32 Cdo 4142/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Fincentrum Media s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26197651, zastoupené Mgr. Tomášem Mužíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 22, proti žalovanému Ing. P. R., zastoupenému JUDr. Alexejem Ivanem, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 1638/51, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 242/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 12 Co 47/2010-56, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. března 2007, č. j. 28 C 242/2004-34, ve znění usnesení ze dne 16. března 2010, č. j. 28 C 242/2004-47, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 26. května 2006 do zaplacení a zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení za dobu od 1. července
2004 do 25. května 2006 (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o úhradu smluvní pokuty ze smlouvy o spolupráci uzavřené mezi podnikateli podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku). Bylo-li proto částí dovoláním dotčeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 100 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 26. května 2006 do zaplacení, jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu, pokud směřovalo jak
proti té části výroku I. napadeného rozsudku, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení za dobu od 1. července 2004 do 25. května 2006, tak proti výroku II. o náhradě nákladů řízení (dovolatel uvádí, že dovolání podává i do výroku III., takto označený výrok se však v napadeném rozhodnutí nenachází). Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným výrokem I. napadeného rozsudku v části, ve které odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení za dobu od 1. července 2004 do 25. května 2006, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li tudíž dovolatel dovoláním i tuto část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.]. Pakliže dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání i v této části odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu