32 Cdo 3879/2010
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce J.B., zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, proti žalované FAST HYPO, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 48 58 93, zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 6, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 17/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2010, č. j. 7 Co 535/2010-142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2010, č. j. 7 Co 535/2010-142, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 9 C 17/2009-102, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí: budovy č. p. 83, část obce O. R., postavené na pozemku stavební parcelní číslo 87, pozemku stavební parcelní číslo 87 a pozemku parcelní číslo 475/6, které se nachází v katastrálním území O. R., obec O. R., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec na LV číslo 211 (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a o nákladech řízení státu (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že 29. června 2006 byla uzavřena podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku smlouva o úvěru č. 2006800054 mezi žalovanou jako věřitelkou a dlužníky J. B. a I. B. (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), v níž se strany dohodly, že dlužníci jsou ze všech závazků vyplývajících ze smlouvy zavázáni společně a nerozdílně (čl. I. bod 1.4.) a že dlužníci zajistí k zajištění všech svých závazků vůči věřiteli ze smlouvy, včetně všech případných závazků vzniklých v důsledku odstoupení od smlouvy, zajištění převodem vlastnického práva k označeným nemovitostem na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené s věřitelkou (čl.
VI. smlouvy). Dne 29. června 2006 byla mezi žalobcem jako převodcem a žalovanou jako nabyvatelkou uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví žalobce (dále jen „smlouva o zajišťovacím převodu práva“) podle ustanovení § 553 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kterou byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru. Ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva se účastníci dohodli (čl. IV.) na rozvazovací podmínce spočívající v tom, že dlužníci J.
B. a I. B. splní všechny peněžní závazky vůči žalované ze smlouvy o úvěru. Z výpovědi svědkyně I. B. soud prvního stupně zjistil, že žalobce je jejím bývalým manželem a že o smlouvě o úvěru se dozvěděla až při rozvodu manželství, dále že z vývěsky na obecním úřadě zjistila, že dům, v němž žili, je prodáván v dražbě. Smlouvu o úvěru nepodepsala a nikdy se žalovanou nejednala. Podle závěru znaleckého posudku JUDr. J. S. podpis I. B. na smlouvě o úvěru není pravým podpisem jmenované. Dlužníci úvěr nespláceli, na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva přešly nemovitosti žalobce do vlastnictví žalované.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby a má naléhavý právní zájem podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na požadovaném určení, neboť byl vlastníkem předmětných nemovitostí a tvrdí, že žalovaná tyto nemovitosti nabyla na základě právního úkonu, který neexistuje, protože vůbec nevznikl“ a zápis v katastru nemovitostí tak neodpovídá právnímu stavu. S odkazem na ustanovení § 44 odst. 1 a „§ 44c odst. 1 a 2“ obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že žalovaná jako oferent předložila návrh smlouvy o úvěru žalobci a I.
B., jak vyplývá ze záhlaví smlouvy a z čl. I.
bodu 1.4., v němž se strany dohodly, že ze závazků vyplývajících z této smlouvy jsou J. B. a
I. B. zavázáni společně a nerozdílně. V řízení bylo prokázáno, že I. B. smlouvu nepodepsala, nepřijala nabídku žalované, smlouva o úvěru tedy vůbec nevznikla, přičemž bylo prokázáno, že úmyslem žalované bylo, aby dlužníky byli oba jmenovaní. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem „na žalovanou přešlo“ smlouvou o zajišťovacím převodu práva. Z akcesorické povahy zajištění vyplývá, že musí existovat platný hlavní závazek, z něhož je dlužník povinen plnit a věřitel má právo požadovat plnění. Bylo prokázáno, že neexistuje platný hlavní závazek, že vůbec nevznikl a proto nemohla platně vzniknout ani smlouva o zajišťovacím převodu práva jako závazek akcesorický.
Vlastnické právo k nemovitostem proto nemohlo přejít na žalovanou a žalobce je i nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem zamítl (první výrok), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o nákladech řízení státu (třetí výrok). Odvolací soud opakovaným výslechem svědkyně I.
B. zjistil, že o smlouvě o úvěru nevěděla a dozvěděla se o její existenci až v září 2007, kdy byly započato se srážkami z její mzdy. Na základě sdělení mzdové účetní, že exekuce je vedena ve prospěch žalované, se pokoušela jednat se žalovanou, ale nikdo s ní jednat nechtěl. Nepodepsala ani notářský zápis z 29. června 2006, sp. zn. NZ 166/2006, N 171/2006 o dohodě o přímé vykonatelnosti (dále jen „notářský zápis“), který byl sepsán notářem JUDr. J. H., když u notáře nikdy nebyla a nevylučuje, že bývalý manžel si mohl půjčit její občanský průkaz.
Nevěděla o tom, že část poskytnutého úvěru byla připsána na její účet, protože manžel vzápětí částku odeslal na jiný účet. Odvolací soud rekapituloval, že v řízení bylo žalobcem tvrzeno, že bývalá manželka I. B. nepodepsala smlouvu o úvěru, ačkoliv byla ve smlouvě uvedena jako smluvní strana a smlouva je opatřena podpisem „B.“. Dále žalobce tvrdil, že nepodepsala ani dohodu o přímé vykonatelnosti obsaženou v notářském zápise, přestože i v tomto zápise je jako účastnice označena a originál zápisu je jménem I.
B. podepsán. Smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavřel a podepsal jako převodce pouze žalobce, neboť nemovitosti byly v jeho výlučném vlastnictví. Odvolací soud uzavřel, že za trvání manželství může i jen jeden z manželů uzavřít smlouvu o úvěru. Ke splnění závazku uzavřel žalobce i dohodu o přímé vykonatelnosti. Nepodepsala-li I. B. smlouvu o úvěru, je smlouva neplatná pouze částečně, ve vztahu ke jmenované. Žalovaná poskytla úvěr podle smlouvy o úvěru a závazek vrátit poskytnutý úvěr byl po určitou dobu plněn.
Neobstojí tak závěr soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru je neplatná v celém rozsahu, tedy i ve vztahu k žalobci, a proto je neplatná i smlouva o zajišťovacím převodu práva.
Proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nesprávně vypořádal s ustanovením § 44 odst. 3 obč. zák., neboť je-li návrh smlouvy určen dvěma nebo více osobám a z jeho obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je určen, se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže návrh přijmou všechny tyto subjekty, v opačném případě smlouva nevznikne.
Vzhledem k závěru znaleckého posudku, podle něhož podpis I. B.na smlouvě o úvěru není jejím pravým podpisem, a ke svědecké výpovědi jmenované je zřejmé, že smlouva o úvěru vůbec nevznikla, když úmyslem žalované bylo, aby dlužníky ze smlouvy o úvěru byli jak žalobce tak i jeho bývalá manželka. Závěr odvolacího soudu, že smlouva o úvěru je neplatná jen ve vztahu k I.B., je proto nesprávný. Neexistuje-li smlouva o úvěru jako hlavní závazek, nemohl vůbec vzniknout zajišťovací převod práva jako závazek akcesorický.
Dovolatel je proto přesvědčen, že je nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. Podle názoru dovolatele se odvolací soud dopustil zásadního pochybení, považoval-li smlouvu o zajišťovacím převodu práva za platnou na základě mylného názoru, že smlouva o úvěru je platná ve vztahu k dovolateli. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybněnou dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož okolnost, že I. B. smlouvu o úvěru nepodepsala, neznamená, že by tato smlouva byla neplatná i ve vztahu k žalobci.
Dovolací soud souhlasí s dovolatelem, že odvolací soud se při posouzení platnosti smlouvy o úvěru nevypořádal s námitkou, že smlouva podle ustanovení § 44 odst. 3 obč. zák. (podle něhož je-li návrh určen dvěma nebo více osobám a z jeho obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je návrh určen, se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže všechny tyto osoby návrh přijmou) nevznikla.
Odvolací soud se nezabýval tím, zda I. B. učinila právní úkon a ten nepodepsala, takže by nebyla splněna podmínka dohodnuté písemné formy právního úkonu podle ustanovení § 40 obč. zák. a šlo by o (relativně) neplatný právní úkon, nebo vůbec úkon k uzavření smlouvy o úvěru neučinila a smlouva nevznikla. Odvolací soud pominul právní posouzení skutečností rozhodných pro výsledek řízení, na nichž založil vyhovující rozsudek soud prvního stupně. Právní posouzení věci odvolacím soudem, které vyústilo v závěr, že za trvání manželství i jeden z manželů může přijmout závazek, a není proto vyloučeno, aby jeden z manželů sám uzavřel smlouvu o úvěru, neodpovídá skutkovým zjištěním, která měla být posouzena.
Tento závěr odvolacího soudu by byl přiléhavý tehdy, kdyby smlouva o úvěru měla být a také byla uzavřena jen se žalobcem, to znamená, kdyby jen žalobce měl být dlužníkem. Jestliže však věřitelka zamýšlela uzavřít smlouvu s oběma manžely, kterou podepsal jen žalobce, a místo I. B. smlouvu podepsala osoba nezjištěné identity, jde o jinou skutkovou a tím i právní situaci, kterou se odvolací soud nezabýval a s níž se nevypořádal. Z těchto důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tím i nesprávné, a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení účastníků a o nákladech řízení státu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V něm se odvolací soud neopomene zabývat výkladem těch ujednání ve smlouvě o úvěru, za použití výkladových pravidel, na nichž soud prvního stupně založil závěr o úmyslu věřitelky uzavřít smlouvu s oběma manželi.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu