32 Cdo 4407/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně JUDr. E. K., advokátky , správkyně konkursní podstaty
úpadkyně V. P. a.s., zastoupené JUDr. E. H., advokátkou , proti žalované V.
a.s., zastoupené JUDr. T. V., advokátem , o 309 248 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 16 Cm
278/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
30. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 179/2008-161, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2009, č. j. 5 Cmo
179/2008-161, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne
27. března 2008, č. j. 16 Cm 278/2002-130, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci ve výroku tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek ze dne 27. března 2008, č. j. 16 Cm 278/2002-130, jímž Krajský soud v
Ostravě uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 309 248 Kč s příslušenstvím a
rozhodl o nákladech řízení (výrok I.) Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobkyně domáhala
žalobou po žalované zaplacení kupní ceny za dodané zboží dle kupních smluv
uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že o
vzniku tohoto závazku žalované vůči úpadkyni nebylo mezi účastníky pochyb,
výsledek sporu závisel na posouzení důvodnosti procesní obrany žalované
spočívající v tvrzení, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla zápočtem ve
smyslu § 580 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) se vzájemnou
pohledávkou žalované na nájemné, respektive podnájemné, za nebytové prostory,
který byl obsažen jednak v samotných kupních smlouvách a dále v samostatném
právním úkonu ze dne 25. listopadu 1998. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním názorem soudu
prvního stupně, že k tvrzenému započtení nedošlo. K tomuto shodnému posouzení
dospěly soudy obou stupňů na základě závěru, že jsou-li nájemní smlouvy
uzavřené mezi žalovanou jako nájemkyní a subjekty A. – Ř., a.s., resp. J. Ř.,
jakožto pronajímateli pro absenci zákonem předepsaného souhlasu příslušného
správního orgánu k pronájmu předmětných nebytových prostor absolutně neplatné,
jsou neplatnými rovněž navazující smlouvy o podnájmu předmětných nebytových
prostor uzavřené mezi žalovanou jako nájemkyní a shora označenou úpadkyní jako
podnájemkyní). Soud prvního stupně uvedl, že jde o neplatnost ve smyslu § 37
odst. 2 obč. zák. pro počáteční právní nemožnost plnění, neboť žalovaná se
platně nestala nájemkyní vymezených nebytových prostor. Proto bylo od počátku
právně nemožné, aby žalovaná činila úkony směřující k uzavření smlouvy o
jejich podnájmu. Soud prvního stupně dále vysvětlil, že z neplatné smlouvy o
podnájmu tak nevznikla žádná práva a ani žádné povinnosti účastníků tohoto
neplatného právního úkonu, tedy ani právo žalované na podnájemné. Pokud za této
situace žalovaná započítávala výslovně nárok z nájemného za nebytové prostory
(kupní smlouvy), respektive nárok z faktury číslo 98096 za užívání prodejních
ploch ve spojení s vymezeným nárokem z nájmu pronajímatele, jde o neplatné
právní úkony pro počáteční nemožnost plnění, kterou shledává v neexistenci
žalovanou započítávaného nároku. Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná
dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v posouzení otázky, zda nesprávná
právní kvalifikace započítávané pohledávky má vliv na platnost samotného
zápočtu.
Soudy obou stupňů dle názoru dovolatelky zásadně právně
pochybily, jestliže z neplatnosti podnájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a
úpadkyní automaticky dovodily i neplatnost posuzovaného zápočtu. I když
Nejvyšší soud dovolatelkou předestřenou otázku dosud neřešil, zabýval se již
analogickou situací při posuzování platnosti postoupení pohledávky z neplatné
nájemní smlouvy, jestliže je pohledávka označena jako nájemné. Dovolatelka
poukazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu a akcentuje, že žalobkyně,
resp. úpadkyně předmětné nebytové prostory užívala, a proto vzniklo na její
straně bezdůvodné obohacení. V této souvislosti dále uvádí, že v průběhu řízení
nebylo nijak zpochybňováno, že by výše nájemného (podnájemného) jakkoli
vybočovala z mezí obvyklé úplaty za užívání nebytových prostor v daném místě a
čase, a proto by výši sjednané úplaty za užívání prostor bylo prakticky možné
ztotožnit s výší bezdůvodného obohacení. Podle názoru dovolatelky měly soudy i
přes neplatnost smlouvy kvalifikovat provedený zápočet jako platný, neboť
žalovaná započítávala existující pohledávku, byť z jiného právního titulu. Kromě toho neodpovídá skutečnosti, uvedl-li soud prvního stupně, že žalovaná
výslovně započítávala pohledávku z nájemného (podnájemného). Zdůrazňuje, že
zápočet byl proveden typizovaným oznámením ze dne 25. listopadu 1998
odkazujícím na fakturu číslo 98096, v jejímž textu je uvedeno, že je
fakturováno za užívání prodejních ploch úpadkyní. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v
řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení zákona
č. 7/2009 Sb.). Dovolací soud shledává dovolání přípustným (a potud má napadené rozhodnutí za
zásadně právně významné) podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. v otázce posouzení zápočtu žalobní pohledávky
se vzájemnou pohledávkou žalované na nájemné, resp. podnájemné, kterou odvolací
soud řešil v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je Nejvyšší soud povinen přihlédnout
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady však
dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil závěr o tom, že k
žalovanou tvrzenému zápočtu nedošlo, na posouzení absolutní neplatnosti
nájemních smluv a na nich navazujících podnájemních smluv, které se týkají
předmětných nebytových prostor. S tímto právním posouzením věci se dovolací
soud neztotožňuje, neboť nemá jakoukoli oporu v právních předpisech.
Podle ustanovení § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek
dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek.
Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k
započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost
pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné
pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění,
způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení. Jiné
(další) předpoklady (tedy ani právní kvalifikaci započítávané pohledávky) zákon
pro započtení nevyžaduje. Vyvodil-li proto v posuzované věci odvolací soud (ve
shodě se soudem prvního stupně) z neexistence nároku žalované na podnájemné za
nebytové prostory pro absolutní neplatnost předmětných podnájemních smluv ten
důsledek, že k žalovanou tvrzenému započtení nedošlo, nemůže tento jeho právní
závěr obstát.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že právní kvalifikace pohledávky (dluhu)
ze strany účastníka řízení je pro platnost právního úkonu nerozhodná. Například
v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném pod
číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil
právní závěr, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku
uplatněnému žalobou; není přitom rozhodné, jak účastníci nárok kvalifikovali po
právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena.
Obdobně Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. února 2003, sp. zn. 15 Cmo
11/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, pod číslem
127, na něž poukazuje i dovolatelka, dovodil, že je-li pohledávka ve smlouvě o
postoupení pohledávky identifikována dostatečně určitě, je smlouva
platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z titulu
bezdůvodného obohacení a nikoliv o pohledávku z titulu dlužného nájemného.
Obdobně je proto třeba dovodit, že ani právní kvalifikace započítávané
pohledávky nemá na započtení (jeho platnost) vliv. Započíst lze proto platně
pohledávku, aniž je právně kvalifikována, je-li jinak dostatečně identifikována
a pokud je právně kvalifikována, bez ohledu na její právní kvalifikaci,
jestliže existuje a lze ji přiznat i z jiného právního titulu (například
nikoliv z titulu smluvního plnění, ale z titulu bezdůvodného obohacení).
Ztotožnil-li se proto odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že k
započtení nedošlo na základě posouzené absolutní neplatnosti nájemních smluv a
na ně navazujících podnájemních smluv, které se týkají předmětných nebytových
prostor, aniž posuzoval existenci zákonných předpokladů, za nichž k započtení
podle § 580 obč. zák. dochází, je jeho právní posouzení věci nesprávné a
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v
souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích
o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu