32 Cdo 4263/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobce L. Č. r., s.p., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti
žalované O. t. a.s., zastoupené JUDr. P. R., advokátem, o 125.956,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 635/99, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2008,
č. j. 6 Cmo 176/2006-276, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. 6 Cmo
176/2006-276, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. 28 Cm 635/99-171, Krajský soud v Plzni
uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 14.000,- Kč s úroky z prodlení
ve výši 23 % od 27. října 1998 do zaplacení (výrok I.), ohledně
částky 125.956,- Kč s 23% úroky z prodlení od 27. října 1998 do zaplacení
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a
nákladech řízení státu v řízení, v němž se žalobce jako subjekt pověřený
správou státních lesů domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 139.956,-
Kč s 23% úroky z prodlení od 27. října 1998 do zaplacení z titulu náhrady škody
na lesních porostech ve vlastnictví státu způsobené emisemi v roce 1996.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v roce 1996 produkovala emise
(510,333 tun SO2), které způsobily škodu na lesních porostech, jež byly žalobci
státem svěřeny jako osobě k tomu pověřené s právy a povinnostmi vlastníka dle
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb. (lesní zákon). Uvedl, že činnost
žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce, a žaloba
je tak důvodná co do základu. Výše žalobcem vyčíslené škody však nebyla
shledána za prokázanou. Znalec RNDr. J. H. jmenovaný soudem totiž zásadně
zpochybnil žalobcem použitou metodiku, protože vznik škod na lesních porostech
je dlouhodobý jev souvisící s mnoha faktory, kdežto žalobce určil výši škody
pouze podle výsledků vlastních výpočtů a rozptylové studie a v úvahu vzal pouze
emise SO2. V zásadě totéž uvedl ve své svědecké výpovědi znalec Prof. Ing. R.
M., CSc., zpracovatel znaleckého posudku, z jehož závěrů žalobce vycházel.
Soud prvního stupně poté uzavřel, že výši škody nelze na základě provedených
důkazů zjistit, a určil ji proto sám v souladu s ustanovením § 136 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) částkou 14.000,- Kč, v níž žalobě vyhověl,
a ve zbytku ji zamítl.
Rozsudek byl k odvolání žalobce v zamítavé části a navazujících výrocích
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č. j. 6 Cmo
289/2004-185 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Postup
soudu prvního stupně, který určil výši náhrady škody úvahou, označil odvolací
soud za předčasný, a soudu prvního stupně vytkl, že dostatečně nehodnotil
důkazy, z nichž výše škody naopak vyplývala.
Soud prvního stupně poté, co podstatně doplnil dokazování, rozsudkem ze dne 8.
března 2006, č. j. 28 Cm 635/99-232, žalobu v částce 125.956,- Kč spolu s 23%
úrokem z prodlení od 27. října 1998 do zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky II. a
III.), protože ani po doplnění dokazování neshledal důvody ke změně svého
právního názoru, že výši škody nelze určit jinak, než odhadem.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. června 2008, č. j. 6 Cmo 176/2006-276, k
odvolání žalobce napadené rozhodnutí změnil tak, že zavázal žalovanou k
zaplacení částky ve výši 125.956,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 27. října 1998
do zaplacení (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a
nákladech řízení státu (druhý a třetí výrok). Podle odůvodnění rozsudku
odvolací soud vyšel ze závěrů znaleckých posudků Prof. Ing. R. M., CSc., RNDr.
Ing. F. P. a RNDr. P. H., které prokazovaly důvodnost žalobcova nároku,
zatímco znalecký posudek RNDr. J. H. není pro věc významný, protože byl
zpracován až v roce 2003, a znalec nadto nečinil ani žádný odhad výše škody.
Znalec Prof. Ing. M. v rámci svého výslechu sice uvedl, že změnil svůj názor
tak, že imise SO2 nejsou rozhodujícím faktorem poškozování lesů, závěry svého
znaleckého posudku vztahujícího se k roku 1996 však nezpochybnil. V dané věci
byl základem pro právní posouzení znalecký posudek RNDr. P. H., jehož závěry
nebyly zpochybněny ani posudkem Č., předloženým v průběhu odvolacího řízení
žalovanou. Žalobce tedy podle odvolacího soudu prokázal, že mu v roce 1996
vznikla škoda ve výši částky požadované žalobou, a nebyl proto na místě postup
dle ustanovení § 136 o. s. ř. a určení výše škody odhadem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody
vymezila podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b), a odst. 3
o. s. ř. Konkrétně namítala, že v řízení nebyla prokázána aktivní legitimace
žalobce, a odmítla právní závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimace je dána
obsahem zřizovacích listin žalobce, které nejsou podle jejího názoru dostatečně
konkrétní a tudíž určité, a neumožňují tak určitou a nezaměnitelnou specifikaci
svěřeného majetku a posouzení, zda tento majetek je ve vlastnictví České
republiky. Tuto skutečnost nelze zjistit ani ze žalobcovy účetní evidence,
stejně jako údaj, oč se hodnota svěřeného majetku snížila v průběhu roku 1997.
Protože nebyla zjištěna celková výše škody na majetku svěřeném žalobci, nelze
určit výši podílu, v němž se žalovaná na poškození podílela. Určení výše škody
je základním předpokladem, aby její náhrada mohla být poškozenému přiznána.
Žalobce však nepředložil soudu žádné důkazy k této skutečnosti a soudy
obou stupňů pochybily, když mu neposkytly zákonné poučení o povinnosti
tvrzení a důkazním břemeni a bez dostatečných skutkových zjištění jeho
nárok posoudily jako oprávněný. Vyšel-li odvolací soud ze závěrů znaleckého
posudku RNDr. H., jeho závěr o skutkovém stavu nemá oporu v provedeném
dokazování již proto, že RNDr. H. žádný znalecký posudek nezpracoval, neboť v
době zpracování rozptylové studie znalcem nebyl. Prof. Ing. M. v rámci svého
výslechu připustil, že výpočet škody neprováděl, ale vycházel z převzatých
údajů žalobce. Poukazovala rovněž na předchozí rozhodovací činnost stejného
senátu odvolacího soudu (konkrétně na rozhodnutí vydané pod sp. zn. 6 Cmo
81/94), který v minulé době považoval pouhý výpočet výše škody za nedostačující
důkaz k prokázání této skutečnosti, a na právní závěry dalších rozhodnutí
tohoto senátu v obdobných věcech (např. sp. zn. 6 Cmo 181/2005 a 6 Cmo
124/2007), kdy i odvolací soud určil výši škody odhadem dle ust. § 136 o. s.
ř., zatímco v souzené věci dospěl k závěru, že tento postup nebyl na místě a
je třeba vycházet z důkazů předložených žalobcem.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud zamítl, protože
napadený rozsudek je správný.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3,
větu druhou, o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud
neshledal, zjistil však, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou,
která zakládá důvodnost dovolání podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadou
řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je totiž mimo jiné i nepřezkoumatelnost
odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho
správnost.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv,
o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu
opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby
odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení)
významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků
nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé
prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru
dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a
proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé
prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci,
který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak
rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu
soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak
je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného
skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení
práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš J.,
Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem, zakotveným v § 157 odst. 2 o. s.
ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z
článku 36 a následujících ustanovení Listiny základních
práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást
práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve
svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí i pro
napadené rozhodnutí.
Z jeho odůvodnění vyplývá, že „odvolací soud vycházel z důkazů navržených
žalobcem, a to znaleckých posudků Prof. Ing. Radomíra M., CSc., RNDr. Ing. F.
P. a RNDr. P. H., které prokazovaly důvodnost žalobcova nároku.“ Odvolací soud
však již neuvádí, jaká skutková zjištění učinil z každého z uvedených důkazů, a
dopustil se tak nepřípustného souhrnného skutkového zjištění (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002, od jehož
závěrů nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v této věci, a podle něhož je
nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv.
souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na
základě všech provedených důkazů, aniž se uvede na základě kterých konkrétních
důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení
případných rozporů mezi nimi). Odvolací soud nadto ani svá skutková zjištění
blíže nekonkretizuje, ale pouze konstatuje, že vyjmenované důkazy prokazují
důvodnost žalovaného nároku, takže není možné zjistit, k jakým rozhodným
skutkovým závěrům vlastně dospěl (tedy proč podle jeho názoru výše škody
způsobená žalovanou na lesních porostech ve správě žalobce v roce 1996 činí
kromě již pravomocně přiznané částky ve výši 14.000.- Kč právě 125.956.- Kč) a
jejich správnost přezkoumat. Uvedený závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
odvolacího soudu lze vztáhnout i k otázce aktivní legitimace žalobce, namítané
dovolatelkou. Odvolací soud se totiž vůbec nezabýval tím, na jakém majetku (v
jaké rozloze) vznikla škoda, jejíž náhradu žalobce uplatňuje, a zda jde o
majetek státu, jehož správou byl žalobce pověřen.
Napadené rozhodnutí neobsahuje ani dostatečné právní posouzení, protože neuvádí
žádné hmotněprávní ustanovení zákona, pod něž odvolací soud zjištěný skutkový
stav podřadil, popř. jak je vyložil a aplikoval.
Dovolací soud uzavřel, aniž se musel zabývat dalšími uplatněnými dovolacími
důvody, že řízení před odvolacím soudem trpí vadami uvedenými v ust. § 242
odst. 3 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto bez jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o. s. ř. ) v souladu s ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu