32 Cdo 4056/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně S. k., a. s., proti žalované Č. o. b., a. s., o
zaplacení částky 19,854.588,- Sk s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 41 Cm 155/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 9 Cmo 282/2006-161, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 9 Cmo 282/2006-161,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2006, č. j. 41 Cm
155/2004-120, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2006, č. j. 41 Cm
155/2004-120, zamítl žalobu na zaplacení částky 19,854.588,- Sk (výrok I.) s
tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Předmětnou žalobní pohledávku žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení
pohledávek ze dne 22. 12. 1999, uzavřenou mezi V. ú. b. (dále jen „V.“) jako
postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, přičemž postoupená pohledávka
představovala tzv. protizáruky V. pro V. m. š. p. na nákup technologického
zařízení, na něž Č. o. b.(dále též „Č.“) vystavila dne 7. 3. 1991 bankovní
záruky. Předmětné závazky (pohledávky), které přešly v privatizaci na a. s. C.
představovaly také krátkodobé úvěry a leasingové splátky, které poskytla V. v
souvislosti s výše uvedenými protizárukami. Č. vystavila dne 7. 3. 1991 celkem
tři bankovní záruky č. na částky 1,342.800 DEM, 1,310.800 DEM a 1,664.100 ATS.
Na základě generální dohody, uzavřené dne 26. 10. 1990 mezi V. a Č., o
participaci na závazku, který Č. přebírá za čs. subjekty v zahraničí, se měly
obě banky podílet 50 % na devizové odměně i na ztrátách z trvalé insolventnosti
dlužníka (organizace), pro kterou byla bankovní záruka poskytnuta, takže podíl
žalované měl činit 19,854.588,- Sk.
Žalovaná popírala, že by V. postoupila žalobkyni i případnou pohledávku z
titulu shora uvedené generální dohody, takže zpochybnila aktivní věcnou
legitimaci žalobkyně v této věci a dále namítla, že nárok žalobkyně je
promlčen.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení a na základě
provedeného dokazování listinnými důkazy a učiněných skutkových zjištění dospěl
k závěru, že konec promlčecí doby nastal dne 5. 5. 2003, avšak žaloba byla
podána až dne 5. 8. 2004, takže nárok je promlčen a již z toho důvodu žalobu v
celém rozsahu zamítl.
Soud prvního stupně rovněž shledal nedostatek aktivní věcné legitimace
žalobkyně ve věci a tím i další důvod k zamítnutí žaloby. Dovodil, že smlouva o
postoupení pohledávek, uzavřená mezi V. a žalobkyní v roce 1999 je samostatným
právním úkonem, na jehož obsah nelze aplikovat již zrušený zákon č. 101/1963
Sb. (zákoník mezinárodního obchodu, dále též „Z.“), jak se – podle názoru soudu
– mylně domnívá žalobkyně. Předmětná generální dohoda byla uzavřena mezi dvěma
tehdy tuzemskými bankami za jiné právní situace, než smlouva o postoupení
pohledávek. Pokud se měla stát povinnost žalované vyplývající z generální
dohody součástí pohledávky postoupené na žalobce, měla být tato skutečnost
smluvně „ošetřena“, což se nestalo. Jestliže v postupní smlouvě bylo uvedeno,
že s pohledávkami se postupují i všechna práva s nimi spojená, muselo by mít
takové ujednání týkající se třetí osoby, právní základ, což soud v daném
případě neshledal.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zabýval otázkou věcné legitimace žalobkyně jako otázkou
primární. Dovodil, že nebylo-li mezi účastníky sporu o tom, že případná
pohledávka VÚB za žalovanou z titulu závazků vyplývajících z generální dohody
nebyla předmětem samostatného postoupení, zbývá otázka, zda je možno v daném
případě hovořit o příslušenství či právu s pohledávkou spojeném. Ke generální
dohodě, bankovní záruce a následně ke smlouvě o postoupení pohledávek došlo za
existence různých právních norem. Postupování pohledávek se odehrálo v režimu
občanského zákoníku, tvrzenou bankovní záruku je třeba posuzovat v režimu
zákona č. 101/1963 Sb., podle jehož ust. § 670, jestliže bankovní záruka
obsahuje závazek banky uspokojit oprávněného v případě, že třetí osoba nesplní
svůj závazek, může oprávněný postoupit svá práva z bankovní záruky pouze s
postoupením pohledávky bankovní zárukou zajištěné a s převedením závazků
oprávněného se zajištěnou pohledávkou souvisejících. Podle názoru odvolacího
soudu bankovní záruka bez dalšího není akcesorickým právem. Žalobkyně ani
netvrdila žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že práva z bankovní záruky by
přecházela automaticky s postoupenou pohledávkou.
Co do otázky promlčení odvolací soud posoudil rozsudek soudu prvního stupně
jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, což je však bez významu, neboť
žaloba byla zamítnuta pro absenci věcné legitimace žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o.
s. ř.“) a jako důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatelka odkazuje na ustanovení § 665 odst. 1 a § 670 zákoníku mezinárodního
obchodu č. 101/1963 Sb., o bankovní záruce, a dále na § 140 cit. zákona a na
ust. § 524 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) o postoupení pohledávky a
dovozuje, že s platným postoupením pohledávek z V. na žalobkyni muselo dojít i
k platnému postoupení souvisejících práv spojených s bankovní zárukou. Má za
to, že otázkou zásadního právního významu, kterou dovolací soud dosud neřešil,
je postoupení pohledávky zajištěné bankovní zárukou podle Z., nikoliv pouze
podle obchodního zákoníku. K postoupení dané pohledávky došlo podle občanského
zákoníku v době, kdy zákoník mezinárodního obchodu již nebyl v účinnosti.
Dovolatelka popisuje skutkový stav, na jehož základě jí vznikla celková
předmětná pohledávka, jak byl zjištěn i soudem prvního stupně a soudem
odvolacím, a uzavírá, že podle Generální dohody, uzavřené dne 26. 10. 1990 mezi
Č., a. s. Praha a V. ú. b., ústředím v B., o participaci na závazku, který Č.
přebírá za čs. subjekty vůči zahraničí, činil 50 % participační podíl na
ztrátách dlužníka C., a. s., částku 19,854.588,- Sk.
Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání žalobkyně splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem
o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo
v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud má v daném případě za zásadně právně významnou dovolatelkou
nastolenou právní otázku postoupení pohledávky podle § 524 an. obč. zák.
zajištěné bankovní zárukou podle § 665 an. ZMO s tím, zda spolu s postoupenou
pohledávkou (z hlavního závazku) se postupuje též bankovní záruka.
Dovolací soud dospěl k závěru, že tuto otázku řešily oba soudy – prvního stupně
i odvolací – v rozporu s hmotným právem, přičemž řešení této otázky má obecný
judikatorní přesah.
V posuzovaném případě žalovanou vystavené bankovní záruky ze dne 7. 3. 1991 se
spravovaly režimem zákoníku mezinárodního obchodu, přičemž zákonná úprava
bankovní záruky, obsažená v ust. § 665 an. ZMO, je prakticky totožná se
zákonnou úpravou v ust. § 313 an. obch. zák., účinnou od 1. 1. 1992 (k témuž
datu byl zrušen zákoník mezinárodního obchodu). Uvedené zákonné úpravy bankovní
záruky jsou v podstatě stejné co do účinků postoupení práv z bankovní záruky v
případě nesplnění závazku třetí osobou – dlužníkem (porov. § 670 ZMO a § 318
obch. zák.). Tento právní účinek (důsledek) spočívá v tom, že věřitel
(oprávněný) může postoupit svá práva z bankovní záruky pouze s postoupením
pohledávky zajištěné bankovní zárukou, a vyplývá přímo ze zákona. Jde o tzv.
akcesorickou záruku, danou povahou tohoto zajišťovacího institutu. Bankovní
záruka je právem spojeným (souvisejícím) se zajištěnou (hlavní) pohledávkou.
Není proto důvodu konstruovat podmínku, aby uvedený právní důsledek byl
inkorporován ve smlouvě (jmenovitě ve smlouvě o postoupení pohledávky), když je
stanoven zákonem. Přitom podle obecné úpravy v ust. § 524 odst. 2 obč. zák. s
postoupenou pohledávkou přecházejí i všechna práva s ní spojená.
V daném případě nebylo sporu o tom, že účastníci (popř. jejich právní
předchůdci) se dohodli v generální dohodě ze dne 26. 10. 1990 na participaci na
nákladech souvisejících se zajištěním závazků konkrétního dlužníka, i formou
bankovních záruk žalované, které byly v tomto případě realizovány, jak shora
uvedeno.
Okolnost, že k převodu (přechodu) bankovních záruk žalované, založených za
účinnosti zákoníku mezinárodního obchodu, došlo spolu se zajištěnými
pohledávkami jejich postoupením až v roce 1999 podle občanského zákoníku,
nemění ničeho na podstatě uvedených závazků (pohledávek), takže nelze
argumentovat „jinou právní situací“ či dalšími „okolnostmi“, jak činily oba
soudy.
Právní posouzení předmětné otázky odvolacím soudem není proto správné a je tak
naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.) a
poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno toto rozhodnutí, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu