32 Cdo 4071/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně E. T., zastoupené JUDr. Josefem Frydrychem, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích, L. B. Schneidera 414/2, proti žalované VICTORIA
VOLKSBANKEN pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 2, Francouzská 28, PSČ 120 00,
identifikační číslo osoby 61858714, zastoupené JUDr. Janem Fraňkem, advokátem,
se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, o zaplacení částky 30.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 118/2003,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června
2009, č. j. 39 Co 4/2009-139, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 6.900,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jejího advokáta JUDr. Josefa Frydrycha, sídlem v Českých Budějovicích, L.
B. Schneidera 414/2.
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. června 2008, č. j. 14 C
1188/2003-116, ve výroku o věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit
žalobkyni částku 30.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl, a ve výrocích o nákladech
řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu ke státu jej zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že
dne 16. května 2002 žalobkyně v sídle žalované podala návrh na uzavření smlouvy
o úrazovém pojištění, na jehož základě došlo k uzavření pojistné smlouvy. Při
sepisování návrhu žalobkyně vědomě neuvedla, že v poměrně nedávné minulosti
utrpěla několik úrazů a že hodlá uzavřít či uzavřela úrazové pojištění u řady
dalších pojišťoven. Bezprostředně po podání návrhu na uzavření pojistné smlouvy
žalobkyně sjednala úrazová pojištění rovněž u GENERALI pojišťovny a. s., u
AMCICO AIG Life a. s., u Uniqa CZ a. s., u Hasičské vzájemné pojišťovny a. s.,
u Komerční pojišťovny a. s., u ČSOB pojišťovny a. s., u CS Life pojišťovny a. s. a u České pojišťovny a. s.; tyto pojistky trvaly též v době, kdy žalobkyně
oznámila žalované pojistnou událost. Žalobkyně již v minulosti utrpěla úrazy, a
to dne 13. února 2000 podvrtnutí a natažení kotníku, dne 27. května 2000
zhmoždění ramene a paže, dne 20. října 2000 popáleniny prvního stupně na
zápěstí a na ruce a dne 1. července 2001 podvrtnutí a natažení kotníku. Dne 5. července 2002 žalobkyně utrpěla další úraz, a to podvrtnutí a natažení
křížového vazu kolena, způsobené pádem ze schodů; žalobkyně zaslala žalované
oznámení o této pojistné události datované dne 8. listopadu 2002 a žalovaná
dopisem ze dne 19. dubna 2003 sdělila žalobkyni, že odmítá pojistné plnění v
plném rozsahu z toho důvoduže žalobkyně při uzavírání pojistné smlouvy porušila
své povinnosti tím, že má sjednáno současně úrazové pojištění u dalších
pojistných subjektů. Znalecký posudek vyloučil možnost vlivu jiných příčin na
poranění žalobkyně ze dne 5. července 2002, než samotného pádu ze schodů. Odvolací soud na věc aplikoval ustanovení § 793 a násl. občanského zákoníku ve
znění účinném do 31. prosince 2004 (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu dovodil, že dozví-li se
pojistitel až po pojistné události, že její příčinou je skutečnost, kterou pro
vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi toho, s kým uzavřel pojistnou smlouvu,
nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která pro uzavření pojistné smlouvy
byla podstatná, nemůže odstoupit od pojistné smlouvy podle ustanovení § 802
odst. 1 obč. zák., nýbrž může odmítnout plnění z pojistné smlouvy podle
ustanovení § 802 odst. 1 obč. zák. To žalovaná podle závěrů odvolacího soudu
dopisem ze dne 15. dubna 2003 učinila. Odvolací soud dále usoudil, že
ustanovení § 802 odst. 1 obč. zák. je třeba vykládat tak, aby pojistiteli,
který po pojistné události již nemůže odstoupit od smlouvy, byla zachována
možnost sankcionovat „porušení zatajené skutečnosti“ resp.
vědomé porušení
povinností stanovených v § 793 obč. zák., jinak by došlo k neodůvodněnému
zvýhodnění právního postavení pojištěného na úkor pojistitele. Vyjádřil názor,
že pojem pojistné události je proto třeba chápat nikoliv jen jako samotný úraz,
nýbrž je třeba jej vykládat komplexně nejen jako onu nahodilou událost v užším
smyslu, ale v širším kontextu jako soubor práv a povinností účastníků
pojistného vztahu. Okamžikem vzniku nahodilé události nastala povinnost
pojistitele plnit, přičemž tuto povinnost by na sebe nevzal, pokud by byl
pravdivě informován. V tomto smyslu je pak „příčinou“ pojistné události v
širším smyslu též uvedení nepravdivých údajů, resp. jejich zatajení. Na základě
toho odvolací soud uzavřel, že odpověděla-li žalobkyně negativně na dotaz, zda
má sjednáno úrazové pojištění u jiné společnosti, přičemž žalovaná by při
pravdivém zodpovězení tohoto dotazu pojistnou smlouvu neuzavřela, došlo
uvedením tohoto nepravdivého údaje v písemném návrhu pojistné smlouvy ze strany
žalobkyně vědomě k porušení ustanovení § 793 obč. zák. a žalovaná právem
odmítla pojistné plnění. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně sice v celém rozsahu, tj. včetně
zrušovacího výroku o nákladech řízení, podle obsahu však jen ve výroku o věci
samé) napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřela o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka argumentovala skutečností, že žalovaná uvedla v odvolání proti v
pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, že nevyplatila pojistné plnění z
důvodu odstoupení od pojistné smlouvy dopisem ze dne 15. dubna 2003 dle
ustanovení § 801 odst. 1 obč. zák., jímž současně odmítla pojistné plnění, a
nelze proto aplikovat ustanovení § 801 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka vytkla
odvolacímu soudu, že v rozporu s (jakkoliv blíže neoznačenou) judikaturou
Nejvyššího soudu „suploval a změnil“ právní názor žalované, která se domáhala
zamítnutí žaloby s odkazem na ustanovení § 802 odst. 1 obč. zák., zatímco
odvolací soud „sám dovodil bez výhradního odkazu žalovaného, že nelze aplikovat
ust. § 802 odst. 1 o. s. ř., ale s odkazem na toto ust. § 802 odst. 2 o. s. ř.“. Dovolatelka též zdůraznila, že odvolací soud ve svém předchozím kasačním
rozhodnutí dovodil, že neobstojí závěr soudu prvního stupně, podle něhož
žalovaná postupovala v souladu se zákonem, jestliže odmítla vyplatit pojistné
plnění s odkazem na ustanovení § 802 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že žalobkyně
neuvedla své předchozí úrazy, neboť nebylo prokázáno, že tato skutečnost je
příčinou pojistné události. Odvolací soud vyslovil názor, že k posouzení této
okolnosti je třeba odborných znalostí, proto ji soud nemůže posoudit bez
lékařského odborného vyšetření (§ 127 o. s. ř.).
K tomu dovolatelka dodala
(citováno doslova), že „ protože dosud nebylo provedeno žádné další dokazování
ke zjištění skutečnosti zda příčinou pojistné události byly předchozí úrazy
žalobkyně – což je v dané věci nezbytné pro oprávněnost aplikace § 802 odst. 2
obč. zák., byl poté na základě toho poté byl ve věci vypracován znalecký
posudek z oboru ortopedie a traumatologie MUDr. L. Z. ze dne 12. 5. 2008, na
jehož podkladě pak soud I. stupně vydal dne 30. června 2008, č. j. 14 C
118/2003 rozsudek se závěrem, že žaloba je důvodná, neboť žalobkyně sice v
rámci uzavírání pojistné smlouvy neuvedla pravdivě a úplně všechny skutečnosti
potřebné pro uzavření pojistné smlouvy, ale dle právního závěru odvolacího
soudu je rovněž v tomto směru třeba přihlédnout i k tomu, zda taková skutečnost
(neuvedení pravdivých údajů) mohla či nemohla být zároveň příčinou pojistné
události. V tomto samém ovšem nic prokázáno nebylo, taková skutečnost
nevyplynula z provedených důkazů. Potom při závěru, opatřeném o znalecký
posudek, že samotný pád žalobkyně ze schodů dne 5. 7. 2002 byl jedinou příčinou
poranění žalobkyně, přičemž na její poranění žádné jiné okolnosti (předchozí
úrazy) neměly žádný vliv, soud prvního stupně žalobě oprávněně vyhověl a v
souvislosti s tím uložil žalované zaplatit žalobkyni požadovanou částku …“). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání jako bezdůvodné odmítnout. Ztotožnila se s výkladem
ustanovení § 802 odst. 2 obč. zák., jak jej provedl odvolací soud, a vyjádřila
názor, že ve světle tohoto právního rozboru neobstojí námitka žalobkyně „ve
smyslu tvrzení, že neoznámení předchozích úrazů při sjednávání pojištění nemá
vliv na vznik pojistné události a tím na aplikovatelnost daného ustanovení“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. července
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného
zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání proti výroku napadeného rozsudku ve věci samé je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a též podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním
dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím
částku 20.000,- Kč, přičemž se nejedná o obchodní věc.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho,
jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.),
a dospěl k závěru, že dovolání je nedůvodné.
Podle ustanovení § 793 odst. 1 obč. zák. kdo s pojistitelem uzavírá pojistnou
smlouvu, je povinen odpovědět pravdivě a úplně na všechny písemné dotazy
pojistitele, týkající se sjednávaného pojištění. To platí též, jde-li o změnu
pojištění.
Podle ustanovení § 802 obč. zák. při vědomém porušení povinností uvedených v
ustanovení § 793 může pojistitel od pojistné smlouvy odstoupit, jestliže při
pravdivém a úplném odpovězení dotazů by pojistnou smlouvu neuzavřel (odstavec 1
věta první). Dozví-li se pojistitel až po pojistné události, že její příčinou
je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohl
zjistit při sjednávání pojištění a která pro uzavření pojistné smlouvy byla
podstatná, je oprávněn plnění z pojistné smlouvy odmítnout; odmítnutím plnění
pojištění zanikne (odstavec 2).
Výtkou, že odvolací soud „suploval a změnil“ právní názor žalované, která se
domáhala zamítnutí žaloby s odkazem na ustanovení § 802 odst. 1 obč. zák.,
dovolatelka oproti svému očekávání neuplatnila dovolací důvod stanovený v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V
každém případě jde však o námitku nedůvodnou.
Soud je v občanském řízení sporném vázán žalobou, jíž je vymezen předmět řízení
(srov. § 79 odst. 1 a § 153 odst. 2 o. s. ř.), nikoliv způsobem obrany
žalovaného. Nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností,
z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem
(petitem). Právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) obligatorní
náležitostí žaloby není (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř. ). Je-li přesto v žalobě
obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura
novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkového
podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný
nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci
prosazoval žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března
2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, in www.nsoud.cz). Tím spíše pak není pro soud
závazná právní argumentace žalovaného. Z procesního hlediska tedy nelze vytýkat
odvolacímu soudu pochybení, jestliže právní úkon žalované posoudil podle jeho
obsahu po právní stránce jinak, než jak jej v rámci své procesní obrany
kvalifikovala ona sama.
Druhá z dovolatelkou uplatněných námitek se pak zcela míjí se skutkovými a
právními závěry, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Zpochybňuje-li dovolatelka opodstatněnost aplikace ustanovení § 802 odst. 2
obč. zák. prostřednictvím argumentu, že mezi pojistnou událostí a jejími
předchozími úrazy není podle výsledků dokazování příčinná souvislost, pak
zřejmě nepostřehla, že jako skutečnosti, jejichž vědomým neoznámením měla
porušit povinnosti stanovené v § 793 obč. zák., odvolací soud nepojal její
předchozí úrazy, k nimž se upíná její dovolací argumentace, nýbrž úrazová
pojištění sjednaná s jinými pojišťovnami. Přehlédla též, že odvolací soud
založil právní posouzení věci na takovém výkladu ustanovení § 802 odst. 1 obč.
zák. a pojmu „pojistná událost“, v jehož důsledku označil za příčinu pojistné
události samotné uvedení nepravdivých údajů. Správnost uvedeného posouzení
dovolatelka nezpochybnila, dovolacímu přezkumu tedy nepodléhá.
Za této situace nezbývá než uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím
dovolacích námitek, tak jak je uplatnila a jimž je dovolací soud při přezkumu
napadeného rozhodnutí vázán, správnost napadeného rozhodnutí ve věci samé
zpochybnit nepodařilo.
Nejvyšší soud též z úřední povinnosti zkoumal (srov. § 242 odst. 3 větu druhou
o. s. ř.), zda řízení předcházející napadenému rozhodnutí není postiženo vadami
uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takové vady z obsahu spisu nezjistil.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž
směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
Žalovaná, která byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, má podle ustanovení §
142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř.
vůči neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení
vynaložila a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho
hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v
dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání.
Vzhledem k ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení § 3 bod 7 ve
spojení s § 18 odst. 1, věty první a činí 5.450,- Kč. Advokátovi dále náleží
paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 5.750,- Kč je třeba
připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%, tj. částku
1.150,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z
náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k
nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 6.900,- Kč je dovolatelka povinna
zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu