32 Cdo 4099/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce Ing. V. P., proti žalované METRON, spol. s r.o., se sídlem
v Ústí nad Labem - Všebořicích, Plynárenská 31, PSČ 400 10, identifikační číslo
osoby 41 32 76 59, zastoupené JUDr. Aloisem Dvořákem, advokátem se sídlem v
Teplicích, Benešovo náměstí 3124/7, o zaplacení částky 390.180,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm
537/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.
května 2011, č. j. 2 Cmo 108/2011-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 13. prosince 2000 se žalobce domáhal po žalované
vrácení částky 390.180,- Kč s úrokem z prodlení, kterou žalované zaplatil 18. prosince 1996 za dodání traktoru. Žalovaná traktor nedodala ani po opakovaných
výzvách k plnění a zaplacenou částku nevrátila. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. ledna
2011, č. j. 24 Cm 537/2001-93 (v
pořadí třetím ve věci, když předchozí rozsudky odvolací soud zrušil pro
procesní pochybení), žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku
390.180,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 18. srpna 1998 do zaplacení (výrok
I.), co do úroku z prodlení za dobu prodlení od 28. srpna 1996 do 17. srpna
1998 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), změnil jej ve výroku o
nákladech řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
IV.). Odvolací soud rekapituloval, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce na
základě faktury vystavené žalovanou zaplatil 18. prosince 1996 žalované částku
390.180,- Kč a že předmět tvrzené kupní smlouvy - traktor - žalovaná žalobci
nedodala. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle
nichž žalovaná adresovala žalobci fakturu s textem, že fakturuje prodej
traktoru Z7246 za částku včetně DPH ve výši 390.180,- Kč. Z výslechu žalobce v
řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že o koupi traktoru se
žalovanou nejednal. Se svědkem R. spolupracoval při zajišťování strojního
vybavení pro své podnikání. Žalovaná měla žalobci traktor na základě doporučení
jmenovaného dodat, ale to se nestalo. Žalobce trval na tom, že ve věci dodání
traktoru je žalovaná jeho smluvním partnerem a připustil, že věděl, že z ceny
traktoru budou mít zřejmě nějaký zisk jak žalovaná, tak L. R. Popřel, že by
věděl, že předmětná částka má sloužit k zaplacení ceny za dodávku brambor. Z výslechu svědka L. R. soud prvního stupně zjistil, že se jednalo o fiktivní
prodej traktoru a žalobce od počátku věděl, že poskytnuté peníze budou použity
na úhradu ceny za dodávky brambor. Částku přijal od společnosti R+S s.r.o. (v
níž byl jednatelem) pro firmu Realinvest, v níž byl tichým společníkem. Poukázal na trestní řízení, ve kterém byl zproštěn obžaloby. Z výpovědi
jednatele žalované L. S. jako účastníka řízení se podává, že byl osloven L. R. s návrhem způsobu prodeje traktoru s tím, že žalovaná se následně stala
účastníkem trojstranné dohody, podle níž měl být traktor dodán L. R. a ze
strany žalované šlo pouze o fakturaci, tedy vystavila fakturu, na základě které
přijala peníze od žalobce a předala je dále L. R. k dodání traktoru.
Odvolací soud uvedl, že soudem prvního stupně takto zjištěný skutkový stav
právně hodnotí jinak, neboť z výpovědí účastníků i svědka je zřejmé, že při
obstarání a dodání traktoru probíhala mezi zúčastněnými subjekty řada jednání,
přičemž účastníci i svědek se lišili ve výpovědích o tom, co bylo obsahem
jednání, zda se jednalo o úhradu za dodávku brambor nebo o způsob
profinancování jiné věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
kupní smlouva na dodání traktoru nebyla uzavřena ani mezi žalobcem a
společností R+S s.r.o. Podstatné náležitosti kupní smlouvy podle ustanovení §
409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nebyly tvrzeny ani
jednou ze stran. Obsah sporných tvrzení nelze považovat ani za dohodu o způsobu
zaplacení kupní ceny, protože žalovaná vystavila předmětnou fakturu adresovanou
žalobci s uvedením, že jde o zaplacení ceny za dodávku traktoru. Dovodil, že
pohledávku žalobce za žalovanou je nutno posoudit podle ustanovení § 451 a
násl. obch. zák. (správně občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), tedy
jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť bylo prokázáno, že žalobce
zaplatil žalované na základě faktury č. 60070 částku 390.180,- Kč, aniž
existoval jakýkoli právní důvod pro poskytnutí takového plnění, a žalovaná tuto
částku přijala. Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše,
co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Povinnou k vydání bezdůvodného obohacení
je žalovaná, která majetkový prospěch v této výši získala. Na tomto závěru nic
nemění skutečnost, že žalovaná tvrdila a prokazovala, že uvedenou částku poté,
co ji obdržela, předala dál L. R. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé podala
žalovaná dovolání, namítajíc nesprávné právní posouzení věci a postižení řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíc
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul skutečnost, že neměla z fiktivního
obchodu žádný majetkový prospěch, naopak to byl žalobce, který zřejmě z obchodu
majetkový prospěch měl. V té souvislosti poukazuje na zjištění soudu prvního
stupně z výpovědi svědka L. R. a dovozuje, že neměla-li z fiktivního obchodu
žádný prospěch, když „prostřednictvím žalovaného“ byl zaplacen jiný dluh
žalobce, je vyloučeno, aby jí vzniklo bezdůvodné obohacení. Důkazy provedenými
před soudem prvního stupně, zejména výslechem svědka L. R. a důkazy listinami z
trestního spisu zachycujícími výslechy provedené v trestním řízení se
dostatečně prokázala účelovost a nevěrohodnost tvrzení žalobce. Neexistuje-li
na straně dovolatelky majetkový prospěch, navíc za předpokladu, že žalobci
majetková újma nevznikla, nemohla se dovolatelka bezdůvodně obohatit a není
tedy co vydat. Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka dále uvádí, že soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že mezi
účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva. Nevznikla-li kupní smlouva, nevznikl
mezi žalobcem a dovolatelkou obchodněprávní vztah a případné bezdůvodné
obohacení, pokud by k němu došlo, by se řídilo občanským zákoníkem s dvouletou
promlčecí dobou. Žalobce zaplatil fakturu dne 27. prosince 1996, zaplacením
začala běžet promlčecí doba a byla-li žaloba podána u soudu dne 13. prosince
2000, právo na vydání bezdůvodného obohacení se podle ustanovení § 107 odst. 1
obč. zák. promlčelo uplynutím dvouleté promlčecí doby. Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že nepřihlédl k ustanovení § 265
obch. zák. a přiznal právní ochranu výkonu práva žalobce, přestože cílem
žalobce, podle výpovědi svědka R. a listin z trestního spisu, bylo použití
účelově vázaných prostředků k jinému, než určenému účelu, prostřednictvím
dovolatelky. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolatelka spatřuje v tom, že soud prvního stupně vyslechl žalobce jako
účastníka řízení. Uvádí, že výslech žalobce je pravděpodobně v rozporu s
ustanovením § 131 odst. 1 o. s. ř., protože skutkový stav mohl být zjištěn
výslechem jiných svědků, nezávislých na stranách sporu, zejména svědka L. R. Z
jeho výslechu vyplývá, jaká byla role žalobce a dovolatelky na finanční
transakci. Za vadný považuje rovněž postup odvolacího soudu, který postupoval
odchylně od návrhů a tvrzení stran a znemožnil tak dovolatelce uplatnit námitku
promlčení. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací
řízení uplatní - v souladu s čl. II bodem 7 přechodných
ustanovení části první zákona č.
404/2012 Sb.,
kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje
správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k
závěru, zda a komu soud právo nebo povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Z ustanovení § 458 odst. 1 věty první obč. zák. vyplývá, že musí být vydáno
vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Námitka dovolatelky, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, dospěl-li k
závěru, že se přijetím částky 390.180,- Kč od žalobce bezdůvodně obohatila,
protože pominul, že neměla z fiktivního obchodu žádný prospěch, když přijatou
částku předala L. R., není opodstatněná. K bezdůvodnému obohacení dochází v
okamžiku, kdy obohacený plnění přijal, a jak s ním poté naložil, není pro
posouzení povinnosti bezdůvodné obohacení vydat, významné. Skutečnost, že kupní
smlouva o dodání traktoru mezi žalobcem a žalovanou nebyla uzavřena, byla mezi
účastníky nesporná, stejně jako skutečnost, že dovolatelka traktor, jehož cenu
žalobci vyúčtovala k úhradě, nedodala a žalovanou částku na zaplacení kupní
ceny přijala. Plnění poskytnuté žalobcem je tak plněním bez právního důvodu
podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., když právní důvod k plnění od počátku
neexistoval, a podle ustanovení § 458 odst. 1 věty první obč. zák. musí být
bezdůvodné obohacení vydáno. Ostatně dovolatelka v průběhu řízení žádným
způsobem neosvětlila, z jakého důvodu se podle jejího tvrzení „fiktivního
obchodu“ zúčastnila, nebyl-li tímto důvodem právě majetkový prospěch. Dovolatelka dále namítá, že nevznikla-li mezi účastníky kupní smlouva, nevznikl
mezi nimi ani obchodněprávní vztah a pohledávka žalobce je s ohledem na
ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. (podle něhož se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil), dobu zaplacení
a dobu podání žaloby, promlčená. Tuto námitku žalovaná vznesla při jednání o
odvolání podaném proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, které se
konalo dne 3.
února 2009, při němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen z
důvodu procesních pochybení tohoto soudu. Odvolací soud se tudíž touto námitkou
nezabýval a opomněl se jí zabývat v rozsudku, proti němuž bylo podáno dovolání. Nicméně tato námitka je zjevně bezdůvodná, neboť judikatura dovolacího soudu je
již dlouhodobě ustálena v názoru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního
důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se
promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí
doba je čtyřletá podle ustanovení § 397 obch. zák. (srov. závěry rozsudku
velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna
2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo
11, ročník 2003, pod číslem 198). Nevypořádání se s námitkou promlčení tak
nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tato námitka
není důvodná. S námitkou, že odvolací soud nepřihlédl při posouzení práva žalobce na
zaplacení žalované částky k ustanovení § 265 obch. zák., opřenou o skutečnosti,
které vyplynuly podle názoru dovolatelky z výpovědi svědka L. R. a z listin v
trestním spise, dovolatelka přichází až v dovolání v rozporu s ustanovením §
241a odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud se skutečnostmi, pro které by měl být výkon
práva žalobce v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nezabýval,
neboť dovolatelka v řízení před soudy obou stupňů tvrzení, že výkon práva
žalobce je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neuplatnila. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud dále zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu
spisu nevyplývají. Nejinak je tomu i s jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka tvrdí, že odvolací soud
řízení vadou zatížil, vycházel-li ze zjištění soudu prvního stupně učiněných z
výpovědi žalobce jako účastníka řízení, jehož výslech byl „pravděpodobně“ v
rozporu s ustanovením § 131 odst. 1 o. s. ř., když skutkový stav mohl být
spolehlivě zjištěn výslechem jiných svědků, zejména výslechem svědka L. R. Dovolací soud tento názor dovolatelky nesdílí. Podle ustanovení § 120 odst. 1
věty druhé o. s. ř. totiž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. To znamená, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl
povinen provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn (a též povinen) posoudit
všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede.
Podle ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. důkaz výslechem účastníků může soud
nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím
souhlasí účastník, který má být vyslechnut (část věty před středníkem). Soud
prvního stupně přistoupil k výslechu žalobce jako účastníka řízení při jednání
konaném dne 19. ledna 2011, tedy poté, kdy jeho předchozí dva rozsudky ve věci
byly zrušeny odvolacím soudem pro vady řízení a poté, kdy již byl slyšen svědek
L. R. (při jednání konaném dne 7. prosince 2009), přičemž žalobce navrhl důkaz
svou výpovědí, kdežto žalovaná provedení dalších důkazů nenavrhla. Provedl-li
soud prvního stupně za této situace k objasnění skutkového stavu věci poté, kdy
již vyslechl navržené svědky, k návrhu žalobce důkaz výslechem žalobce, nejde o
vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolání žalované bylo
zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května
2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu