32 Cdo 3867/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně GALILEO REAL, k. s., se sídlem v Praze 7, Janovského
438/2, PSČ 170 06, identifikační číslo osoby 26 17 52 91, zastoupené JUDr.
Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, V Luhu 18, proti žalované
obci Janov nad Nisou, se sídlem v Janově nad Nisou 520, PSČ 468 11,
identifikační číslo osoby 00 26 23 58, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem,
advokátem, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Tyršův dům - Újezd 450/40, o
zaplacení částky 2,999.868,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 76/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 6 Cmo 117/2009-324, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 6 Cmo
117/2009-324, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna
2009, č. j. 26 Cm 76/2005-298, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2009, č. j. 26 Cm 76/2005-298, kterým
soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2,999.868,60 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a žalobkyni zavázal
k náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
právní předchůdkyně žalobkyně Poštovní a Investiční banka, a. s. (dále též jen
„banka“) uzavřela s původně první žalovanou, společností TOP - GUM
International spol. s r.o. (dále též jen „dlužník“ nebo „společnost“), dne 22. června 1994 smlouvu o úvěru č. 205894006 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo
„smlouva“), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 3,500.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna ručitelským prohlášením žalované
ze dne 7. června 1994 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Dlužník povinnosti ze
smlouvy neplnil a banka od smlouvy odstoupila přípisem ze dne 13. února 1996 s
požadavkem na vrácení poskytnutých prostředků spolu s úroky a úroky z prodlení. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 1996, č. j. K
62/96-50, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, který byl 18. června 2004
zrušen po splnění rozvrhového usnesení. V konkursu věřitelka obdržela na
přihlášenou pohledávku ze smlouvy o úvěru částku 62.631,40 Kč. Zabývaje se otázkou platnosti ručitelského prohlášení, odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prohlášení je rozporné, odkazuje-li
na závazky dlužníka, které dlužník v době podpisu ručitelského prohlášení
neměl, což způsobuje nesrozumitelnost, neurčitost a nevěrohodnost ručitelského
prohlášení, když z něj nelze dovodit, že se vztahuje ke spornému závazku. K
nesrozumitelnosti ručitelského prohlášení přispívá i to, že jeho přílohou měla
být v okamžiku podpisu i smlouva o úvěru, na jejímž obsahu se však smluvní
strany dohodly až se „značným časovým odstupem“, dne 22. června 1994. Zdůraznil, že je-li přebírán budoucí závazek, mělo by to být v zájmu určitosti
a srozumitelnosti z ručitelského prohlášení zřejmé. Odvolací soud uzavřel, že z
těchto důvodů nelze považovat právní úkon vyjádřený v prohlášení ručitele za
platný závazek ručitele podle ustanovení § 303 obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“). Vedle toho nebyly při převzetí ručení žalovanou splněny požadavky kladené na
rozhodování obce ve smyslu ustanovení § 36a odst. 1 písm. d) zákona č. 410/1992
Sb. (jde o úplné znění zákona o obcích č. 367/1990 Sb.). Soud prvního stupně z
provedených důkazů (listin a svědeckých výpovědí bývalých členů obecního
zastupitelstva žalované) správně zjistil, že obecní zastupitelstvo svými úkony
sice vyjádřilo požadavek rozhodovat o možném převzetí záruky, avšak neprojevilo
souhlas s převzetím ručení za konkrétně určený závazek společnosti. Před
samotným převzetím ručení měly být nepochybně v souladu s vůlí obecního
zastupitelstva splněny další náležitosti - především mělo úspěšně „dopadnout“
jednání tehdejšího starosty žalované J. K.
s bankou, na kterém mělo být
zjištěno, zda skutečnosti uváděné dlužníkem při zasedání obecního
zastupitelstva jsou totožné a pravdivé ve srovnání s údaji banky. Oproti mínění
žalobkyně považoval odvolací soud svědecké výpovědi členů zastupitelstva
žalované za pravdivé. Svědci byli vyslechnuti v souladu s občanským soudním
řádem pod sankcí křivé výpovědi, přičemž z jednotlivých důkazů nevyplývá, že by
jejich výpovědi byly nepravdivé. Odvolací soud nepřisvědčil námitce, že žalovaná si byla svého závazku vědoma s
ohledem na její dopis z 31. ledna 1996, neboť tato listina není uznáním závazku
a samotné sdělení věřiteli, že žalovaná nemá prostředky na plnění dalších
závazků, nemůže vést k závěru o existenci tohoto závazku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je prohlášení
ručitele neplatným právním úkonem pro neurčitost, když při podpisu ručitelského
prohlášení smlouva o úvěru ještě nebyla podepsána, a přesto se v ručitelském
prohlášení uvádí, že dlužník má vůči bance dluh ve výši 3,500.000,- Kč. Namítá,
že z razítek na smlouvě, na ručitelském prohlášení i na výpisu z usnesení
jednání obecního zastupitelstva žalované jasně vyplývá, že písemnosti
vztahující se k poskytnutí úvěru putovaly mezi pobočkami banky, a to dle
vnitřních postupů banky od 2. června 1994, a po jejich kompletizaci byla
smlouva o úvěru podepsána. Vyplývá-li z ručitelského prohlášení, že jde o
zajištění úvěru poskytnutého Investiční a Poštovní bankou, a. s. společnosti
TOP - GUM International spol. s r.o. ve výši 3,500.000,- Kč, a společnosti
nebyl bankou poskytnut žádný jiný úvěr, nelze ho s žádným jiným závazkem
zaměnit. S odkazem na nález Ústavního soudu „625/03“ (jde o nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03) považuje dovolatelka přístup dovolacího soudu
k výkladu právního úkonu za ryze formalistický, dovozuje-li neplatnost
prohlášení z toho, že v tiskopise bylo ponecháno slovo „má“ namísto „bude mít“. Za nesprávný považuje též závěr, že zastupitelstvo žalované nedalo souhlas s
převzetím ručení. K ručitelskému prohlášení ze dne 7. června 1994 je připojen
výpis z usnesení ze zasedání obecního zastupitelstva z 18. května 1994, číslo
25/1994, v němž se uvádí, že „na základě projednání obecní zastupitelstvo
rozhodlo, že poskytne záruku firmě TOP-GUM International, s. r.o. na poskytnutí
úvěru ve výši 3,5 mil Kč a úroků, o který tato společnost žádá u IPB“. Výpis
podepsal tehdejší starosta obce J. K. Úvahy odvolacího soudu o nutném novém
projednávání věci zastupitelstvem žalované považuje za spekulativní, nemající
oporu v provedených důkazech. Výpovědi bývalých členů obecního zastupitelstva k
průběhu jednání „rady“ dne 18. května 1994 jsou velmi nevěrohodné a vnitřně
rozporné a odvolací soud při hodnocení jejich výpovědí porušil ustanovení § 132
o. s. ř. Příčinou tendenčních výpovědí svědků je podle názoru dovolatelky
jejich osobní angažovanost a hrozba případného postihu v návaznosti na jejich
osobní odpovědnost za rozhodnutí učiněné v rozporu s péčí řádného hospodáře. Proto navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena
„soudům“ k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) oproti mínění
dovolatelky nejde, neboť odvolací soud ve svém usnesení ze dne 5. března 2008,
č. j. 6 Cmo 238/2007-262, kterým zrušil dřívější vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně, jej nezavázal právním názorem. Nejvyšší soud však shledává
dovolání přípustným podle písmene c) pro nesprávné posouzení otázky určitosti
ručitelského prohlášení a otázky, zda byl obecním zastupitelstvem žalované
udělen souhlas s převzetím ručení ve smyslu ustanovení § 36a odst. 1 písm. d)
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“). Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní
úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle ustanovení § 303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho
uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se
dlužníkovým ručitelem. Ustanovení § 304 odst. 2 obch. zák. určuje, že ručením lze zajistit i závazek,
který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky. Sankce neplatnosti právního úkonu se podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho
obsah, tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu
nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný,
jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním -
jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního
úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co
chtěl účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je vůle, vtělená do právního
úkonu, svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně
pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností
o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku
Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Posouzení ručitelského prohlášení jako neplatného právního úkonu založil
odvolací soud na názoru o jeho neurčitosti, nesrozumitelnosti a nevěrohodnosti,
které spatřuje v tom, že ručitelské prohlášení odkazuje na existující závazek,
jenž však ve skutečnosti vznikl „až velmi dlouho“ po podpisu ručitelského
prohlášení, a též v tom, že jeho přílohou měla být i smlouva o úvěru, na jejímž
obsahu se však dlužník s bankou dohodli až později. V ručitelském prohlášení žalovaná - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů
nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu - „prohlásila ve smyslu ustanovení §
303 a násl. obchodního zákoníku, že ručí za včasné a úplné vyrovnání pohledávky
ve výši 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, kterou má Poštovní a Investiční banka,
a. s.
za dlužníkem TOP - GUM International spol. s r.o. ze smlouvy o úvěru ….. (označení smlouvy není doplněno) uzavřené dne ….. (datum není doplněno) do výše
3,500.000,- Kč s tím, že nebude-li výše uvedená pohledávka dlužníkem včas a
úplně zaplacena, ručitel se zavazuje, že uhradí dlužnou částku poskytnutého
úvěru s příslušenstvím“. Především lze uzavřít, že vůle toho, kdo ručitelského prohlášení učinil -
zaručit se za závazek dlužníka - byla vyjádřena jasně, takže argument jeho
nesrozumitelností neobstojí. Není správný ani názor odvolacího soudu o jeho
nevěrohodnosti, protože žádné skutečnosti o tom svědčící nebyly zjištěny. Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že prohlášení o ručení (§ 303 obch. zák.) je určité, obsahuje-li označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení
(určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento
závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Výše uvedené pak platí bez ohledu na
to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek
„určitosti“ zajišťovaného závazku je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o
jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že zajišťovaný závazek byl v
ručitelském prohlášení identifikován způsobem, který jej činí nezaměnitelným s
jiným, přičemž na jeho neplatnost nelze usuzovat ani z toho, že je zajišťován
budoucí závazek, když požadavky na další specifikaci v budoucnu vzniknuvšího
závazku by byly neadekvátní a zákon na jeho identifikaci žádné jiné požadavky
než na závazek již existující neklade. Neměl-li věřitel a dlužník mezi sebou
žádný jiný závazek než ten, jehož zaplacení je předmětem sporu, závěr
odvolacího soudu o neurčitosti prohlášení ručitele nemůže obstát. Časový úsek,
který uplynul od podpisu ručitelského prohlášení do uzavření smlouvy o úvěru,
tj. přibližně rozmezí dvou týdnů, považuje dovolací soud na rozdíl od
odvolacího soudu, za dobu obvyklou a přiměřenou pro uzavření smlouvy o úvěru po
předložení prohlášení ručitele bance. Důvodem neurčitosti ručitelského
prohlášení není ani to, že k němu měla být jako příloha připojena smlouva o
úvěru, protože ručitelské prohlášení má podobu předtištěného formuláře banky, v
němž je tato příloha uvedena. S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v závěru, že k převzetí ručení nebyl dán
souhlas žalované jako obce. Ze zápisu z jednání obecního zastupitelstva
žalované z 18. května 1994 (č. l. 135 spisu) se z bodu druhého podává, že
dlužník přednesl zastupitelstvu „svoji žádost o záruku na poskytnutí úvěru ve
výši 3,5 mil. Kč“ a následně, že „hlasováním (7 zastupitelů pro a 1 se zdržel
hlasování) 7:1 obecní zastupitelstvo rozhodlo, že obec poskytne garanci uvedené
firmě, dne 24. 5. 1994 starosta zjistí podrobnosti na investiční bance v
Jablonci n. N., poté právníci sepíší smlouvu.“ Při respektování výkladových
pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.
a zásad
pro výklad právních úkonů, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že
zastupitelstvo obce projevilo vůli zaručit se za závazek společnosti z titulu
úvěru ve výši 3,500.000,- Kč věřitele Investiční a Poštovní banky, a. s. Z
pohledu tohoto závěru je nerozhodné, že tato vůle zastupitelstva obce byla
následně s odstupem času bývalými členy obecního zastupitelstva interpretována
v jejich svědeckých výpovědích jen jako „morální záruka“ za závazek dlužníka,
když zákon žádný takový institut nezná a lze jen stěží přepokládat, že by o
„morální“ zajištění svého závazku dlužník žádal, když ani není zřejmé, v čem by
ona „morální záruka“ měla spočívat, a že by se banka s takovým způsobem
„ručení“ při poskytnutí úvěru ve výši 3,500.000,- Kč spokojila. Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný,
Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu