32 Cdo 44/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně L. M. H. Č. r. s. r. o., zast. advokátem proti žalované
W. s. r. o., zast. advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v K. pod
sp. zn. 10 C 15/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v P.
ze dne 17. května 2006, č. j. 25 Co 88/2006- 134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.400,- Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 10 C 15/2005–114,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání vysokozdvižného vozíku L. H.
Rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno, že
žalovaná jako nabyvatelka předmětného vysokozdvižného vozíku v době, kdy měla
nabýt vlastnické právo, věděla nebo vědět měla a mohla, že prodávající není
vlastníkem a že není oprávněn zbožím nakládat za účelem dalšího prodeje.
Žalovaná podle zjištění soudu nabyla předmětnou věc kupní smlouvou uzavřenou
dne 16. 2. 2004, mezi ní a M. S., jako podnikající fyzickou osobou, zapsanou v
obchodním rejstříku, smlouva se tedy řídila režimem zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“). Prodávající
měl podle zjištění soudu nabýt předmětný vozík od společnosti G. s. r. o. Na
základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalovaná učinila maximum pro
to, aby zjistila, zda je prodávající M. S. vlastníkem předmětného
vysokozdvižného vozíku, když prověřila osobu prodávajícího, jeho živnostenské
oprávnění, registraci DPH a kupní smlouvu ohledně nabytých vozíků. Pro dobrou
víru žalované podle názoru soudu svědčil i fakt, že se v případě, kdy
potřebovala zajistit opravu předmětného vozíku, obrátila na žalobkyni, která
provádí servis těchto zařízení. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná ve
smyslu § 446 ObchZ nabyla vlastnické právo k předmětnému vysokozdvižnému
vozíku, a to i v případě, že prodávající S. nebyl vlastníkem prodávaného zboží.
Krajský soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
vynaložila takovou míru obezřetnosti, kterou vyžaduje zákon, a jako kupující
nabyla vlastnické právo k předmětnému vysokozdvižnému vozíku. V řízení bylo
podle odvolacího soudu prokázáno, že žalovaná nabyla předmětný vozík od M. S.,
který se prokázal nabývacím titulem, tedy smlouvou mezi ním a společností G. s.
r. o. Odvolací soud dovodil, že pokud zákonné ustanovení ukládá kupujícímu
učinit určitou prověrku původu nabytého zboží, nelze šetření o jeho původu
přenášet na další a další předchozí prodávající. Uzavřel rovněž, že za situace,
kdy jde o předmět nepodléhající žádné zákonné registraci (jako např. motorová
vozidla), nabyvatel splní svoji povinnost, jestliže si od prodávajícího nechá
předložit nabývací titul a je nad rámec ustanovení § 446 ObchZ, aby zkoumal
okolnosti předchozího prodeje, tedy skutečnosti, které v tomto případě vyšly
najevo v průběhu řízení a které částečně vyplývají ze spisu vedeného P. ČR,
tedy to, že společnost G. s. r. o. vlastníkem předmětného vozíku v době jeho
prodeje M. S. nebyla, resp. že jednající nebyl oprávněn za tuto společnost
jednat, popřípadě že byl stíhán Policií ČR.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, opírajíc je
co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že
žalobkyně uplatňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (tedy
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že je v
souvislostí s aplikací ustanovení § 446 ObchZ třeba rovněž zohlednit
skutečnost, zda věc nebyla původnímu vlastníku odcizena, přičemž je nutno
vyložit ustanovení § 446 ObchZ tak, zda nabyvatel měl a mohl vědět, že je
prodávající vlastníkem. Podle dovolatelky se nelze ztotožnit s argumentací
odvolacího soudu, že pokud zákonné ustanovení ukládá kupujícímu učinit „určitou
prověrku“ původu zboží, nelze šetření o jeho původu přenášet na další a další
předchozí prodávající. Tuto otázku dovolatelka považuje za zásadně právně
významnou.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání a uvádí, že rozhodnutí
soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
dovolání lze podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud je
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., poněvadž směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího
soudu, přičemž potvrzené rozhodnutí bylo prvním rozsudkem soudu prvního stupně
ve věci, a tohoto ustanovení se také dovolatelka dovolává. Podle citovaného
ustanovení je dovolání přípustné, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Vzhledem ke skutečnosti, že právní otázka posuzovaní dobré víry soudem prvního
stupně i odvolacím soudem, jejíž řešení bylo dovoláním napadeno, nebyla dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, shledal ji dovolací soud právně
významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud
tedy dovodil, že dovolání je přípustné.
Dovolání však není důvodné.
V projednávaném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl
k závěru, že žalovaná jako kupující učinila všechna potřebná opatření k
prověření původu předmětné věci, přičemž odvolací soud vycházel z názoru, že po
kupujícím movité věci nelze požadovat, aby před jejím nabytím prověřil každého
z předchozích vlastníků a nabývací tituly všech předchozích vlastníků, zvláště
v případě, kdy daná movitá věc není předmětem žádné zákonné evidence. Obchodní
zákoník v ustanovení § 446 upřednostňuje dobrou víru v obchodních závazkových
vztazích před ochranou vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku ze
zásady, že nikdo nemůže převést víc práv, než sám má. Dané ustanovení však na
kupujícího klade přísné nároky, a je třeba je vykládat rovněž v souladu s
judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. srpna
2001, sp. zn: IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 30/2001, sešit 23/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna
2003, sp.zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 110/2003, číslo sešitu 31/2003). Ustanovení § 446 chrání dobrou
víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že
prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné,
aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti,
kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se
přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné
věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. To platí obzvláště v
případech předchozí dohody podle § 262 obchodního zákoníku. Důkazní břemeno
týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01).
Se zřetelem k uvedenému je nutno po kupujícím požadovat prokázání jeho dobré
víry, což však nemůže znamenat, že by kupující pro splnění kritérií, obsažených
v § 446 ObchZ, musel všechny rozhodné skutečnosti prověřovat i u každého
předchozího vlastníka věci. Povinnost kupujícího prověřit všechny předchozí
vlastníky či držitele věci (mimo prodávajícího) se omezuje jen na okolnost, zda
kupující věděl, nebo vědět měl a mohl, že některá z těchto osob není, resp.
nebyla vlastníkem. V obchodních vztazích by nebylo reálné po každém podnikateli
požadovat prověření celé „historie“ takové věci, která není vedena v žádné
dostupné evidenci a jež byla navíc opakovaně zcizena. Opačný výklad by
nepochybně znamenal popření smyslu ustanovení § 446 ObchZ. Obchodní zákoník
neobsahuje ustanovení obdobné § 306 Všeobecného zákoníku obchodního z roku
1863, podle něhož použití dobré víry bylo vyloučeno v případech věcí ztracených
či odcizených, jinými slovy je vždy nutné posuzovat, zda každý individuální
nabyvatel byl či nebyl v dobré víře. Záležet pak bude vždy na tom, zda se
nabyvateli podaří jeho dobrou víru prokázat. Jestliže bylo v daném případě
prokázáno, že žalovaná prověřila osobu prodávajícího, jeho živnostenské
oprávnění, registraci DPH a kupní smlouvu ohledně nabytého vozíku, přičemž se
sama v případě, kdy potřebovala provést opravu předmětného vozíku, obrátila na
žalobkyni, soudy obou stupňů správně uzavřely, že žalovaná v daném případě v
dobré víře byla. Tím ovšem není dotčeno oprávnění původního vlastníka domáhat
se náhrady škody po osobě, která škodu tomuto vlastníku svým jednáním způsobila.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné a dovolací soud dovolání proto podle § 243b odst. 2,
věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve
výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 8 písm.
b), § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do
31. srpna 2006 ve výši 3.100,- Kč, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, jelikož úkon právní služby byl
ve smyslu přechodných ustanovení k vyhlášce č. 276/2006 Sb. učiněn po nabytí
účinnosti této vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 12. prosince 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu