32 Cdo 4167/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v
právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze
1, Letenská 15, PSČ 118 01, zastoupené JUDr. Antonínem Navrátilem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, PSČ 110 00, proti žalované VZDUCHOTECHNIK,
s.r.o., se sídlem v Chrastavě, Frýdlantská IV/131, PSČ 463 31, IČ 40233707,
zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze - Vinohradech,
Bratří Čapků 1851/24, PSČ 101 00, o zaplacení částky 8,713.532,- Kč s
příslušenstvím, vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod
sp. zn. 22 Cm 754/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 4. června 2008, č. j. 1 Cmo 354/2007-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2008, č. j. 1 Cmo
354/2007-195, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 14. března 1996 žádal právní
předchůdce žalobkyně, jímž byl Fond národního majetku ČR (dále rovněž jen
„FNM“) po žalované zaplacení částky ve výši 8,713.532,- Kč s 13% úrokem z
prodlení od 16. února 1993 do zaplacení, představující nedoplatek kupní ceny
podle smlouvy ze dne 30. listopadu 1992, č. 407/92, uzavřené v souladu se
zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle
níž na žalovanou převedl část majetku s.p. Liberecké vzduchotechnické závody
(dále rovněž jen „kupní smlouva“). Žalovaná s obsahem žaloby nesouhlasila, poukazujíc na „enormní“
rozdíl mezi účetní hodnotou převáděného majetku uvedenou v dokladech, které
byly podklady pro kupní smlouvu (v nichž byla uváděna ve výši 30,890.000,- Kč)
a v předávacím protokolu (zde byla vyčíslena ve výši 22,163.000,- Kč), což
spolu s tím, že část převedeného majetku jí nebyla předána, popřípadě byla
vadná, vedlo k tomu, že předávací protokol nepodepsala a pokoušela se sjednat
slevu z kupní ceny. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne
16. března 2004, č. j. 22 Cm 754/96-110, uložil žalované zaplatit FNM žalobou
požadovanou částku a nahradit mu náklady řízení. Na základě mezi účastníky
nesporného skutkového stavu dospěl k závěru, že neuvedla-li žalovaná chybějící,
popř. vadné věci do zápisu o předání privatizovaného majetku ze dne 27. ledna
1993 (dále rovněž jen „zápis o předání“), nesplnila podmínky uvedené v
ustanovení § 20 zákona č. 92/1991 Sb., podle jehož prvního odstavce se v zápise
o převzetí uvedou chybějící a vadné věci, přičemž nevyplývá-li ze smlouvy něco
jiného, za chybějící se považují věci, které nebyly předány nabyvateli, ačkoliv
podle účetnictví mají být součástí předávaného majetku, a podle jehož druhého
odstavce nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je nabyvatel oprávněn za
chybějící nebo vadné věci zahrnuté do zápisu o převzetí požadovat přiměřenou
slevu, a nevzniklo jí tak na požadovanou slevu právo. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června
2005, č. j. 1 Cmo 240/2004-136, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). S poukazem na zjištěný
rozpor v účetní výši majetku podle kupní smlouvy a zápisu o předání a s
poukazem na ustanovení § 325 obchodního zákoníku (dále rovněž jen „obch. zák.“)
dospěl k závěru, že nesplnil-li právní předchůdce žalobkyně povinnosti z
uzavřené kupní smlouvy a nepředal žalované majetek v účetní hodnotě ve smlouvě
uvedené, není oprávněn po žalované požadovat nezaplacený zbytek kupní ceny. Rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním právního
předchůdce žalobkyně. Nejvyšší soud poté, co usnesením ze dne 21. srpna 2007,
č. j. 29 Odo 1257/2005-170, rozhodl o právním nástupnictví na straně žalobkyně,
rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č. j. 29 Odo 1257/2005-173, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že
aplikace ustanovení § 325 obch. zák.
v této věci nepřichází v úvahu jednak
proto, že nešlo o vzájemné plnění, jednak to právní úprava obsažená v zákoně č. 92/1991 Sb. ani nepřipouští. Zákon č. 92/1991 Sb. je vůči obchodnímu zákoníku
speciálním předpisem a v jeho ustanoveních § 19 a 20 je obsažena zvláštní
úprava uplatňování nároků ohledně vadných a chybějících věcí. Žalovaná však
zápis o předání nepodepsala a své nároky v souladu s uvedenými ustanoveními
neuplatnila. Odvolacímu soudu uložil posoudit rovněž skutečnost, že v zápise o
předání majetku byla kupní cena určena ve výši 22,163.000,- Kč. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok) a na náhradu
nákladů dovolacího a odvolacích řízení (druhý výrok). V souladu s právním
názorem dovolacího soudu věc posoudil podle ustanovení § 19 a 20 zákona č. 92/1992 Sb. a dospěl k závěru, že žalovaná se tím, že nepodepsala zápis o
předání, zbavila možnosti uplatňovat nároky z důvodu vadných a chybějících
věcí. V tomto zápise však byl obsažen nový cenový návrh, který žalovaná
konkludentně akceptovala zaplacením kupní ceny zde uvedené. Rozsudek byl napaden dovoláním žalobkyně, jež jeho přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost výslovně o
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle obsahu dovolání však i o
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v závěru, že došlo
konkludentně ke změně dohody o ceně sjednané v kupní smlouvě, protože v ní
bylo ujednáno, že k jejím změnám a doplňkům může dojít pouze v písemné formě. Nadto částka zaplacená žalovanou neodpovídá částce uvedené v zápise o předání,
takže ani proto nelze na konkludentní uzavření dohody usuzovat. Poukazuje
rovněž na skutečnost, že žalovaná tvrzení o konkludentním vzniku dohody o změně
kupní ceny vznesla teprve před odvolacím soudem, ač byla soudem prvního stupně
poučena podle ustanovení § 119a o. s. ř., a odvolací soud tedy porušil
ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř., pokud k tomuto tvrzení, uplatněnému v
rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř., přihlédl. Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazovala na skutečnost, že
zákon č. 92/1991 Sb. neřeší situaci, jež nastala v této věci, tj. že k předání
majetku, jenž byl předmětem kupní smlouvy, nedošlo. Za této situace měla být
věc posouzena z hlediska ustanovení § 486 obch. zák. upravujícího prodej
podniku.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., protože je jím napadeno rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, a je rovněž důvodné.
Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím dovolatelka napadla správnost právního posouzení věci odvolacím
soudem, a to právního závěru, že došlo ke konkludentní dohodě o změně výše
kupní ceny.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
V kupní smlouvě bylo ujednáno, že k jejím změnám a doplňkům může
dojít pouze v písemné formě (bod XII.). Protože jde o smlouvu, upravující
obchodní závazkové vztahy a uzavřenou za účinnosti obchodního zákoníku,
spravuje se režimem obchodního zákoníku. Při jejím právním posouzení je proto
nutno použít ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák., podle něhož obsahuje-li
písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze
dohodou stran v písemné formě, může být měněna nebo zrušena pouze písemně.
Případná konkludentní dohoda tvrzená žalovanou by tedy neměla formu sjednanou
účastníky. Vzhledem k tomu, že nedostatek písemné formy právního úkonu je
důvodem neplatnosti určeným na ochranu všech jeho účastníků, protože tato forma
právního úkonu minimalizuje neshody o jeho obsahu, neuplatní se ustanovení §
267 obch. zák. vymezující tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodně právních
vztahů, je-li důvod neplatnosti určen pouze na ochranu některého z nich. Je
proto třeba použít obecná pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů
obsažená v § 40a občanského zákoníku, podle něhož se právní úkon, který nemá
formu dohodnutou účastníky považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, jeho neplatnosti nedovolá, přičemž neplatnosti se nemůže
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
Lze tedy uzavřít, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod
nesprávného právního posouzení vymezené otázky případného vzniku dohody o změně
kupní ceny konkludentním způsobem odvolacím soudem [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.] tak byl naplněn.
Protože již tento závěr postačuje pro zrušení dovoláním napadeného
rozhodnutí, nemusel se dovolací soud zabývat ostatními v dovolání uplatněnými
důvody.
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) v souladu s
ustanovením § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu