32 Cdo 4133/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce Ing. J. R.,, zastoupeného JUDr. Františkem Šáchou,
advokátem se sídlem v Kunovicích, V Grni 1636, proti žalované Re GROUP,
a.s., se sídlem v Ostravě - Porubě, U Soudu 6200/17, PSČ 708 00,
identifikační číslo osoby 25394738, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem,
advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, o zaplacení 1 509
966 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 37 C 291/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna
2009, č. j. 51 Co 653/2008-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna
2009, č. j. 51 Co 653/2008-111, a
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2007, č. j. 37 C
291/2006-69, ve znění opravného usnesení ze dne 4. září
2008, č. j. 37 C 291/2006-93, v bodu I.
výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 1 479 767 Kč s
příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované vrácení
peněžité částky 1479 767 Kč , kterou jí půjčil za sjednaný kapitalizovaný úrok
ve výši 30 199 Kč. Tvrdil, že žalovaná mu půjčku ve lhůtě splatnosti nevrátila,
přičemž žalobce nebyl ani uspokojen z vinkulace pojistného plnění žalovanou v
jeho prospěch.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. prosince 2007, č. j. 37 C
291/2006-69, ve znění opravného usnesení ze dne 4. září 2008, č. j. 37 C
291/2006-93, uložil žalované zaplatit žalobci 1479 767 Kč s příslušenstvím a
náhradu nákladů řízení (bod I. výroku) a zamítl žalobu v rozsahu částky 30 199
Kč s příslušenstvím (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě písemné smlouvy ze
dne 16. srpna 2004, kterou právně kvalifikoval jako platně
uzavřenou smlouvu o půjčce podle § 657 občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“), žalobce poskytl žalované bezhotovostním převodem peněžitou částku 1 479
767 Kč, a žalovaná se zavázala mu ji vrátit do 16. září 2004. Podle dohody
stran bylo možné provádět změny smlouvy pouze písemně. Žalovaná v dohodnutém
termínu půjčku nevrátila, přičemž se jí nepodařilo prokázat tvrzení o změně
dohodnuté doby splatnosti; žalovaná k tomuto tvrzení žádný písemný důkaz
neoznačila a ani netvrdila, že by došlo k písemné změně smlouvy. Soud prvního
stupně se rovněž neztotožnil s názorem žalované o neplatnosti smlouvy z důvodu,
že ji uzavřela osoba bez zmocnění žalované. Vysvětlil, že smlouvu uzavřela
členka představenstva žalované J. B., která podle výpisu z obchodního rejstříku
byla oprávněna jednat za žalovanou samostatně, což je v souladu s ustanovením §
191 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Pakliže žalovaná
žalobci půjčku v době splatnosti nevrátila, soud prvního stupně žalobě na
vrácení půjčky včetně zákonného úroku z prodlení vyhověl a zamítl ji v části
požadovaného úroku ve výši 30 199 Kč z důvodu neplatnosti předmětného ujednání
pro neurčitost.
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně jednak v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo
žalované uloženo zaplatit žalobci 1 479 767 Kč s příslušenstvím, a dále ve
výroku o nákladech řízení (výrok I.). Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolacích námitek žalované ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě zopakování
důkazu smlouvou o půjčce v podobě předložené oběma účastníky řízení a výslechem
J. B.. V průběhu odvolacího řízení nebylo mezi účastníky pochyb o tom, že
žalobce poskytl žalované částku 1 479 767 Kč na základě smlouvy o půjčce a že
žalovaná mu ji dosud nevrátila. Sporným mezi nimi zůstala forma uzavření
smlouvy o půjčce, dále to, zda písemná smlouva o půjčce byla podepsána
oprávněnou osobou, zda se tak stalo 16. srpna 2004 a zda byla splatná 16. září
2004. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že šlo o písemnou
smlouvu o půjčce, která byla uzavřena dne 16. srpna 2004, přičemž datum
splatnosti připadá na den 16. září 2004. Neztotožnil se však s posouzením
soudu prvního stupně, že smlouvu o půjčce podepsala za žalovanou J. B. jako
oprávněná osoba podle výpisu z obchodního rejstříku. Z něho totiž vyplývá, že
písemné úkony za společnost činí a podepisuje pouze předseda představenstva,
zatímco u podpisu J. B. na smlouvě je výslovně uvedeno, že ji podepisuje v plné
moci. Tuto skutečnost potvrdila i sama J. B., kterou odvolací soud vyslechl a
jejíž výpověď považoval prakticky za nevěrohodnou s výjimkou toho, že ji
předseda představenstva E. K. udělil písemnou plnou moc k podepisování
písemných právních úkonů za žalovanou. Tato část výpovědi se podle odvolacího
soudu shoduje s tvrzením žalobce o tom, že písemnou plnou moc pro J.B. při
uzavírání smlouvy o půjčce viděl, a koresponduje i se zjištěním, že jmenovaná
podepsala v časovém odstupu dva úkony – smlouvu o půjčce z roku 2004 a
vysvětlující dopis z 8. dubna 2005, vždy s dovětkem, že tak činí v plné moci. Odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé obch. zák., na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že J. B. nepodepisovala smlouvu
o půjčce jako statutární orgán žalované, nýbrž jako její zástupce na základě
písemné plné moci. Na platnosti písemné smlouvy o půjčce podle odvolacího soudu
nic nemění skutečnost, že předmětná finanční částka nepřešla mezi účastníky
hotově, nýbrž bezhotovostním převodem z účtu žalobce na účet žalované. Za
situace, kdy nebylo mezi účastníky pochyb o tom, že žalovaná od žalobce půjčku
obdržela a nevrátila ji, ačkoli lhůta splatnosti marně uplynula, odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně v napadené části jako věcně správný
potvrdil.Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda může jednat člen představenstva na
základě plné moci udělené předsedou představenstva jako zmocněnec, když k
samostatnému jednání není nijak oprávněn, jakož i další otázky, zda údaj o
způsobu podepisování za společnost uvedený ve stanovách společnosti a
zveřejněný v obchodním rejstříku je ve smyslu § 191 odst. 1 obch. zák. závazným
ustanovením o způsobu jednání za společnost. Jako dovolací důvod uvedla
nesprávné právní posouzení věci, jehož se podle jejího názoru dopustil odvolací
soud svým závěrem o platném uzavření písemné smlouvy o půjčce, založil-li ho na
úvaze, že za žalovanou uzavřela smlouvu J. B. jako její zástupce na základě
písemné plné moci. Dovolatelka s tímto posouzením nesouhlasí a namítá, že
předmětná písemná smlouva o půjčce je absolutně neplatná, neboť zástupcem
obchodní společnosti nemůže být její statutární orgán či člen statutárního
orgánu. Pokud by v situaci, kdy je podle výpisu z obchodního rejstříku oprávněn
podepisovat za společnost pouze předseda představenstva, mohl činit úkony ve
stejném rozsahu za předsedu představenstva řadový člen představenstva,
docházelo by podle dovolatelky k obcházení tohoto způsobu jednání. Současně by
se však i snižovala ochrana třetích osob, jelikož jednání statutárního orgánu
zakládá podstatně vyšší odpovědnost jednající osoby (jak vůči společnosti samé,
tak vůči třetím osobám navenek), která by byla v případě jednání na základě
plné moci vyloučena. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobce nesouhlasil s názorem dovolatelky, že člen
statutárního orgánu nemůže být zástupcem obchodní společnosti. Podle žalobce
nemůže tato její úvaha obstát v situaci, kdy zástupce jedná na základě
zmocnění, které mu dal oprávněný statutární zástupce. Proto navrhl, aby
dovolací soud zamítl dovolání žalované a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího
řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v
řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení zákona
č. 7/2009 Sb.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší
soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce
jednatelského oprávnění členky představenstva žalované J. B., kterou odvolací
soud řešil v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil závěr o tom, že
„J. B.
smlouvu o půjčce nepodepisovala jako statutární orgán žalované, nýbrž na
základě písemné plné moci, žalovaná byla tedy při uzavření této smlouvy
zastoupena zástupcem (srov. § 13 odst. 1 větu druhou obch. zák.).“ na správném
zjištění a výkladu údajů o způsobu jednání za společnost žalované uvedených v
obchodním rejstříku, pokud konstatoval, že písemné úkony jménem společnosti
činí pouze předseda představenstva. Dále vyšel ze zjištění, že předseda
představenstva E. K. udělil J. B. písemnou plnou moc k podpisování právních
úkonů za žalovanou. Podle ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé obch. zák., z něhož odvolací soud při
posuzování jednání J. B. při uzavření předmětné smlouvy o půjčce vyšel,
právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Podle ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák. představenstvo je statutárním
orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo
rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo
stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li
ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý
člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a
způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. Právní úprava jednání podnikatele v obchodním zákoníku nemá komplexní
povahu, a proto ve smyslu § 1 odst. 2 přichází v úvahu i aplikace příslušných
ustanovení občanského zákoníku, zejména pokud jde o zastoupení. Je možné
rozlišovat jednání přímé a nepřímé. Přímým jednáním podnikatele – fyzické osoby
je jeho osobní jednání, kdy podnikatel činí sám právní úkony. Přímým jednání
podnikatele – právnické osoby je jednání jejího statutárního orgánu. Právní
úkony učiněné statutárním orgánem jsou právními úkony právnické osoby. Nepřímé
jednání podnikatele, a to jak fyzické, tak i právnické osoby, je pak jednání,
při kterém projevuje vůli zástupce, a to jménem a s důsledky pro zastoupeného
podnikatele. Oprávnění zástupce jednat za podnikatele může vyplývat buď ze
zákona, nebo rozhodnutí státního orgánu, tzv. zákonné zastoupení, nebo z dohody
o plné moci, tzv. smluvní zastoupení (viz Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a
kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, strana
34). Nejvyšší soud již v rozsudku, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 17/2008 přijal a odůvodnil právní závěr, že určují-li
stanovy společnosti, že jménem společnosti musí jednat společně nejméně dva
její členové, není přípustné, aby dva členové představenstva udělili generální
plnou moc jen jednomu z nich. Takový postup by byl v rozporu s právní úpravou
jednání statutárních orgánů společnosti v zákoně a stanovách společnosti. I když v posuzované věci upravovaly stanovy žalované otázku jednání za
představenstvo navenek jménem společnosti poněkud odlišně, lze zásadu o tom, že
je nepřípustné, aby člen představenstva udělil generální plnou moc jinému členu
představenstva, vztáhnout i na daný případ.
Vyplývá-li ze stanov, že písemné
právní úkony je za představenstvo jménem společnosti oprávněn činit pouze jeden
člen představenstva (předseda představenstva), je i v tomto případě
nepřípustné, aby stanovami svěřené jednatelské oprávnění pouze jednomu členu
představenstva mohlo být prostřednictvím generální plné moci rozšiřováno i na
dalšího člena (další členy) představenstva. Je tomu tak zejména proto, že by se
takto vzniklý stav dostal do rozporu s ustanovením § 191 odst. 1 obch. zák.,
neboť vedle toho člena představenstva, jemuž jako jedinému svěřují stanovy
oprávnění činit za představenstvo jménem společnosti písemné právní úkony, by v
důsledku generální plné moci (nikoli v důsledku úpravy ve stanovách) získal
(získali) stejné jednatelské oprávnění i další člen (další členové)
představenstva. Doposud uvedená argumentace však nevylučuje možnost, aby člen představenstva,
kterého stanovy společnosti opravňují k písemným právním úkonům za
představenstvo jménem společnosti, udělil individuální plnou moc ke konkrétnímu
písemnému právnímu úkonu jinému členu představenstva z důvodu dočasné překážky
na své straně (nemoc, apod.), která mu brání ve výkonu jednatelského oprávnění. V tomto případě však takto zmocněný člen představenstva nejedná navenek jako
zástupce, nýbrž jde stále o přímé jednatelství – tedy o jednání za
představenstvo jménem společnosti. Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2009, na nějž v
podrobnostech odkazuje, odůvodnil, že osoba, která je statutárním orgánem nebo
členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným
zástupcem této osoby. V něm uvedené argumenty [zejména zvýšená odpovědnost a
ručení statutárních orgánů (a jejich členů) obchodních společností a družstev
za závazky obchodních společností a družstev] se uplatní ve prospěch tohoto
závěru i v případě smluvního zastoupení na základě plné moci. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že členka představenstva J. B. jednala
na základě plné moci udělené jí předsedou představenstva E. K. jako zástupce,
věc nesprávně právně posoudil. Kromě toho Nejvyšší soud nepřehlédl, že se
odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval otázkou, zda-li předmětná
plná moc má charakter generálního či individuálního zmocnění. Takové posouzení
však nelze opomenout, neboť je východiskem pro další právní závěry v uvedené
věci. Za situace, kdy dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn
právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v
souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s.
ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku
o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2011
JUDr. Miroslav G a l l u
s
předseda senátu