32 Cdo 421/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova 1535/4, proti žalované Eni Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 40764176, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, se sídlem v Praze – Novém Městě, Revoluční 1082/8, o zaplacení částky 37.570,- Kč s příslušenstvím a o vyklizení a předání čerpací stanice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 89/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2010, č. j. 69 Co 298/2010-210, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2010, č. j. 69 Co 298/2010-210, v části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 C 89/2009-161 v části, jíž bylo rozhodnuto o vyklizení budovy bez č. p. a č. e., objekt občanské vybavenosti, na pozemku parc. č. 1840/2 a budovy bez č. p. a č. e., objekt občanské vybavenosti, na pozemku parc. č. 1840/7, to vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 1579, pro obec Praha, katastrální území Libeň, užívané jako veřejná čerpací stanice, a předat je včetně vybavení, vedlejšího provozu a stavební a technologické části, tak, že žaloba se zamítá, a jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 C 89/2009-161, tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 37.570,- Kč s úrokem z prodlení a o vyklizení shora uvedených budov a jejich předání včetně vybavení, vedlejšího provozu a stavební a technologické části, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalovaná je vlastnicí ve výroku označených budov, včetně jejich vybavení a vedlejšího provozu, stavební a technologické části, tvořících soubor užívaný jako veřejná čerpací stanice pohonných hmot (dále též jen „čerpací stanice“), a že mezi žalobcem jako provozovatelem a žalovanou byla dne 13.
září 2004 uzavřena smlouva označená jako franchising – smlouva o provozování čerpací stanice, jejímž předmětem byl pronájem této čerpací stanice a v níž bylo mimo jiné ujednáno, že žalobce bude pod firmou a znaky Agipu provádět na svůj účet maloobchodní prodej maziv a ostatního zboží Agipu, jejich skladování a ostatní s tím související činnosti. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že může být „oboustranně“ vypovězena bez uvedení důvodu doporučeným dopisem s výpovědní lhůtou 3 měsíce. Pro změny obsahu příloh byla dohodnuta písemná forma.
Dne 3. září 2008 byl žalobci doručen dokument označený jako výpověď franchisingové smlouvy o provozování čerpací stanice, datovaný dnem 25. srpna 2008 a obsahující sdělení, že žalovaná smlouvu v souladu s jejím článkem 8 vypovídá, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet dnem 1. září 2008, že smluvní vztah zanikne dnem 30. listopadu 2008 a že podle článku 8 odst. 4 smlouvy je žalobce povinen čerpací stanici vyklidit a předat do dne skončení smlouvy. Žalobce byl současně vyzván, aby v den skončení smlouvy předal žalované veškerou dokumentaci související s provozem čerpací stanice.
Pod listinou byl podepsán AGIP Česká republika s. r. o., M. B. jednatel společnosti. Na listině je podpis žalobce s tím, že listinu převzal, na řádku předepsaném pro jednatele žalované však žádný podpis uveden není. V obou dolních rozích první strany listiny jsou nečitelné parafy, na druhé straně pak razítko s nadepsanými kolonkami „detail date: 25. 8. 2008, required by, controlled by, authorized by“ s nečitelnými podpisy. Dne 11. září 2008 byl sepsán inspekční záznam o provedení kontroly provozovny čerpací stanice kontrolujícím orgánem společnosti Agip, podepsaný kontrolorem a žalobcem, v němž je uvedeno, že dne 26.
srpna 2008 byla poštou do vlastních rukou zaslána výpověď franchisingové smlouvy, výpovědní lhůta činí 3 měsíce a nájemce souhlasí s výpovědí k 30. listopadu. Dne 1. prosince 2008 žalobce čerpací stanici žalované předal, o čemž byl sepsán protokol. Dopisem z 15. prosince 2008 pak žalobce prostřednictvím svého právního zástupce upozornil žalovanou, že výpověď smlouvy je neplatná a smluvní vztah nadále trvá, a vyzval ji ke zpětnému předání čerpací stanice. Odvolací soud smlouvu o provozu čerpací stanice posoudil jako smlouvu smíšenou ve smyslu ustanovení § 491 odst.
1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť obsahuje prvky smlouvy nájemní podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák. a smlouvy komisionářské podle ustanovení § 577 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pro výpověď smlouvy byla dohodnuta písemná forma a že absence podpisu statutárního orgánu žalované na výpovědi má za následek její relativní neplatnost ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 a 3 a § 40a věty třetí obč. zák. Protože žalobce se neplatnosti dovolal, výpověď je od počátku neplatná a nemohla vést k zániku smluvního vztahu.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že ač předmětný dokument nebyl platnou výpovědí, bylo jeho účelem ukončení smluvního vztahu, že žalovaná se dovolala konverze právního úkonu ve smyslu ustanovení § 41a odst. 1 obč. zák. a že dokument měl současně náležitosti návrhu na ukončení smlouvy k určitému datu, s nímž žalobce podpisem inspekčního záznamu ze dne 11. září 2008 vyjádřil souhlas a tedy zánik smluvního vztahu k 30. listopadu 2008 akceptoval. Ke dni podpisu inspekčního záznamu tak došlo k uzavření dohody (§ 44 odst. 1 obč. zák.), že vztah založený smlouvou zanikne k tomuto datu.
Následně souhlas s ukončením smluvního vztahu strany opětně fakticky projevily předáním a převzetím předmětu nájmu po uplynutí dohodnuté doby. Protože účastníci si, s výjimkou výpovědi, nesjednali písemnou formu pro zrušení smlouvy a protože zákon pro smlouvu nájemní či komisionářskou nevyžaduje písemnou formu, bylo smlouvu možno zrušit i ústní dohodou stran, popřípadě konkludentním jednáním (§ 272 odst. 2 obch. zák., § 35 odst. 1 obč. zák.), jako v daném případě. Námitku, že žalobce při podpisu inspekčního záznamu a při předání předmětu nájmu jednal v mylném přesvědčení, že plní své smluvní povinnosti, neboť výpověď považoval za platnou, odvolací soud odmítl s tím, že případný takový
omyl žalobce není omylem omluvitelným a tedy z hlediska ustanovení § 49a obč. zák. relevantním. Uzavřel, že vztah založený smlouvou zanikl již k 30. listopadu 2008, žalobce tak není z hlediska ustanovení § 126 odst. 2 obč. zák. oprávněn domáhat se vyklizení a předání předmětu nájmu a nemůže mu vznikat právo na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba na vyklizení a předání předmětu nájmu, napadl žalobce dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zpochybnil především závěr odvolacího soudu o konkludentním uzavření dohody o ukončení smluvního vztahu. Zdůraznil, že v rozhodné době, tj. od 3. září 2008 do 1. prosince 2008, obě smluvní strany vycházely z předpokladu, že dokument je platnou výpovědí směřující k ukončení smluvního vztahu ke dni 30. listopadu 2008.
On sám zaznamenal chybějící podpis až po předání čerpací stanice a o neplatnosti výpovědi se dozvěděl až poté od svého právního zástupce, žalovaná pak v průběhu řízení před soudy obou stupňů stavěla svou procesní obranu na stanovisku, že výpověď je platná. V inspekčním záznamu vyslovil souhlas s výpovědí, tedy s úkonem, na kterém by jeho případný nesouhlas nemohl nic změnit, nikoliv s tím, že by snad měl být smluvní vztah ukončen dohodou. Argumentoval, že oba účastníci jednali po celou dobu přesně podle obsahu výpovědi a v době podpisu inspekčního záznamu a předávacího protokolu považovali oba výpověď za platnou.
Za této situace nebyl u žádného z účastníků důvod mít a projevit vůli k ukončení smluvního vztahu jiným způsobem. Úvahy odvolacího soudu o jednání v omylu dovolatel označil za irelevantní, neboť účastníci projevili vůli splnit své povinnosti založené výpovědí, kterou považovali za platnou, nikoliv vůli ukončit smluvní vztah dohodou, nemohlo proto dojít ani k projevu takové vůle učiněnému v omylu. Dovolatel podrobil kritice též úvahy odvolacího soudu o tom, že výpověď smlouvy má náležitosti návrhu na uzavření dohody o ukončení smluvního vztahu.
Má také zato, že úkon nepodepsaný je absolutně neplatný a pro absenci obsahových náležitostí nemůže dojít ani k jeho konverzi. Vyjádřil rovněž nesouhlas s kvalifikací smlouvy, když dle jeho názoru se jedná zčásti o smlouvu o obchodním zastoupení, pro niž je předepsána obligatorní písemná forma a tento požadavek je dovozován i pro změny či rušení takových smluv.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila za neprokázané tvrzení dovolatele, že byl v rozhodné době přesvědčen o platnosti výpovědi. Argumentovala, že se dovolatel prakticky dovolává neplatnosti právního úkonu pro omyl podle ustanovení § 49a obč. zák., a to neplatnosti výpovědi a inspekčního záznamu, a tyto úkony spojuje, ač se jedná o právní úkony na sobě nezávislé, neboť jimi obě strany sledovaly ukončení smlouvy. Podpis inspekčního záznamu a předání čerpací stanice označila za „separátní“ dohodu o ukončení smluvního vztahu. Žalobce se podle jejího názoru nemůže dovolávat svého omylu v otázce platnosti výpovědi, neboť zanedbal přiměřenou péči při její kontrole. Odmítla též ostatní argumenty dovolatele, ztotožnila se se závěry napadeného rozsudku, vyjádřila názor, že „není dovolání přípustné s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a navrhla, aby Nejvyšší soud v případě, že rozhodne, že dovolání není přípustné, dovolání podle § 243b odst. 1 o. s. ř.
(tedy jako zjevně bezdůvodné) odmítl, a rozhodne-li, že dovolání je přípustné, aby je zamítl.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [na adresu žalované lze dodat, že § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se vztahuje k důvodnosti dovolání, nikoliv k jeho přípustnosti, a o tom, zda je dovolání přípustné, dovolací soud rozhodnutí nevydává]. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení § 41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
Podle ustanovení § 43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle ustanovení § 43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu.
Podle ustanovení § 44 odst. 1 obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.
Z úpravy kontraktačního procesu obsažené v ustanovení § 41a a násl. obč. zák. vyplývá, že smlouva je dvoustranný (případně i vícestranný) právní úkon, složený ze dvou jednostranných adresovaných právních úkonů, z návrhu na uzavření smlouvy (oferty) a z přijetí toho návrhu (akceptace); k uzavření smlouvy dojde okamžikem, kdy se přijetí návrhu smlouvy stane účinným (srov. § 44 odst. 1 větu první obč. zák.), tj. kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli, neboli oferentovi (§ 43c odst. 2 věta první obč. zák.).
Je-li přijetí návrhu právním úkonem, pak musí vyhovovat definičním znakům právního úkonu obsaženým v ustanovení § 34 obč. zák., tj. musí jít o projev vůle směřující k uzavření smlouvy navržené oferentem a tedy ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, jak odpovídají návrhu na uzavření smlouvy. Návrh smlouvy může být přijat i jiným způsobem než výslovně, za předpokladu však, že se jedná o způsob nevzbuzující pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.), zejména že vůbec chtěl projevit vůli směřující (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.).
Je třeba přisvědčit dovolateli, že skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů nezahrnuje poznatky umožňující závěr, natož pak závěr spolehlivý (nepochybný), že žalobce vnímal jednostranný právní úkon žalované směřující k ukončení smluvního vztahu, jenž byl podle svého označení i podle svého obsahu výpovědí, tedy jednostranným právním úkonem, jako pouhý návrh na ukončení tohoto závazkového vztahu dohodou a že tento návrh – jinak než výslovně, to jest konkludentním jednáním – akceptoval.
Zjištěné žalobcovo počínání přesně odpovídá postavení účastníka závazkového vztahu založeného smlouvou, jemuž byla doručena výpověď smlouvy a jenž respektuje právní účinky výpovědi a jedná v intencích toho, co bylo pro takový případ ve smlouvě ujednáno. Dovolatel po právu namítá, že v inspekčním záznamu vyslovil souhlas s výpovědí smlouvy, tedy s jednostranným právním úkonem, jehož účinky nastávají bez zřetele na souhlas či nesouhlas adresáta, z čehož nelze usoudit na projev vůle směřující k přijetí návrhu na ukončení smluvního vztahu dohodou.
Na projev takové vůle nelze usuzovat ani z předání předmětu nájmu žalované, k němuž došlo v souladu s podanou výpovědí a tím, co bylo pro takový případ ujednáno. Argumentace odvolacího soudu, že omyl žalobce v otázce platnosti výpovědi a tedy v otázce, zda při pořízení inspekčního záznamu a při předání předmětu nájmu toliko plní své smluvní povinnosti ujednané pro případ výpovědi, se skutečně míjí s podstatou řešeného problému, tak jak jí správně vytýká dovolatel; odvolacím soudem aplikované ustanovení § 49a obč. zák. na věc nedopadá.
V souzeném případě přeci nejde o to, zda je žalobcem učiněný právní úkon (akceptace návrhu na ukončení smluvního vztahu dohodou) platný či nikoliv z pohledu ustanovení § 49a obč. zák., tj. zda byl učiněn omylem spočívajícím v tom, že jednající (žalobce) měl nesprávnou, resp. nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 402), nýbrž o to, zda žalobce takový právní úkon vůbec učinil, tj. zda lze – vzhledem k zjištěným okolnostem – považovat jeho prohlášení v inspekčním záznamu a předání předmětu nájmu za jednání, jímž žalobce způsobem nevzbuzujícím pochybnosti projevil vůli akceptovat návrh na ukončení smluvního vztahu k určitému datu dohodou.
V této rovině řešení je žalobcovo vnímání výpovědi jako platné a tedy způsobilé přivodit bez dalšího zánik smluvního vztahu (jeho omyl v této otázce) toliko jedním z aspektů významných pro posouzení, zda a jakou vůli žalobce podpisem inspekčního záznamu a předáním předmětu nájmu projevil. V tomto ohledu je právně nevýznamné, zda byl jeho omyl v otázce právních účinků výpovědi omluvitelný či nikoliv. Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není tedy správné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku pod bodem I podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud neopomene též posoudit, zda vymezení věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, v žalobním petitu je natolik určité, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, tj. aby přisuzující rozsudek splňoval předpoklady materiální vykonatelnosti (srov. § 79 odst. 1 větu druhou a § 261a odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2012
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu