Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce JUDr. V. N., advokáta zastoupeného JUDr. Tomášem Pohlem,
advokátem se sídlem v Praze 2-Vinohradech, Šafaříkova 1, proti žalované
Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Radkem
Pokorným, advokátem se sídlem v Praze-Starém Městě, Karolíny Světlé 301/8, o
zaplacení částky 548,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 32 Cm 26/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j. 3 Cmo 322/2009-1349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce.
Žalobce se žalobou doručenou soudu 6. února 2002 domáhal zaplacení žalované
částky z titulu ušlého zisku na základě tvrzení, že právní předchůdkyně
žalované Investiční a Poštovní banka, akciová společnost (dále jen „IPB“) v
rozporu se smlouvou o poskytování právních služeb použila know-how žalobce a
sekuritizovala pohledávky v celkové výši 54.800,000.000,- Kč s tím, že bylo-li
by postupováno v souladu se smlouvou, činila by odměna žalobce 1% z uvedené
částky (tedy žalovanou částku). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2009, č. j. 32 Cm
26/2002-1294, zamítl žalobu o zaplacení částky 548,000.000,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 17. října 2001 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit
žalované na nákladech řízení částku 7,205.790,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce a IPB, jednající svým předsedou a
členem představenstva, podepsali 12. listopadu 1998 listinu označenou jako
smlouva o poskytování právních služeb (dále jen „smlouva“), která je svým
obsahem nepojmenovanou smlouvou, a že tato listina má shodnou grafickou úpravu,
návaznost a typ písma a je zjevně pravá. Vycházel přitom z kopie této smlouvy
předložené žalobcem. Při posuzování platnosti smlouvy přihlédl i k závěrům
vysloveným soudy při jejím hodnocení v jiných řízeních, zejména ve věci vedené
u téhož soudu pod sp. zn. 47 Cm 46/2000, a dospěl k závěru, že smlouva je
absolutně neplatná podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o
bankách, ve znění účinném do 30. dubna 2002 (dále jen „zákon o bankách“), neboť
smluvní podmínky v ní obsažené jsou pro IPB nevýhodné. Smlouva je také v
rozporu se zásadou nadřazenosti zájmů klienta nad zájmy advokáta vyplývající z
ustanovení § 3 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále
jen „zákon o advokacii“), neboť zájem žalobce na ochraně tvrzeného know-how
podle ujednání ve smlouvě převažuje nad ochranou zájmů žalované jako klienta,
kterým měla být řádná realizace procesu snížení portfolia klasifikovaných
aktiv, ovšem způsobem odpovídajícím platné právní regulaci, nikoli protiprávním
způsobem obsaženým v projektu ke smlouvě. Soud prvního stupně dovodil
neplatnost smlouvy i podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu
neurčitosti a nesrozumitelnosti zejména co do jejích ustanovení týkajících se
vymezení vzájemných práv a povinností a ujednání o smluvní pokutě. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o
nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva
existuje, a to ve verzi žalobcem předložené, je podepsána oběma smluvními
stranami, ale je absolutně neplatná, a to zejména pro rozpor s ustanovením § 12
zákona o bankách. Přitom jde o neplatnost absolutní, nikoli relativní, jak
tvrdil žalobce. Zákon o bankách je ve vztahu k obchodnímu zákoníku předpisem
speciálním, a proto má před obchodním zákoníkem přednost. Realizace smlouvy,
resp.
projektu, který měl být její nedílnou součástí, by mohla ohrozit
bezpečnost a stabilitu banky, neboť fakticky by nedošlo k sekuritizaci
klasifikovaných aktiv, ale jen k umělému formálnímu zakrytí klasifikovaných
úvěrů, čímž by docházelo k obcházení opatření České národní banky č. 193/1998
Sb., kterým se stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby opravných
položek k těmto pohledávkám, což by znamenalo porušení povinnosti banky
postupovat obezřetně tak, aby nedocházelo k poškozování zájmů vkladatelů banky
z hlediska návratnosti jejich vkladů. Tato operace měla být nepřímo
financována bankou, a to prostřednictvím depozita, které mělo být bankou
uloženo u české pobočky zahraniční banky. Podle smlouvy by banka zároveň měla
formou poplatků hradit zahraničnímu rezidentovi všechny jeho daňové ztráty a
tím i nést riziko z prodaných špatných aktiv. Banka se měla při realizaci
projektu vzdát rozhodování o podstatné části svých aktiv a svěřit toto
rozhodování žalobci, resp. jeho advokátní kanceláři. Smlouva vymezuje práva a
povinnosti stran jednoznačně ve prospěch jen jedné z nich, a to žalobce. Právní
jistotu banky by mohlo narušit i exkluzivní využívání služeb žalobce dohodnuté
ve smlouvě. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož
je smlouva také v rozporu se zákonem o advokacii (ustanoveními § 3 odst. 1 a §
16 odst. 1). Vymezení činnosti advokáta ve smlouvě zásadně překračuje hranice
poskytování právní služby advokátem (jak je vymezena v ustanovení § 1 odst. 2
zákona o advokacii) a podle jejího obsahu je zájem advokáta nadřazen zájmu
klienta. Odvolací soud uzavřel, že je-li smlouva od počátku neplatná, nemohla žalovaná
porušit jakoukoli povinnost ze smlouvy vyplývající, a porušení jiné - zákonné -
povinnosti žalovanou nebylo žalobcem tvrzeno ani prokazováno, je tak zřejmé, že
nárok na náhradu ušlého zisku není důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, dovozuje jeho
přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) a odkazuje co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek zásadního
právního významu, které dosud nebyly judikaturou vyřešeny. Nesprávné právní
posouzení věci dovolatel spatřuje konkrétně v tom, že odvolací soud postavil
najisto, že neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona o
bankách je neplatností absolutní, aniž by se zabýval tím, že vztah mezi
účastníky ze smlouvy je tzv. relativním obchodem podle ustanovení § 261 odst. 1
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na nějž se vztahuje ustanovení
§ 267 odst. 1 obch. zák., který umožňuje účastníku právního úkonu, na jehož
ochranu je neplatnost stanovena, se této neplatnosti dovolávat.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy pro
rozpor se zákonem o advokacii, který odvolací soud odůvodnil pouze obecně, aniž
podrobně uvedl, jaká ustanovení tohoto zákona byla údajně žalobcem porušena.
Dovolatel uvádí, že výkon advokacie je druhem podnikání, byť upraveným
zvláštním zákonem. V daném případě byly smluvními stranami podnikatelé, a proto
lze otázku překročení rozsahu zákonem stanoveného předmětu podnikání řešit
podle stavovských předpisů nebo podle obchodního zákoníku ve smyslu ustanovení
§ 3a.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
soudu odvolacímu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaná má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí postrádá ve věci samé
zásadní právní význam a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně
zamítnuto pro nedůvodnost.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když soud prvního
stupně nerozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku zrušeném
odvolacím soudem. Důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak
Nejvyšší soud nemá, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud řešil otázku neplatnosti smlouvy
pro rozpor s ustanovením § 12 odst. 2 zákona o bankách odlišně od rozhodovací
praxe soudů za situace, kdy důsledek v podobě neplatnosti smlouvy, je-li tato
uzavřena v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 věty první zákona o bankách,
stanoví přímo tento zákon. Přitom důvody, pro které odvolací soud (i soud
prvního stupně) považoval smlouvu za neplatnou podle uvedeného ustanovení,
dovolatel žádným způsobem nezpochybňuje, pouze vyjadřuje názor, že jde o
relativní neplatnost smlouvy, nikoliv absolutní. Podle soudní praxe (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 1996, sp. zn. II. Odon 53/96)
však smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež
nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze
smluvních stran neplatnost způsobila, a bez ohledu na to, zda některá ze
smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře.
Vedle toho dovolatel ve své argumentaci, že jde o relativní neplatnost
smlouvy, pomíjí, že relativní neplatnost právního úkonu by mohla namítat jen ta
strana, k jejíž ochraně je neplatnost stanovena, a tato námitka by tak ani
dovolateli nepříslušela. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy je tak v
souladu s ustálenou judikaturou.
Odvolací soud založil závěr o neplatnosti smlouvy na posouzení dvou právních
otázek. Smlouvu shledal neplatnou pro rozpor s ustanovením § 12 odst. 2 zákona
o bankách a pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona o
advokacii, tedy na dvou právních závěrech, z nichž každý samostatně mohl být
důvodem k zamítnutí žaloby.
Závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor s příslušným ustanovením zákona o
bankách žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá, jak již bylo výše
uvedeno.
Tvrzenou nesprávností druhého důvodu neplatnosti smlouvy pro rozpor s
ustanoveními zákona o advokacii, se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť spočívá-
li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na
posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna
podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Věcný
přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu
ovlivnit nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež
bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11), a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle
žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší
soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího
řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,-
Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a
celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr.
Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu