.) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Předmětem řízení byl nárok ze smlouvy o převzetí bankovní záruky ze dne 11. 8.
1998, uzavřené mezi I., a. s. a žalovanou, ve vztahu ke smluvnímu partnerovi
žalované ze smlouvy o dílo z 4. 11. 1996, č. 4141/96, O. a. a o. š. Ú. L..
Vymáhaná pohledávka přešla při prodeji podniku na základě smlouvy z 19. 6. 2000
na Československou obchodní banku, a. s. a dále na základě postupní smlouvy z
16. 1. 2003 na Č. k. a., tj. žalobkyni.
Soud prvního stupně dovodil, že vyplacení bankovní záruky věřiteli dne 25. 7.
2001 bylo oprávněné, v souladu s obsahem záruční listiny, odpovídající smlouvě
uzavřené mezi bankou a žalovanou a bance tudíž vznikl nárok na zaplacení
vyplacené záruky 500.000,- Kč a na zaplacení poplatku podle smlouvy ve výši 4,5
% p. a. Nárok na úroky za poskytnutí záruky a na úroky z prodlení ve smluvní
sazbě 20 % p. a. z poskytnuté záruky, z dlužného poplatku i z dlužného úroku za
poskytnutí záruky, však shledal soud oprávněným jen zčásti, v jakém jej
přiznal.
K odvolání žalobkyně a odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem
označeným v záhlaví, že napadený rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla
zamítnuta žaloba ohledně úroků z prodlení 20 % z částky Kč 5.625,- za dobu od
25. 7. 2001 do 6. 4. 2004 a úroků z prodlení 4,6 % z částky 5.625,- Kč za dobu
od 7. 4. 2004 do zaplacení se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni i toto příslušenství (výrok I.), v ostatním napadený rozsudek soudu
prvého stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud co do merita věci vyšel ze zjištění, která na základě jím
provedeného dokazování učinil soud prvního stupně a zopakoval dokazování
písemnými důkazy, jmenovitě smlouvou o převzetí záruky z 11. 8. 1998, bankovní
zárukou z 12. 8. 1998 a písemnou výzvou O. a. a o. š. v Ú. L. z 24. 6. 2001.
Odvolací soud aplikoval ustanovení § 313 an. obch. zák.o bankovní záruce. Pokud
žalovaná namítala, že beneficient neměl podle smlouvy o dílo právo žádat o
výplatu bankovní záruky, podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně
právem odmítl touto námitkou zabývat, přičemž poukázal na ustanovení § 316
odst. 1 a § 317 obch. zák. Odvolací soud vedle jazykového výkladu akcentoval i
výklad logický a dospěl k závěru, že výzva beneficienta se v daném případě
„nevymyká tomu, co je v záruční listině uvedeno“ a „Č. při výplatě záruky ani z
tohoto hlediska nepochybila“. Závěr soudu prvního stupně, že banka má právo na
regres za vyplacenou záruku, je tedy podle odvolacího soudu správný.
Správně pak soud prvého stupně podle mínění odvolacího soudu poukázal na to, že
i kdyby uspokojený požadavek beneficienta byl v rozporu se smlouvou o dílo,
není to otázkou poměru beneficienta či žalobkyně k bance, ale je to věcí
vypořádání podle § 321 odst. 4 obch. zák. jak nároku příkazce proti
beneficientovi na vydání neoprávněně získaného plnění prostřednictvím záruky,
tak i nároku na náhradu škod, které by příkazci případně vznikly; to vše však
za předpokladu, že příkazce banku, která bankovní záruku proplatila, uspokojil.
Pokud pak žalovaná v řízení před odvolacím soudem zpochybnila výši běžných
úroků, podle názoru odvolacího soudu proměnlivá sazba úroků sjednána ve smlouvě
nebyla.
K otázce úroků z prodlení z nezaplacené části odměny (poplatku) za vystavení
záruky měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně zřejmě přehlédl
speciální dohodu o úroku z prodlení v čl. 5 písm. b) smlouvy a proto dovodil,
že žalobkyni náleží sazba úroků ve výši 20 % a nikoliv úroky z prodlení jen v
sazbě zákonné. Pokud jde o počátek úročení, vyložil soud prvního stupně dohodu
o splatnosti zřejmě tak, že je vázána na vyúčtování. Podle odvolacího soudu
však v čl. 5 písm. a) smlouvy byla sjednaná splatnost k počátku běžného
čtvrtletí bez jakékoli modifikace vyúčtováním. Za této situace měla žalobkyně
nárok na úroky z prodlení nejméně od data, od kdy je požaduje, když poslední
splátka poplatku musela být nutně splatná ještě před vyplacením záruky (poté
již právo nevzniklo).
Co do úroků z prodlení z běžných úroků neshledal odvolací soud důvod odchýlit
se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 31 Odo 101/2002, z
něhož vyšel soud prvního stupně, že takové úročení možné není.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil k odvolání žalobkyně napadený rozsudek
soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. pouze ohledně malé části
úroků z prodlení z poplatku za vystavení záruky, tj. z částky Kč 5.625,-. V
ostatním neshledal odvolání obou účastníků důvodná a proto napadený rozsudek v
tomto rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná s tím, že odvozuje přípustnost
dovolání z § 237 odst. 1 písm. c) ve vazbě na odst. 3 téhož ustanovení o. s. ř.
Právní otázku zásadního významu spatřuje dovolatelka v tom, že napadené
rozhodnutí přisoudilo podružný význam jazykovému vyjádření právního úkonu, v
rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1033/2004, podle něhož je
soud povinen na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná
vůle účastníků, především z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem lze zjišťovat
pouze obsah úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Soud obsah vůle účastníků
nezjišťoval, použil výraz „logika věci“, který však blíže ve vztahu v této
kauze nerozebral, za použití § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák.
Dovolatelka zdůrazňuje, že určující v daném případě je závěr soudu, že textace
výzvy beneficienta ze záruky, které zakládala její proplacení, byla
dostačující. Takové posouzení výzvy odvolacím soudem však bylo nesprávné, bylo
nutno ji posoudit nejen z hlediska jazykového, ale i logického a
systematického, přičemž bylo třeba objasnit a vyložit projev vůle účastníků při
uzavírání smlouvy o poskytnutí záruky. Zajisté nebylo vůlí žádného z účastníků,
aby beneficient posuzoval postup při odstraňování reklamovaných vad a inkasoval
záruku svévolně. Beneficient měl výzvu formulovat v souladu se záruční listinou
tak, že dodavatel stavby (tj. dovolatelka) nesplnil některou ze svých
povinností odstranit záruční vady. Výklad vůle účastníků nemůže být v rozporu
s jejím jazykovým vyjádřením; otázka jazykového vyjádření je v daném případě
otázkou zásadního právního významu.
Dovolatelka opětovně cituje znění ustanovení smlouvy o převzetí záruky, záruční
listiny a výzvy beneficienta. Tato výzva měla obsahovat, které konkrétní
povinnosti nebyly splněny a v jakém ohledu. Tyto podmínky splněny nebyly a
banka neměla záruku beneficientovi proplatit. Beneficient pak neměl právo žádat
vyplacení záruky.
Dovolatelka akcentuje, že beneficient neměl nárok na vyplacení podle záruční
listiny, neboť ta určovala vztah banky a beneficienta. Beneficient musel za
účelem splnění záruky tvrdit nikoli to, že k plnění nedochází, nýbrž že k
plnění nedošlo (tj. vid dokonavý). Kromě toho banka zaplatila, aniž zkoumala,
zda je důvod placení podle textu záruční listiny.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně –
dospěl k nesprávným závěrům proto, že nehodnotil důkazy správně v jejich
vzájemné souvislosti.
Dovolatelka navrhuje, aby oba rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího
byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání má napadené rozhodnutí odvolacího soudu za
správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1,
§ 241a odst. 1), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž
dovolání lze podat proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (ů 236 odst. 1 o. s. ř.).
písm. c) o. s. ř., tj. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) [o takový případ tu nejde] a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Této přípustnosti se také dovolatelka výslovně dovolává.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje, její kritiku
nesprávného výkladu smluvních ustanovení a právních úkonů, jakož i aplikace
ustanovení o výkladu právních úkonů v § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák. je
možno subsumovat pouze pod přípustnost dovolání pro řešení právní otázky v
rozporu s hmotným právem.
V tomto směru jsou rozhodná následující skutková zjištění soudů prvního stupně
a odvolacího, která nebyla v dovolání zpochybněna a z nichž dovolací soud
vychází:
1) ve smlouvě o převzetí záruky ze dne 11. 8. 1998 č. 204898 B Z 038
uzavřené mezi I. a p. b., a. s. a P. s. Ú. L. a. s. (žalovanou) I. převzala v
bodě 1,3 a 4 za klienta záruku 500.000,- Kč do 12. 8. 2003 v případě, že
příjemce záruky písemně vyzve I. k plnění ze záruky v souladu se záruční
listinou a jejími podmínkami,
2) ze záruční listiny za dne 12. 8. 1998 převzaté I. a. s. z příkazu
žalované vůči beneficientovi O. a. a o. š. Ú. L. na určitou dobu do 12. 8.
2003, na základě uzavřené smlouvy o dílo, neodvolatelná záruka do částky
500.000,- Kč, na první písemnou výzvu a písemné prohlášení klienta, že P. s.
nesplnily své povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo a v jakém ohledu své
povinnosti nesplnily,
3) z písemné výzvy beneficienta ze dne 24. 6. 2001 vůči I. a. s.,
obsahující prohlášení, že „P. s. neplní své povinnosti ze smlouvy o dílo č.
4141/96 v povinnosti odstraňování vad z reklamačního řízení“, přičemž
„opakovaně reklamované vady nejsou odstraňovány z důvodu nedostatku kapacitních
a finančních možností firmy P. s. Ú. L. a.s. Reklamované vady jsou natolik
závažné, že jejich neodstraňování devastuje prostory objektu a ohrožují jeho
bezpečný provoz.“
Nejvyšší soud pokládá právní závěry, které z těchto skutkových zjištění učinil
odvolací soud (i soud prvního stupně), za správné, v souladu s pravidly
právního výkladu ve smyslu § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák. Odvolací soud
vyložil rozhodná ustanovení výše vypočtených právních úkonů za použití
gramatického i logického a systematického výkladu, aniž by mu bylo možno
vytknout pochybení, zejména takové, že by tu či onu metodu právního výkladu
upřednostnil na úkor jiné metody.
Dovolací soud se ztotožňuje zvláště s rozhodujícím závěrem, že výzva
beneficienta byla učiněna v souladu se záruční listinou na základě bankovní
záruky podle § 313 an. obch. zák., zejména pak § 316 odst. 1 obch. zák. Tato
výzva byla dostatečně určitá a korespondovala s podmínkami, určenými v záruční
listině v návaznosti na smlouvu o dílo. Není rozhodné, že při vytýkaném
porušení povinnosti – neodstranění reklamovaných vad – byl použit u sloves vid
nedokonavý, resp. že výzva byla formulována jako poukaz na souhrn
neodstraněných vad. Všem stranám, zúčastněným na předmětných závazkových
vztazích, muselo být zřejmé, oč konkrétně jde, pokud se jedná o existenci
reklamovaných vad.
Nelze proto dospět k závěru, že právní výklad dotčených úkonů, provedený
odvolacím soudem, je v rozporu s hmotným právem a dovolací soud proto dovolání
do výroku II. napadeného rozhodnutí jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř.).
Pokud jde o dovolání směřující proti výroku I. napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, je sice v tomto směru dovolání obecně přípustné, protože jde o
rozhodnutí, jímž se v této části rozhodnutí soudu prvního stupně mění (§ 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.), avšak dovolatelka vůbec nespecifikovala, v čem je
výrok o dalších přiznaných úrocích z prodlení z poměrně nepatrné částky jistiny
5.625,- Kč nesprávný a z jakého důvodu. Přitom dovolací soud může přezkoumat
rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se
rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po
dobu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Takové
doplnění dovolatelka neučinila.
Nejvyšší soud proto i v tomto rozsahu dovolání odmítl (§ 43 odst. 2 ve vazbě na
§ 243c o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto,
přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o
dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu